Duše má žízní po živém Bohu…
Houška, Petr Alk. OFM
„Bůh je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený…“ Těmito slovy začíná Katechismus katolické církve, který byl vydán v českém překladu před třemi roky. A přesto tento Bůh se chce sjednotit s lidskou duší, usiluje o hluboké společenství lásky, ano dokonce znovu a znovu obnovuje vztah narušený ze strany člověka.
Promítá se to už ve starozákonních dějinách. Stačí nalistovat žalm
V těchto starozákonních textech je podáván obraz Boha s velmi výraznými lidskými rysy kvůli snadnému pochopení – jsou to tzv. antropomorfismy, jimiž se připisuje Bohu jakoby lidská podoba. Starozákonní dějiny byly pouze přípravou na „plnost času“, až bude dílo sjednocení člověka s Bohem dovršeno Kristovou obětí na kříži. Syn Boží vykoupil lidskou přirozenost a tím se s ní jakoby zasnoubil. To, co se na kříži uskutečnilo najednou, uskutečňuje se v jednotlivé duši postupně podle její spolupráce s Boží milostí.
Bůh tedy, ač sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený, není uzavřený do sebe, ale je Láska, která se chce rozdávat, zdarma se dává člověku, aby ho zapojil do svého vnitřního života.
A přesto je Bůh velikým tajemstvím. Není Bohem filozofů, ale živým Bohem Abraháma, Izáka a Jakuba, tedy Bohem praotců, který kdysi promlouval k Mojžíšovi z hořícího keře. Je to Bůh, k němuž je třeba přistupovat jak s nejvyšší úctou, tak s nejodvážnější důvěrou. Přebývá podle slov apoštola Pavla „ve světle nepřístupném“, avšak ve svém vtěleném Synu Ježíši Kristu se nám projevil, abychom, jak to vyjadřuje liturgie, „když poznáváme Boha viditelně, byli jím uchvacováni k milování věcí neviditelných“.
Veliký dominikánský bohoslovec P. Garrigou-Lagrange míval v Římě pravidelné přednášky také pro laiky. Jednou začal přednášet a jako první slovo řekl: „Bůh.“ Vyslovil je a zmlkl, jakoby ztratil řeč. Po chvilce začal znovu, ale po slově „Bůh“ už žádné jiné slovo ze sebe nedostal. Všichni čekali v napjatém tichu. A on po chvíli zavřel knihu, vstal a odešel. Jeden očitý svědek prohlásil, že to byla nejpůsobivější bohovědná přednáška, jakou kdy slyšel. Ano, nikdy nevyčerpáme to, čím Bůh je, nikdy nepochopíme, kdo je. „Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh,“ napsal sv. Augustin.
A přesto Bohu záleží na člověku. Čteme-li v Písmu sv. na jeho prvních stránkách, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, pak to není jen jakési krásné přirovnání. Bůh nás stvořil k tomu, abychom se podíleli na jeho životě, na jeho blaženosti. Člověk je povolán ke sjednocení s Bohem. V tom je nejvyšší důvod lidské důstojnosti. Lidská existence se dovršuje a naplňuje ve sjednocení s Bohem, vlastně ve zbožštění, a to skrze účast na Božím životě.
Proto ta úžasná Boží iniciativa vůči člověku! V každé době a na každém místě se Bůh člověku přibližuje. Volá člověka a pomáhá mu, aby ho hledal, poznával a miloval ze všech svých sil. Bůh svolává všechny lidi, které hřích rozptýlil. Dělá to prostřednictvím svého Syna, jehož poslal jako Vykupitele a Spasitele. A Duch svatý dovršuje, pečetí toto dílo, když nás činí adoptivními Božími dětmi a dědici blaženého života.
Ale i na člověku záleží. Má být cele zaměřen na tohoto živého Boha. Nechme stranou lidi, kteří na Boha nedbají, k nim díky Bohu zřejmě nepatříme. Ale uvažme nyní, jak různě můžeme chápat duchovní život. Může být chápán jako přetváření člověka pomocí duchovního růstu, duchovního pokroku, čímž oslavujeme Boha a snažíme se dosáhnout tzv. stavu dokonalosti. To všechno je svým způsobem správné, avšak je třeba dát pozor na to, abychom nepovažovali – snad podvědomě – Boha za jakéhosi přisluhovatele nebo nástroj našeho duchovního pokroku, jako by nám měl asistovat. Tzv. „stav dokonalosti“ předpokládá dovršený charakter, je to něco jako uzavřený celek. A zatím na prvním místě musí být živé a trvalé pouto mezi konkrétními osobami: mezi mnou a Bohem, neustálé tíhnutí ke sjednocení, v neustálé otevřenosti, v pohybu. Mezi mnou a Bohem musí být vztah, který se stále více rozvíjí.
„Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám…“ „Jako prahne laň po pramenech vod, tak prahne má duše po tobě, Bože…“ Jak často právě v žalmech je to pravdivě vyjádřeno. Mít žízeň po Bohu. „Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Kdo nežízní, neprahne, nemůže být napojen, byť byl přímo u pramene.
A tak jsme si ukázali, co má být nejvlastnějším základem duchovního života a snažení, a to ostatní, jako je duchovní pokrok, přetváření člověka, úsilí o dokonalost, Boží oslava, to všechno z toho základního vyplyne jakoby samočinně.
„Duše má žízní po Bohu, po živém Bohu, kdy už smím přijít a spatřit jeho tvář?“
Konečné přetvoření lidské duše v Boha je však výsledkem Boží iniciativy, ne vlastní asketické horlivosti. Člověk na Boží iniciativu může odpovědět pouze vhodnou přípravou, může se, jak říkáme, disponovat. A může také klást překážky, které brání sjednocení. Takové překážky představuje to, co jsme nezvládli: srdce, které není očištěné, neusměrněné smysly, vášně, fantazie, labilní vůle, rozum, který se marně snaží zmocnit se Boha svými omezenými prostředky.
Zde můžeme připomenout některé výroky z evangelia, např.: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha,“ nebo jak Pán Ježíš zajásal v Duchu svatém a říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým…“ (Mt
Nejvhodnějším, ne-li jediným prostředkem k přemostění propasti mezi Bohem a člověkem jsou tři božské ctnosti: víra, naděje a láska. Jsou to ctnosti Bohem darované (vlité), ale protože jsou to ctnosti, jsou uváděny do činnosti lidským spolupůsobením. Pokřtěné dítě má tyto vlité ctnosti, ale aby se uplatnily, musí být uvedeny v činnost (aktivovány) náboženskou výchovou.
Tyto tři božské ctnosti burcují schopnosti duše, aby se povznesly na nadpřirozenou úroveň. Víra působí na rozum, aby poznával pravdy víry, která nemůže proniknout nadpřirozeným, Božím způsobem. Tak např. proměna chleba a vína ve mši svaté v tělo a krev Kristovu je tajemství, které zůstává přirozenému rozumu temné, neproniknutelné, dokonce i smyslům je to skryté, ale rozum vedený nadpřirozenou vírou může s jistotou a přesvědčením souhlasit.
Naděje působí na paměť, aby se soustřeďovala na přítomný okamžik a zbytečně se nerozptylovala vzpomínkami, ani sněním o budoucnosti. „Zapomínám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás povolal Bůh skrze Krista Ježíše“ (Fil 3,14). A z horského kázání: „Nedělejte si starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení“ (Mt 6,34). Nadpřirozená naděje tedy osvobozuje od neklidu a starostí.
A konečně láska působí na vůli, aby milovala Boha tak, že se osvobodí od všech jiných tužeb, přání a náklonností a bude se upínat jedině k Bohu. „Kdo se nezříká všeho, co má, nemůže být mým učedníkem,“ říká náš Pán (Lk 14,33). Ovšem to neznamená naprosté potlačení citového života, spíše naopak jeho očištění. Sv. František byl bratrem všech tvorů, a přitom udržoval od nich uctivý odstup. Všechna dobra, která jsou mimo Boha, neodmítáme absolutně, ale tak říkajíc je „překračujeme“, neulpíváme na nich. Nesmí se však jednat o násilné potlačení, ale o rozhodnutí motivované láskou, prostě řečeno: volíme vyšší hodnotu. Taková volba vyžaduje lidskou zralost, člověk musí být přesvědčen o tom, že to, co „překračuji“ nebo opouštím, má menší hodnotu. Každé správné odříkání má povahu, charakter, „láskyplný a pokorný“.
Náboženský život, který by byl omezen jenom na jednání podle určitých mravních zásad a nepředpokládal by neustálý rozvoj osobního vztahu k Bohu, by byl ubohou karikaturou. A tak se snažme stále v sobě probouzet žízeň a hlad po Bohu a po sjednocení s ním.
Podle pramenů zpracoval Petr Alk. Houška OFM
(Předneseno při rekolekci sester františkánek)