Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Časopis POUTNÍK má své stálé odběratele nejen v České a Slovenské republice, ale i v těch evropských státech, do kterých naše čtenáře zavála emigrace v průběhu let od roku 1948, služba v misiích nebo - po roce l989 - studium v zahraničí. Ve všech těchto případech udržují tito čtenáři kontakt buď s námi, nebo - jde-li o bratry a sestry františkánských řádů a kongregací – se svým společenstvím.

Každý měsíc jsme posílali jedno číslo POUTNÍKA také do Wurzburku v Německu. Jednoho dne však přišel do redakce dopis, po jehož přečtení jsme zbystřili pozornost. Je datován 30. 11. 1997 a sděluje: Vážená redakce, neočekávaně jsem byl z města Wurzburku „přestěhován“ na druhý konec světa, na ostrov Oahu v Havajském souostroví. Předběžně zde mám zůstat asi tři roky...

Čtenář POUTNÍKA na ostrově Oahu není zas tak běžná záležitost. Jak se tam dostal? Co tam dělá? Žijí tam další Češi nebo dokonce sekulární františkáni? Jaký je život místních obyvatel? – rojily se otázky, kterými jsme obratem našeho čtenáře zahrnuli. A tak se mezi námi rozvinula korespondence: my se ptáme a čtenář z Oahu vypráví. A stránek s vyprávěním už je tolik, že je nejvyšší čas, abychom si je nenechávali pro sebe, ale začali otiskovat – se souhlasem autora – na stránkách POUTNÍKA. Vyprávění začíná:

 

 

Milá sestro, ve svém posledním dopise jste mi naznačila, že bych měl něco napsat o sobě. Normálně se těmito záležitostmi u nás zabývá má paní, která o mně píše ráda a dobře. Má vypracováno několik verzí, kterých používá podle složení posluchačů a momentální nálady. Protože však neovládá český jazyk, pouštím se sám do psaní o sobě.

Jak a kde začít? Nejlépe tím, že vám na dvou pohledech přiblížím ostrov Oahu, kde nyní žiji. Na prvním obrázku je všech osm větších ostrovů Havajského souostroví, na druhém samotný ostrov Oahu, na jehož jihu několik mil na sever od Pearl Harbor je náš dnešní domov. K našemu životu na tomto ostrově se vrátím později, protože se, pro přehlednost vyprávění, musím vrátit na začátek událostí, které mě přivedly až sem, tedy do roku 1970. Tehdy jsem nedobrovolně opustil podnik zahraničního obchodu MERKURIA a dobrovolně (je to paradox, ale je to pravda) našel místo manuálně pracujícího zaměstnance ČSD na Wilsonově, tehdy Hlavním nádraží u „Jídelních a lůžkových vozů“. Zde jsem pracoval do srpna 1976, kdy jsem emigroval neboli „utekl“ do tehdejšího západního Německa.

Na svou činnost u „Jídelních a lůžkových vozů“ vzpomínám rád. Fyzická práce mi nevadila a byl jsem tam obklopen řadou skvělých kolegů a vzácných lidí. Jedním z nich byl dnes už bohužel zesnulý pan František Reichel, jehož syn je, pokud se nemýlím, velmi činný v českém sekulárním františkánském řádu.

V roce 1975 byl tehdejší ředitel odvolán a nový ředitel začal despoticky otravovat pracovní klima takovým způsobem, že se pomalu nedalo ani dýchat. V létě 1976 se pokusil na mne vykonstruovat primitivní past (dodnes nevím proč), která byla tak směšná, že policejní komisař v Hamburku, který mě vyslýchal, se smál, až slzel.

Jak vidíte, podařilo se mi z „klece“ vyskočit a 5. září 1976 jsem stál o půl jedné odpoledne na peróně v Hamburku se dvěma taškami v rukou a rozumem v koncích. Hospodářský „zázrak“ západního Německa byl už tehdy minulostí, političtí uprchlíci z východní Evropy byli přijímáni, ale nevítáni. Čeští emigranti z let 1968-69 se na nás dívali podezřívavě, až chladně odmítavě.

Z Hamburku jsem byl za tři dny poslán do uprchlického tábora ve Zirndorfu u Norimberka, a zůstal jsem tam až do konce listopadu; 28. října (!) jsem byl oficiálně uznán jako politický uprchlík s právem azylu v NSR a byl jsem odkázán sám na sebe, pupeční šňůra, která mě spojovala se starou vlastí, byla odříznuta. Vystřídal jsem několik zaměstnání a prostřednictvím jednoho Čechoameričana jsem se „instaloval“ v americkém vojenském lazaretu jako letní výpomoc. Nečekal jsem, že bych tam zůstal déle než tři měsíce, ale…

koncem srpna, kdy se sezóna chýlila ke konci, jsem byl zavolán do kanceláře mého šéfa, majora Jordana, který se mě bez okolků a stručně otázal, zda bych u něho nechtěl zůstat natrvalo.

Krátce jsem se zamyslel a řekl ano. Tak jsem se stal z letního brigádníka zaměstnancem sedmé americké armády (VII US-ARMY) s hlavním stanem v Heidelbergu.

Neslo to s sebou určité právní komplikace, poněvadž jsem byl tehdy ještě v jistém smyslu občanem Čs. socialistické republiky a nadto ještě odsouzeným in absentiam k jednomu roku; dodnes nevím přesně za co.

Přijetím této nabídky jsem se neočekávaně dostal na zcela jinou životní dráhu. Tehdejší „po-vietnamská“ americká armáda byla jakýmsi hybridem mezi diokleciánovskými „limitanei“ a žoldnéřskou armádou třicetileté války. Pracovní poměry byly bezvadné, vztahy mezi kolegy kamarádské a služba se příliš nelišila od toho, co jsem kdysi dělal v době své někdejší základní vojenské služby. U sedmého korpusu jsem zůstal do února roku 1984; ale to předbíhám. Na jaře r. 1978 jsem se oženil s Miss. Parker, která se tak stala Mrs. Pechaty. Jak jsme se setkali, by zasluhovalo sepsání malého románu do kapsy, ale nás by to odvedlo od hlavního cíle, to je, jak jsem se stal sekulárním františkánem.

Setkání s OFS neboli FG bych chtěl podrobněji popsat v příštím dopise.

Jaroslav Josef Pechatý OFS