Matějka, Pacifik OFMCap.

Vnější rozvoj česko-rakouské provincie do 19. století

Z prvních tří klášterů založených sv. Vavřincem[1] byl nejprve vytvořen česko-rakousko-štýrský generální komisariát, v jehož čele stál generální komisař jmenovaný Římem a přímo podřízený ministru generálovi. Samostatná provincie mohla být totiž vytvořena až tehdy, když počet bratří kněží, kteří již dokončili studium a dostali od ministra generála oprávnění kázat, dosáhl čísla 30.[2] Již v roce 1608 se však počet klášterů rozrostl natolik, že bylo nutné toto rozsáhlé území rozdělit, a proto kláštery v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku po oddělení vytvořily samostatný Štýrský komisariát. O deset let později i ze zbytku území nově vzniklý Česko-rakouský komisariát pod vedením různých Italů z mateřské benátské provincie natolik vzrostl počtem, že jej nově zvolený ministr generál P. Klement z Nota jménem generální kapituly řádu mohl povýšit na samostatnou řádovou provincii. K slavnostnímu vyhlášení došlo na první provinční kapitule 14. října 1618. Nově vzniklá provincie měla 13 klášterů. A to v Čechách: v Praze na Hradčanech, Českých Budějovicích, Roudnici a Mostě; na Moravě: v Brně, Mikulově, Olomouci a Vyškově; v Rakousku: ve Vídni, Linci,  Štýrském Hradci;  dále pak v Kremži  a Pasově.  Co do počtu členů si stála takto: 69 bratří kněží, z toho 20 kazatelů[3], 49 studentů teologie, 64 bratří laiků a 12 noviců, celkem 194 bratří.

 

 

I po rozdělení bylo území příliš velké pro řádnou správu a hrozil rozpad řeholní kázně a nedostatečná péče o bratry. Proto ihned po vzniku česko-rakouské provincie rozdělilo její první vedení území na dvě kustodie - českou a rakouskou,[4] z nichž každá si začala vytvářet svou vlastní tradici a odlišný způsob života, takže již po třiceti letech bylo zřejmé, že v obou částech existuje zřetelná snaha o osamostatnění. Navenek se to projevilo nápadně rychlým budováním nových klášterů. Jen v Čechách a na Moravě jich do roku 1673 vzniklo 15 a také počet členů provincie vzrostl do roku 1672 na 810![5]

 

 

Dne 14. září 1669 proto obě části provincie sepsaly podrobně zdůvodněnou žádost o rozdělení, kterou při vyhlášeném referendu schválilo 685 ze 745 členů provincie.[6]

 

 

Po politické stránce se však jednalo o velmi citlivou záležitost, neboť v Itálii existovala silná obava z růstu moci zaalpských zemí, a proto se vznik nových samostatných provincií jevil jako nežádoucí. O pomoc při prosazení žádosti byl proto požádán i císař Leopold. Výsledek byl přesto jen kompromisní. Generální kapitula dne 15. května 1671 sice schválila rozdělení provincie na rakouskou a českou, ale aby nevzrostl vliv těchto území na dění v Itálii, netroufla si udělit nově vzniklým provinciím plný počet hlasů na generální kapitule. Obě dvě provincie měly mít dohromady tolik hlasů, jako by to byla jen provincie jedna. Dokonce papež neměl odvahu zjednat v této věci pořádek, neboť cítil, jak citlivá je to záležitost. Zadost právu bylo učiněno až 10. ledna 1679, kdy byla papežským výnosem přiznána všem ukřivděným zaalpským provinciím[7] rovnost hlasů s provinciemi italskými a současně byla zrušena povinnost žádat papežský souhlas při stavbě nových domů.[8] Již 28. dubna 1673 byly však na provinční kapitule ve Vídni spojeny kláštery v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v česko-moravskou provincii a kláštery v Rakousku v rakouskou provincii. K nově vzniklé česko-moravské provincii připadlo 21 klášterů, a sice 11 v Čechách[9], 7 na Moravě[10] a 3 ve Slezsku.[11] Z důvodů správních byla pak provincie dále rozdělena na tři kustodie: »českou« se sídlem v Praze na Hradčanech, »moravskou« se sídlem v Olomouci a »slezskou« se sídlem v Nise. Provincie měla celkem 401 členů. Z toho: 222 kněží, 59 studentů teologie[12], 119 bratří laiků a 13 noviců. Řádové učiliště teologie bylo umístěno částečně v Praze na Hradčanech a částečně v Praze na Novém Městě. Filozofie se přednášela v Olomouci a v Nise. Noviciát pro budoucí studenty teologie byl zřízen v Mostě a pro bratry laiky v Novém Městě ve Slezsku.[13]

 

 

            Vytvořením českomoravské provincie vznikl konečně celek po stránce národní, zeměpisné i historické dostatečně stabilní a soudržný, a proto až do 18. století nebyly zaznamenány žádné tendence k dalšímu štěpení. Řád v našich zemích začal nebývale sílit a na přelomu 17. a 18. století nastalo »zlaté období«, kdy Praha se stala střediskem nadšených kapucínských misionářů, kteří pak pomohli zakořenění řádu v Polsku, Maďarsku, a dokonce i na Sibiři. Tyto skutečnosti nemohly uniknout pozornosti vedení řádu v Římě a 31. května 1754 byla naše provincie velmi poctěna tím, že provinciál českomoravské provincie P. Serafín z Glucholaz  byl zvolen ministrem generálem celého kapucínského řádu.[14]

 

 

            Radost z této velké pocty byla však hned vzápětí zkalena skutečností, že na nátlak pruské vlády musel právě on, který pocházel ze Slezska, oddělit na nátlak krále Fridricha v roce 1754 slezské kláštery od českomoravské provincie.[15] Tím jsme ztratili 142 bratří[16] a šest klášterů: v Prudníku,  Nise,  Svídnicích,  Kapellenbergu u Prudníka,  Vratislavi a Břehu,  které byly z politických důvodů seskupeny do kustodie, podřízené přímo ministru generálovi, aby se zamezilo závislosti Slezska na českém provinciálovi a přesunům slezských řeholníků mimo hranice Slezska. Násilně izolované území nemělo velkou šanci na přežití a postupným vymíráním ztrácelo životaschopnost, takže roku 1810 musela být kustodie pro nedostatek řeholníků zrušena a ti z řeholníků, kteří byli kněží, dokončili svůj život jako diecézní kněží ve farnostech. Zbytek českomoravské provincie i po zeslabení nadále rostl a během desíti let i přes ztrátu dosáhla zeštíhlená provincie roku 1766 historického početního rekordu 809 bratří[17], který plně snese srovnání s rokem 1753, kdy těsně před rozdělením počet bratří dosáhl neuvěřitelného čísla 842[18], které řadilo naši provincii na čtvrté místo na světě po provincii vídeňské (1015), neapolské (886) a palermské (853)![19]

 

 

            V dalších letech se však řád ocitl pod mocným tlakem všudypřítomného josefinismu, kdy byl velmi omezen styk s ústředím řádu v Římě a řeholníci nuceni k přijetí osvíceneckých zásahů do řeholních stanov, neslučitelných s františkánským duchem, a zvláště však v důsledku rozptýlení bratří kněží po farách začal postupný pokles počtu řádového dorostu, až v letech 1783-5 došlo ke stavu, kdy řád na našem území neměl ani jediného novice! V roce 1783 dovršil Josef II. likvidační snahy příkazem svolat do Brna na 28. května mimořádnou provinční kapitulu, která dostala za úkol rozdělit provincii na českou a moravskou. Záměr byl sice nevyslovený, ale zřejmý: likvidace řádu. Už takto totiž měla provincie velké problémy s výchovou dorostu a rozvíjením apoštolátu mezi nejnižšími vrstvami lidu a po novém rozdělení už takřka neměla šanci.

                V době josefínského rušení měl řád 23 klášterů a 7 hospiců. Po zrušení zůstaly kláštery: v Praze na Hradčanech, Brně, Olomouci, Roudnici nad Labem, Mostu, Znojmě, Litoměřicích, Horšovském Týně, Sušici, Chrudimi, Sokolově, Kolíně nad Labem, Fulneku, Opočně, Žatci, Zákupech, Rumburku, v Mnichově Hradišti[20] a Třebíči (celkem 19) spolu s hospici v Mělníku a v Mariánské u Jáchymova  (celkem 2). Zrušeny byly kláštery: v Mikulově, v Českých Budějovicích, ve Vyškově, v Jihlavě a v Kyjově (celkem 5) spolu s hospici: v Českém Brodě, v Prostějově, v Náměšti nad Oslavou a v Praze na Novém Městě (celkem 4). Hospic v Praze na Novém Městě byl později částečně obnoven.

                Roku 1825 dosáhl vnucený úpadek řeholního života takových rozměrů, že oba provinciálové - český i moravský - se společně odebrali k císaři Františku I. s naléhavou prosbou, aby dovolil opětovné spojení obou celků v jedinou provincii. František I. jejich prosbě vyhověl a 23. prosince 1826 byla císařským dekretem opět obnovena českomoravská provincie, která byla svěřena dosavadnímu moravskému provinciálovi P. Teodorovi. Konkordátem mezi Sv. stolcem a Rakouskou říší z roku 1855 dosáhly pak všechny řeholní společnosti sice svobody, která umožnila vnitřní obnovu českomoravské provincie, avšak rány, zasazené provincii státní správou byly až příliš hluboké a proto celý zbytek 19. století řád navzdory četným snahám o obnovu pouze živořil.

 

 

                V novější době přibyl ještě hospic v Liberci (1911), kde byli kapucíni až do roku 1950, a noviciátní dům v újezdě u Uničova, který užíváme od roku 1990.

 

 

            Dnes tedy působí kapucíni v klášterech v Praze (na Hradčanech a na Novém Městě), v Brně, v Olomouci, v Sušici a v újezdě u Uničova. Kromě toho pak na několika farách a v komunitách řeholních sester.

 

 

Pacifik Matějka OFMCap.