Ratzinger, Josef

II. Křesťanská modlitba ve světle zjevení

            4. Písmo svaté nás učí, jak se má modlit člověk, který přijímá Boží zjevení. Součástí Starého zákona je úchvatná sbírka modliteb, po staletí živá rovněž v Kristově církvi jako základ její oficiální modlitby, tedy kniha Žalmů.[1] Obdobné modlitby jako v knize Žalmů nacházíme jak v nejstarších, tak v pozdějších vrstvách Starého zákona.[2] Modlitby z knihy Žalmů především zvěstují velké skutky Boží ve prospěch vyvoleného národa. Izraelita medituje, nazírá a znovu zpřítomňuje úžasná Boží díla, když si je připomíná prostřednictvím modlitby.

            Ve světle zjevení Izrael dospívá k tomu, že uznává Boha a chválí jej za jeho působení ve veškerém tvorstvu i v údělu člověka. Izraelité tak Boha vzývají jako pomocníka v nebezpečí, v nemoci, v pronásledování, v utrpení. Bůh je konečně díky světlu, jež vyzařuje z jeho spasitelského působení, oslavován ve své božské moci a dobrotivosti, spravedlnosti a milosrdenství, královské velikosti.

            5. Díky jeho slovům, dílům, utrpení a vzkříšení uznává novozákonní víra v Ježíši Kristu definitivní sebezjevení Boha, vtělené Slovo, jež nám otevírá nejniternější hlubiny Boží lásky. Do těchto hlubin Božích uvádí člověka Duch svatý seslaný do srdce věřících, který >>zkoumá všechno, i hlubiny Boží<< (1 Kor 2, 10). Duch svatý podle příslibu, který dal Ježíš svým učedníkům, vysvětlí všechno, co jim Pán ještě nemohl říci. Ovšem Duch >>nebude mluvit sám ze sebe, ... On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne<< (Jn 16, 13 - 14). To, co nazývá Ježíš "svým", je podle následného vysvětlení rovněž vlastnictvím Boha Otce, protože >>všecko, co má Otec, jest mé; proto jsem vám řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne<< (Jn 16, 15).

            Pisatelé Nového zákona vědomě hovořili o zjevení Boha v Kristu ve světle Ducha svatého. Na základě hlubšího porozumění získaného po Velikonocích vypravují synoptická evangelia o tom, co učedníci viděli a slyšeli, tedy o skutcích a slovech Ježíše Krista. Celé Janovo evangelium je pronikavým nazíráním Toho, který je od počátku vtěleným Slovem Božím. Pavel, jemuž se Ježíš ve své božské důstojnosti zjevil na cestě k Damašku, se pokouší vzdělat věřící, aby >>mohli spolu se všemi svatými pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka<< Kristova tajemství >>a poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší Boží plností<< (Ef 3, 18 - 19). Pro Pavla platí, že Boží tajemství je Kristus, >>v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání<< (Kol 2, 3). Apoštol dále upřesňuje - >>Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi<< (Kol 2, 4).

            6. Mezi zjevením a modlitbou tedy existuje velmi úzká vazba. Dogmatická konstituce Druhého vatikánského koncilu Dei verbum nás učí, že prostřednictvím svého zjevení >>oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33, 11; Jn 15, 14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3, 38), aby je pozval a přijal do svého společenství<<.[3]

            Toto zjevení se uskutečnilo prostřednictvím činů a slov, které navzájem vnitřně souvisejí. Od počátku neustále vše směřuje ke Kristu jakožto vrcholu zjevení i milosti a k daru Ducha svatého. Ten pak člověka uschopňuje, aby nazíral Boží díla a přijímal Boží slova, aby Bohu děkoval a klaněl se mu jak uprostřed shromáždění věřících, tak v hloubce vlastního milostí osvíceného srdce.

            Z těchto důvodů církev stále doporučuje četbu Božího slova, které je pramenem křesťanské modlitby, a zároveň povzbuzuje k odhalování hlubinného smyslu Písma svatého prostřednictvím modlitby, >>aby se [četba Písma] stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť "jej oslovujeme, když se modlíme; nasloucháme mu, když čteme božské výroky"<<.[4]

            7. Z toho, co bylo připomenuto, vyplývá řada důsledků. Jestliže křesťanova modlitba se má zapojit do Božího trinitárního pohybu, její zásadní obsah bude nezbytně určován dvojím směřováním tohoto pohybu: V Duchu svatém přichází Syn do světa, aby jej prostřednictvím svého díla a svého utrpení smířil s Otcem; tímtéž pohybem a v témže Duchu se však vtělený Syn vrací k Otci, když naplňuje jeho vůli prostřednictvím utrpení a vzkříšení. Otčenáš, Ježíšova modlitba, ukazuje jednoznačně jednotu tohoto pohybu: Otcova vůle se má naplňovat na zemi tak, jako v nebi (prosby o chléb, odpuštění, ochranu vyjadřují základní rozměry Boží vůle ohledně nás), aby se nově oživená země stávala nebeským Jeruzalémem.

            Ježíšova modlitba je svěřena církvi: >>Vy se modlete takto<< (Mt 6, 9),[5] a proto křesťanská modlitba, i když se odehrává v samotě, je ve skutečnosti stále uvnitř onoho >>společenství svatých<<, v němž a spolu s nímž se modlíme jak při účasti na veřejné liturgické modlitbě, tak soukromě. Křesťanská modlitba se má dít vždy v duchu modlící se církve a pod jejím vedením, jež se někdy může projevovat v osobním duchovním vedení. Křesťan, i když je sám a modlí se v skrytu, má vědomí, že se vždy modlí zpolu s Kristem, v Duchu svatém a společně se všemi svatými za dobro celé církve.[6]

Josef kardinál Ratzinger