Hardick, Lothar OFM, Grau, Engelbert OFM

     Problém, do kterého se pouštíme výrazy "poslušnost" popřípadě "poslušnost a autorita", bývá nezřídka v životě církevních řádů zatížen značnými problémy. Z nemalé části to souvisí se skutečností, že ve všech dobách vládnoucí mimocírkevní představy ovlivňovaly chápání autority a poslušnosti v řádech, ba dokonce chápání autority a poslušnosti bylo v řádech silněji utvářeno zvenčí než evangeliem, Novým zákonem. Tak byl například ve františkánských kruzích 19. století až daleko do 20. věku problém "poslušnost a svoboda", "autorita představeného a samostatnost jednotlivce" řešen jinak než to děláme dnes; a také jinak než to dělal František. Jestliže pak v naší době bylo možno všude pozorovat odpor proti této vládnoucí představě, potom se musíme ptát, zda se tento odpor obrací proti původní křesťanské představě autority a poslušnosti zakotvené v Novém zákoně, anebo proti převládající představě vytvořené v době knížecího absolutismu, která dostala své vlastní obrysy militarismem 19. století.

    Tak bychom mohli jít zpět v dějinách františkánství a zjistili bychom, že téměř každé století mělo své výrazné chápání poslušnosti. Uveďme aspoň ještě jeden příklad: Čteme-li Kvítky svatého Františka, setkáme se tam s chápáním poslušnosti, které, ať je jakkoli poeticky laděné, přece nemá nic společného s křesťanstvím ani s duchem svatého Františka, a prohřešuje se přímo proti Bohem darované a chráněné důstojnosti člověka. Avšak v době, která v papeži viděla "Boha na zemi", bylo možné i v řádech dívat se na představeného jako na "pánaboha" na zemi, kterého bylo třeba poslouchat, třebas šlo o věci nesmyslné. (Srov. např. v 11. hlavě Kvítků způsob, jakým zjišťoval František Boží vůli tím, že nechal bratra Massea točit se dokola, až několikrát upadl. Tak to František jistě nedělal!)

    Chceme-li vědět, co znamená autorita a poslušnost z františkánského hlediska, pak je třeba obrátit se na Františka samého a na první františkánskou generaci. Tím bude současně splněn požadavek II. Vatikánského koncilu, podle něhož se máme snažit věrně chápat a zachovávat ducha zakladatelů a jejich záměry, jakož i zdravé tradice (Perfectae caritatis 2b).

     Je všeobecně známé, jak silně František miloval Paní Chudobu, s jakou oddaností se jí snažil sloužit a skrze ni Kristu. Víme také, že mezi třemi rozhodujícími odkazy, které František chtěl zanechat bratřím jako svou závěť, byl právě tento: "Aby vždy zachovali věrnost naší Paní Chudobě a milovali ji" (Sienský odkaz). Chudoba byla a bude tedy považována za rozhodující utvářející sílu v životě a - správně chápána - také jí opravdu byla a je.

    Tím nápadnější je, když zjistíme, že František vstup do společenství bratří opisuje slovy: "... ať je přijat k poslušnosti" (obě řehole 2). Přitom "přijetím do společenství" se nemyslí přijetí do zkušební doby, ale složení slibů (profese). Je totiž uvedeno výslovně: "Když skončí zkušební rok, ať je přijat k poslušnosti."

    V téže větě konečné řehole je blíže popsán i obsah tohoto přijetí pod poslušnost, když František pokračuje: "... a slíbí, že budou tento život a řeholi trvale zachovávat". Na konci zkušební doby a na vlastním začátku františkánského řeholního života stála a stojí tedy: profese, kterou se slibuje řeholí popsaný život "trvale", to je neodvolatelně, navždy zachovávat.

    Tato poslušnost vůči společné řeholi života, vůči způsobu života zavazujícímu všechny bratry, je tedy prvním a nejdůležitějším způsobem františkánské poslušnosti. Je samozřejmé, že tato poslušnost platí pro všechny bez rozdílu, pro představené i pro podřízené.

    Nad autoritou představeného stojí tedy autorita života společného všem, způsobu života v společenství závazného pro všechny. Poslušnosti vůči představenému předchází poslušnost všech vůči řeholi, v níž je popsán život společný všem, způsob života závazný pro všechny. Protože tedy poslušnost má na prvém místě a především co dělat s životem bratří, zakazuje František představeným, aby svým podřízeným "přikazovali něco, co by bylo proti jejich svědomí a naší řeholi" (Řehole 10). Stejným způsobem zavazuje František podřízené jen natolik, "aby poslouchali své ministry ve všem, co slíbili Pánu zachovávat a co není proti jejich svědomí a naší řeholi" (Řehole 10). Společný život, závazek vůči němu, je tedy pro představené i podřízené společným prvním předmětem jejich postoje poslušnosti.

    Ještě osobněji zní toto naléhavé přání sv. Františka v nepotvrzené řeholi: "Všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je (ministry) svědomitě poslouchají v tom, co je k spáse duše a není proti našemu životu" (1. řehole 4).

    K plnému pochopení toho, co František říká, třeba ještě objasnit, že bratři v době, kdy byla napsána řehole, neměli žádné kláštery jako později a vedli putovní život, neboť táhli po skupinách krajinami, aby kázáním a prací uskutečňovali svůj apoštolský způsob života. Přenocovali, kde se naskytla příležitost, a sloužili lidem, pokud jich bylo třeba. Menší bratři nebyli tedy přijímáni do kláštera, ale do vztahu poslušnosti, jaksi do "prostoru poslušnosti". Pro řeholníky nevázané na nějaký klášter měl proto tento "prostor poslušnosti", do něhož byli přijímáni složením slibů, rozhodující význam. Nemělo-li se jejich společenství rozpadnout, záleželo to na tom, aby se všichni a každý cítili zodpovědně zavázáni onomu "ano", které dali slibem poslušnosti. Právě proto, že jejich společenství z hlediska organizace a právních předpisů bylo tak málo pevně uspořádáno, muselo být o to pevnější pouto poslušnosti.

    Jestliže v dosavadních úvahách slova "život a řehole" byla užívána v stejném významu, potom to bylo v plném souhlasu s Františkem (obě řehole 1). V řeholi mu nejde o souhrn příkazů a zákazů, které je třeba dodržovat, ale o popis způsobu života, jaký je třeba zachovávat. Avšak žít tento zvláštní způsob života znamená: "Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě" (Řehole 1). "Toto je život podle evangelia Ježíše Krista" (1. řehole, úvod), o němž František ještě ve své poslední závěti vyznává: "Když mi dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia" (Odkaz 4). Obsahem profese tedy je: žít podle svatého evangelia! Anebo, jak to František na konci potvrzené řehole ještě jednou dosvědčuje: "... zachovávat... svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme to pevně slíbili" (Řehole 12).

           Die Schriften des hl. Franziskus von Assisi,

          Einführung, Ãśbersetzung, Erläuterungen:

          Lothar Hardick OFM - Engelbert Grau,

          Dietrich-Coelde-Verlag, Werl/Westf., 8. vyd. 1984,

          úryvek z hesla: "Der Gehorsam"

          z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM