Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Boha Otce III)

            Člověk jakožto Boží obraz je tedy stvořen proto, aby Boha poznával a miloval, aby jej nazíral, spodoboval se s Ním, a aby tak mohl obdržet podíl na Otcově slávě a blaženosti. Co se ale stane, když se lidské srdce jakožto nejvzácnější zrcadlo poškodí, pokřiví, pošpiní, a odráží tak nesprávný obraz Boha? Je to velmi prosté: člověk poznává Boha nesprávně, vytváří si jeho falešný obraz, nechová se jako Boží syn, nenapodobuje Boha živého. Pokud zapomene na svoji zkaženost a začne se takovému obrazu klanět, propadá modloslužbě. Podstata dědičné viny spočívá ve ztrátě či zamlžení pravého obrazu Boha v srdci člověka. Zhřešivší Adam totiž není s to jako lidský otec svým životem a svým chováním předávat potomkům pravý obraz Boha, on jim předává jen obraz pokřivený, a tak uvádí svoje děti na scestí modloslužby, jež je prvním a nejtragičtějším plodem prvotního hříchu. Navíc se v člověku dědičně vážně poškozuje schopnost pravý obraz Boží ve svém srdci nazírat, a tak začíná v lidských dějinách náboženský úpadek, objevují se modly. Falešný bůh se sice tváří jako dárce života a blaženosti, není však schopen splnit to, co lživě slibuje. Modloslužebník končí v prázdnotě, jeho existence pozbývá smyslu, protože se vzdálil od Toho, kdo je Pramenem všeho bytí, vší pravdy, vší radosti. Tak začíná v lidských dějinách uplatňovat svoji moc smrt. Právě kvůli tomuto principu modloslužby bylo ve Starém zákoně zakázáno vytvářet si obraz boha, modlu (srov. Ex 20,1-6).

            Jaká je dnešní situace? Modly jsou velmi různorodé, ale v zásadě je pro člověka jeho bohem nebo Bohem to, co miluje nade vše (srov. Dt 6,4-6). Bylo by hrubou chybou domnívat se, že víra křesťanů není ohrožena modloslužbou. Vždycky se budou muset dědicové Abrahámova zaslíbení ptát: >>Kdo nebo co je Bohem či bohem mého života, co kladu ve svém srdci na první místo? Je to opravdu Hospodin, Bůh zástupů?<< Možných falešných bohů, kteří ohrožují pravou víru, není v našem životě rozhodně málo.[1]

            Pokud se zamyslíme nad podstatou mystického výstupu na horu Karmel, jak ji popisuje Jan z Kříže, pak musíme říci, že zde opravdu nejde o nic jiného, než o radikální realizaci Abrahámovské víry. Ono "nic - nada" se rozhodně nevztahuje na Boha, jak to dnes někdo občas hlásá. Ve skutečnosti jde o radikální odmítnutí všeho, co by v našem srdci rádo usedlo na trůn pravého a jediného Boha. Člověk na své cestě k nazírání nestvořeného Boha prostě říká všem lžibohům - "ty nejsi můj pán; ty nejsi ve skutečnosti nic." To platí v posledním důsledku i o různých našich provizorních představách o Bohu a o různých náboženských prožitcích, pokud bychom je chtěli absolutizovat. Cesta k plnému nazírání na Boha je tedy nevyhnutelně spjata se sebekritikou a s hlubokou pokorou.

            Tragédií je, že dnešní člověk ze sebe činí míru všech věcí a sám sobě se stává modlou. Utrpení, nemoc a smrt ukazují v celé nahotě trapnost a směšnou bezmocnost této modly; na to ale lidé nechtějí v době svého života ani pomyslet.[2] Pavel VI. ve své homilii u příležitosti 9. koncilního zasedání výtečně vystihl dnešní situaci:

                        „Profánní humanismus se objevil ve své hrůzné podobě a určitým způsobem se stal výzvou pro celý koncil. Náboženství Boha, který se stal člověkem, se utkalo s náboženstvím (protože jím ve skutečnosti je) člověka, který ze sebe dělá Boha."[3] 

            Na druhou stranu ale obraz Boha v člověku není hříchem zcela zničen, a tak zůstává i v mimobiblických náboženstvích stopa pravdy.[4] Rozlišit to pokřivené a to pravé je někdy dost obtížné. V tom přichází člověku na pomoc nadpřirozené zjevení. Nezapomínejme, že rozličná náboženství existovala chronologicky mnohem dříve než se v Abrahámově životním osudu lidstvu otevřela "kniha" nadpřirozeného Božího zjevení.

