Špaček, Jan OFS

(Doufala proti vší naději)

Touto ženou, která doufá, je Maria, Matka naděje.  Právě ona nám může být tím nejkrásnějším příkladem naděje, protože ona uposlechla volání Ducha a dala se po celý život vést jeho působením.  Ona je vzorem všem, kdo se celým srdcem  svěřují Božím  příslibům. Ona prožila na Kalvárii celé velikonoční tajemství. Ona se svým Synem nesdílela pouze jeho smrt, ale i naději na vzkříšení.

Je nám dobře znám obraz Panny Marie pod křížem, jak je podán v sekvenci „Stabat Mater“. Zde je Maria  „smutná, zarmoucená, plačící“, je to Matka Boží bolestná. Tento obraz je velmi působivý, ale není úplný, neboť nevysvětluje skutečnost,  jak nám ji u kříže představuje sv. Jan. Dobře víme, že pro sv. Jana má kříž smysl nejenom bolestný, ale též smysl slavný a vítězný. Z toho vyplývá, že na Kalvárii není Maria jen Matkou bolestnou, ale také Matkou naděje.  

Autor listu Židům píše: „Abrahám věřil, a proto obětoval Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoliv se mu dostalo  zaslíbení a bylo mu řečeno: ,Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.´ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení“  (Žid 11,17-19).

Již od počátku církve se věřilo, že Izák  je předobrazem Kristova umučení a vzkříšení.   A uvažujme dále: Jestliže tedy byl Izák předobrazem Krista, je jeho otec Abrahám, který ho nese k oběti, předobrazem Boha Otce v nebi a předobrazem Matky Marie na zemi!

Apoštol tvrdí o Abrahámovi, že „uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo.“ Tedy Abrahám doufal proti vší naději. Tím spíše můžeme totéž prohlásit o Panně Marii pod křížem: věřila a doufala proti vší naději!  Co to vlastně znamená, když o někom řekneme, že doufá proti vší naději? Znamená to, že člověk doufá i tehdy, když nemá sebemenší důvod k naději; když se dostane do lidsky naprosto beznadějné situace; do situace úplně opačné od toho, co  bylo slíbeno. Člověk nicméně doufá, a to pouze pro slova naděje, která Bůh ve svém čase pronesl.

Jak vypovídá Písmo o Abrahámovi, tak také Maria uvěřila nějakým způsobem, který si neumíme vysvětlit a který si snad ani ona sama neuměla vysvětlit, že Bůh může vzkřísit jejího Syna i z mrtvých. Nesměli bychom vůbec znát, jak daleko může jít naděje ve své smělosti, kdybychom si mysleli, že je příliš přehnané toto připisovat Marii. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi „Lumen gentium“ se zmiňuje o této naději Panny Marie pod křížem jako o rozhodujícím prvku jejího mateřského povolání:  „Blahoslavená Panna byla od věčnosti, spolu s vtělením Božího Slova, předurčena na Matku Boží a z rozhodnutí Boží prozřetelnosti byla zde na zemi vznešenou Matkou božského Vykupitele, jedinečným způsobem nad jiné velkodušnou společnicí a pokornou služebnicí Pána. Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým Synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“

 

 

Naděje v církvi

Svatý Augustin píše: „Náš přechod ze smrti do života působením víry se dokonává nadějí v budoucí vzkříšení a v konečnou slávu.“ Církev připomíná ve velikonočním triduu tři zásadní skutečnosti: ukřižování, pohřeb a vzkříšení Pána.  Z těchto tří skutečností „my v přítomném čase uskutečňujeme to, co naznačuje ukřižování. Kdežto vírou a nadějí máme to, co naznačuje pohřbení a vzkříšení“. Církev prožívá vzkříšení podobně jako Maria „v naději“. Také pro církev je kříž předmětem zkušenosti, zatímco vzkříšení je předmětem naděje. Maria nám je ve velikonočním tajemství učitelkou naděje.

Podobně jako byla Maria v blízkosti ukřižovaného Syna, tak je i církev povolána, aby byla nablízku  dnešním ukřižovaným: chudým, trpícím, nemocným, starým, sirotkům, bezdomovcům, utlačovaným a ponižovaným.  Vedle těchto lidí má církev stát tak jako Maria, tedy v naději. Rozhodně nestačí, aby měla církev s nimi pouze soucit nebo aby se jim pouze snažila ulehčit jejich těžký úděl. To by bylo málo. To může dělat  jakýkoliv filantrop či humanista, který o vzkříšení nic neví. Církev musí pro ně dělat mnohem více: musí dávat naději, musí hlásat, že utrpení není nesmyslné, ale že má smysl, protože povstaneme ze smrti. Církev musí „umět obhájit důvody své naděje“.   Záře velikonočního jitra postupně otevřela první křesťanské obci ohromující smysl Kristovy smrti mnohem více než úvahy o jeho předchozím životě. A to platí i dnes. I v současnosti můžeme pochopit smysl utrpení a smrti teprve ve světle Kristova vzkříšení a v naději na naše vzkříšení. Kříž poznáme lépe, když budeme hledět na jeho účinky, než když budeme zkoumat jeho příčiny.

Lidé potřebují k životu naději stejně tak, jako potřebují k dýchání kyslík. Vždyť to sami dobře známe: při pouhém vyslovení slova „naděje“ se vzpružíme a tomu, kdo je vyslovil, se díváme takřka na ruce, zda nemá náhodou něco pro naši „žízeň“. Platí zásada, že dokud člověk žije, dotud má naději. Ale toto platí i obráceně:  dokud mám naději, dotud žiji! Svět teskní po naději, nemůže bez ní žít. Pokud mu vyhasíná naděje pocházející od Boha, musí se vynalézt nějaká maličká „naděje“ podle lidské míry.

Toto však dokazuje, že svět dobře nepochopil povahu naděje jakožto božské ctnosti.  Existuje zcela čistá naděje, jejímž základem je sám Bůh a při níž myslí člověk skoro víc na Boha než na sebe, protože jeho věrnost a dobrota jsou mimo jakoukoli diskusi. Existuje „doufání proti vší naději“, tak jak jsme již o tom hovořili u Panny Marie. V této hloubce už není naděje něco, čím by  člověk mohl disponovat podle libosti a oč by se mohl opírat, aby zmírnil tmu a utrpení.

Člověk může proti naději hřešit, a to v zásadě dvěma způsoby: když si zoufá nad spásou a když se opovážlivě domnívá, že je možné se spasit bez zásluhy. Zde je jasně vidět, že nelze oddělovat kříž a vzkříšení.  Pokud člověk trpí bez naděje na vzkříšení, zoufá si nad spásou. Pokud člověk doufá ve vzkříšení bez utrpení, opovážlivě se domnívá, že se lze spasit bez zásluhy.

Otec Rainiero Cantalamessa byl dotazován, proč se naděje tolik líbí Bohu, že nás žádá, abychom v něho ustavičně doufali.  Odpověděl: „Postupně objevuji odpověď. Doufáme-li bez přestání, bez ohledu na to, že je všechno čím dál tím těžší a že zjevná skutečnost pokaždé soustavně vyvrací naše očekávání, znamená to, že věříme víc Bohu než zjevným faktům; znamená to, že přiznáváme Bohu stále větší právo, stále další možnost. Znamená to, že mu věnujeme důvěru. Pravím, i když je to absurdní, že kdyby byl Bůh nepomýšlel jako první na stvoření ráje, byl by ho stvořil proto, že jeho děti v ráj doufají. Zjistí-li některý otec, že jeho synek čeká s jistotou určitý dárek k Vánocům, na který on nepomyslel, což by ho neběžel obstarat (je-li to možné), aby nezklamal jeho očekávání? Lidská osoba se může bát a může si přát, aby se v ni příliš nedoufalo, protože zná své meze a ví, že ani když chce, nebude moci vždy splnit naděje do ní vkládané. Ale Bůh nikoli. Bůh nemá tyto problémy. Proto ho ani zdaleka neomrzí, když se v něho příliš doufá. On si to přeje a čeká na to: ,Dosud jste o nic neprosili,´  praví Ježíš. ,Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali (toto je doufání!) a budete to mít.´“

V naději je skryto  hluboké tajemství. Můžeme je poodhalit, pokud srovnáme naději s vírou: Víra se týká Boha a toho, co Bůh vykonal a co je nezávislé na nás. Co je tedy předmětem víry? Že Kristus je Bůh, že zemřel za naše hříchy na kříži, že existuje věčný život. Můžeme tomu věřit, můžeme tomu nevěřit - tak či onak toto všechno nepřestává být pravdivé a nepřestává to existovat. Tedy Bůh existuje, i když bych já nevěřil, že existuje. Shrnuto:  Víra věří v to, co už existuje. Jinak je tomu u naděje.  Předmět naděje existuje jen tehdy, pokud v něj doufám. Tedy já mu dávám existenci tím, že doufám. Předmět naděje nemůže existovat, jestliže já v něj nedoufám. Naděje se totiž týká něčeho, co Bůh neudělá bez naší svobody. Předmětem víry je přesvědčení, že Bůh existuje. Předmětem naděje je přesvědčení, že budu „vlastnit“ Boha, že Bůh bude můj, že budu žít navěky. Pokud však v toto nedoufám, nebude nic z toho pro mne existovat.

Nechme nyní opět promlouvat otce Rainiera: „Horoucně jsi v něco doufal, v nějaký Boží zásah, a nestalo se nic? Podruhé jsi znovu doufal, a zase nic? Všechno šlo jako předtím, přes tolik modliteb, tolik slz, a snad i přes tolik znamení, že tentokrát budeš vyslyšen? Doufej dál, doufej ještě jednou, doufej stále, až do konce. Staň se ,spiklencem´  naděje. Člověk ví, že naděje ho stokrát ,zklame´ (samozřejmě v lidském smyslu) a že tedy (opět v lidsky vzato) by bylo lepší nedůvěřovat, přestat doufat. Avšak místo toho se stane ,spiklencem´onoho ,klamu´a stále znovu doufá v Boha. Tváří se, jako by nevěděl, že bude oklamán, aby si s ním ,dítko Naděje´mohlo dál ,hrát´. Stát se spiklencem naděje znamená dovolit Bohu, aby tě zklamal. A ještě víc: znamená to, že máš být v podstatě v koutku srdce rád, že tě Bůh poprvé a podruhé nevyslyšel a že  dál tě nevyslýchá, protože ti takto umožnil, abys mu podal nový důkaz a nový  úkon naděje, a pokaždé těžší. Prokázal ti mnohem větší milost, než o jakou jsi prosil: milost, abys v něho doufal!“

Naděje není pasivní, nenechává nás nečinnými a bez konkrétních úkolů. Doufat znamená objevit, že se dá ještě něco dělat, že máme ještě splnit nějaký úkol, a že proto nejsme ponecháni naprázdno a v ochromující nečinnosti. Doufat v Boha i v těžkostech znamená uznat, že sice zkouška stále trvá, ale její důvod není v Bohu (vždyť on je stále nekonečná Láska), ale v nás samých! Pokud je tedy důvod zkoušky v nás samých, znamená to, že pořád ještě můžeme něco udělat, abychom to změnili, že tedy máme ještě provést určitý úkol, jinak bychom si právem museli zoufat.

Dánský křesťanský filozof Sjoren Kierkegaard k tomu píše: „Protože člověk trpí, že je před Bohem stále jako viník, je pohnutkou k radosti toto: že máme stále co dělat, že máme stále úkoly a s nimi naději, že se všechno může zlepšit a že se to zlepší, když se zlepšíme my, když totiž budeme víc pracovat, víc se modlit, když budeme poslušnější, pokornější, víc odevzdaní Bohu, když naše láska bude hlubší a duch horlivější. Není toto pohnutka k radosti?… Dokud má člověk úkol, dokud má něco před sebou, není ponechán bez naděje. Proto i kdyby mi připadl nejtěžší úděl, jaký kdy člověku připadl, a i kdyby se nedalo absolutně nic dělat, přece by mi zbývala radost, že mám nějaký úkol: úkol trpělivě to snášet. A kdyby bylo zapotřebí bezhraničné trpělivosti, jaké se nikdy nežádala od žádného člověka, přece by zůstávala  radost, že je tady úkol: úkol neztrácet trpělivost ani když máme smrt na jazyku.“

Co z toho pro nás vyplývá? I když už sami nemůžeme udělat vůbec nic, abychom změnili nějakou obtížnou situaci, přesto nám vždy zůstává veliký úkol: vydržet až do konce! Tento úkol nás může dostatečně zaměstnat a uchránit nás před zoufalstvím. Takový velký úkol dokonale splnila Maria. Splnila jej, protože si uchovala i pod křížem naději.

Je velkou posilou pro člověka a velkou slávou pro Boha, může-li člověk pokaždé pronést slova: Chci znovu doufat! „Doufal jsem, doufal v Pána, a vyslyšel mne,“ praví žalmista, který měl zkušenost se vzkříšením, díky naději. Jiný žalmista zpívá: „Doufám, Pane, z duše doufám, na tvé slovo vyčkávám.“ „Izraeli, doufej v Pána nyní, vždy a navěky!“

Autor listu Židům hovoří o naději jako o kotvě, která je vržena ne na dno moře, ale do výšin nebe. „S důvěrou se pevně opřeme o nalezené útočiště a jistě dosáhneme vytoužených hodnot, které jsou nám určeny. V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku nebeské svatyně, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš.“

A tak  upřeme vroucí pohled na tu, která uměla stát pod Ježíšovým křížem a doufat proti vší naději, a často ji vzývejme jako Matku naděje. A pokud propadáme malomyslnosti a zoufalství, svěřme se do láskyplné náruče Matky naděje a spolu s ní si opakujme slova knihy Pláč: „Ale Pánovu milosrdenství není konec. V něho chci doufat“ (srov. Pláč 3,22,24).

Jan Špaček OFS