                        "...člověk obdržel trojí zrak, jak učí Hugo od svatého Viktora, tělesný zrak, zrak rozumu a zrak kontemplace. Tělesný zrak slouží k tomu, aby člověk viděl věci tohoto vnějšího světa, zrak rozumu slouží k poznání toho, co je v duši, zrak kontemplace slouží k nazírání Boha a toho, co je v Bohu. ... Zrak kontemplace není s to vidět jinak, než díky daru slávy, jež je ztracen proviněním a jež se získává zpět prostřednictvím milosti, víry a porozumění Písmu, a tak je lidský duch očištěn, osvícen a uschopněn k nazírání nebeských skutečností."[5]

            Vyvstává otázka: Kdyby Adam nebyl zhřešil, bylo by třeba nadpřirozeného zjevení? Bonaventura odpovídá, že kniha stvoření by v takovém případu byla dostatečným zjevením.[6] S tím souvisí i otázka, zda by se Boží Syn stal člověkem, kdyby Adam býval nezhřešil. Jedná se o otázku, na niž není snadné odpovědět, a není možné se jí teď podrobně zabývat. Bonaventurovo mínění v této věci proto nepředstavuje jediné možné řešení. Duns Scotus by zřejmě odpověděl jinak. Nicméně jedno je jisté - zjevení dané nám v dějinách spásy a v Písmu svatém je velmi zásadní pomocí v našem úsilí o pravdivé poznání Boha a v současném stavu lidského srdce i korekcí nesprávných představ o Pánu.

            Zrcadlo lidské mysli svatopisců je zvláštním Božím zásahem - inspirací očištěno a také shůry naplněno Boží pravdou. Tak se pro nás kniha Písma stává velmi dokonalým zrcadlem, v němž můžeme zatím sice nepřímo, ale také nezkresleně nahlížet Boha. Nezkreslenost tohoto nazírání z naší strany však předpokládá víru a osvícení ze strany téhož Ducha, který inspiroval svatopisce. Písmo je třeba číst v témže Duchu, v němž bylo napsáno.[7] Bez pomoci Ducha svatého je čtenář Písma vystaven nebezpečí nesprávného porozumění Božímu zjevení. Jako ochrana před těmito nebezpečími existuje z Božího ustanovení i cosi jako autentický výklad Písma. Autentický výklad nějakého díla je obecně vyhrazen autorovi nebo tomu, koho tím autor pověří. Uvážíme-li, že zejména autoři Nového zákona redigovali své spisy jakožto účastníci na církevním společenství a pro toto společenství a že církev sama rozpoznala inspirované spisy od neinspirovaných, pak je církev do jisté míry také autorkou Písma, zejména Nového zákona, a proto jí a jedině jí přísluší autentická interpretace zjevení.[8] Zmíněná autentická interpretace zjevení se nazývá učitelský úřad církve. Za těchto podmínek také můžeme pomocí poslušnosti víry korigovat nepřesnosti našich představ o Bohu. Naše vnitřní zrcadlo - naše vlastní náboženská zkušenost tak dostává vnější měřítko.

            V dnešní době, kdy se lidé chtějí řídit pouze vlastním nitrem a vlastními pocity, je třeba připomínat, že naše srdce není prosto nedokonalosti a hříchu, a že potřebuje vnější korekci. Pokud jsem slepý, není ostudou nechat se vést někým, kdo vidí; pokud nemám dokonalé vědomosti o nějakém oboru, například o medicíně či právu, je zcela normální svěřovat se s důvěrou odborníkům. Rozhodně tedy není ostudou uznat vlastní omezenost a svěřit se v oblasti náboženství autoritě samého Boha, který přichází člověku na pomoc v jeho bezradnosti a zbloudilosti.

            Poté, co se Bůh dokonale zjevil v nejčistším zrcadle, ve svém jediném pravém Synu, v lidském srdci Muže z Nazareta,[9] smíme si podle tohoto pravého a nám shůry darovaného obrazu vytvářet ikony. Ikona není falešným bohem, je pouze pokorným a čistým zrcadlem, v němž se zračí Bůh, podobně jako se zračí v srdcích - myslích inspirovaných autorů, v srdci a mysli Ježíše z Nazareta. Také teologie by měla ve svém vypovídání o Bohu nabírat rozměr ikony, a měla by se mít na pozoru před tím, aby se nestávala ideologií a aby vlastně nevytvářela a neabsolutizovala pouze provizorní představy o Bohu.

            Jelikož Kristus vrací lidstvu pravý obraz Boží, je také novým Adamem,[10] Ježíš se jako člověk stává duchovním praotcem všech věřících, protože otcovství spočívá v předávání pravého obrazu a pravé podoby Boží.[11] I v tom se tedy Muž z Nazareta stává naprosto dokonalým obrazem Boha Otce. Opravdu platí, že kdo vidí Ježíše, vidí Otce (srov. Jn 14,9). Tomu nádherně odpovídá i skutečnost, že církev, nový Boží lid se rodí z Kristova probodeného boku  na kříži.[12] Ukřižovaný, nejdokonalejší zjevení Boha, jehož je Synem,[13] tedy obrazem a podobou, plodí na kříži nové lidstvo. Proto je také Ukřižovaný tím nejdokonalejším a nejjasněji zářícím zrcadlem, v němž se odráží Boží sláva - láska silnější než smrt (srov. Pís 8,6), láska "až za hrob".

            Právě z těchto důvodů je jedním ze základních rysů františkánské spirituality nazírání Boha v zrcadle kříže.[14] Proto také František učil bratry modlit se breviář z "knihy kříže"[15] a odkázal svým následovníkům následující modlitbu:

                        "Když jej bratři žádali, aby je naučil modlit se, řekl: >>Když se modlíte, říkejte: Otče náš ... a Klaníme se tobě, Kriste, ve všech kostelích tvých, jež jsou po celém světě, a dobrořečíme tobě, že svatým křížem svým jsi vykoupil svět!<< ... Oni ve všem zachovávali naučení svatého Otce a u všech kostelů a křížů, jak zdaleka je zahlédli, podle daného pravidla se modlili a pokorně padali na tvář."[16]

            Nyní snad lépe rozumíme tomu, proč hluboce meditativní modlitba "Otče náš" může nahrazovat čtení žaltáře[17] a také tomu, proč je tato Modlitba tak úzce spjata s adorací Kristova kříže.  Naši spolubratři, kteří strávili řadu let ve vězení, mohou vyprávět o úchvatnosti tohoto způsobu modlitby. Vždy platilo, že modlitba je tím dokonalejší, čím je jednodušší, ale na druhou stranu platí, že čím je modlitba jednodušší, tím vyšší nároky na člověka klade.

            František jistě vycházel při stanovení pravidel oficia "Otče náš" především ze své hluboké osobní náboženské zkušenosti, avšak v této věci jej mohla inspirovat i Tertullianova slova, o nichž se jsme zmínili již v předešlém pokračování. V latinské podobě jejich možná inspirativní úloha vyzní lépe. Otče náš je totiž podle Tertulliana: "breviarium totius evangelii".[18] Přeložit slovo "breviarium" jako "breviář" by bylo v Tertullianově případě anachronismem. Nicméně Tertullianův výklad Otčenáše se čte a také dříve čítával v hodince četby, a tak nelze vyloučit, že svatý František tuto větu slyšel nebo četl. Touha žít evangelium  a skutečnost, že Otčenáš je jakoby "breviářem" celého evangelia, to vše ladí se slovy svatého Františka v Potvrzené řeholi. Často býváme překvapeni Františkovou znalostí nejen Písma, ale i děl církevních otců.

            Jestliže tedy nyní vidíme jen nepřímo a v hádance, pak to platí jak o našem přirozeném poznání Boha z děl stvoření, tak o nadpřirozeném zjevení Božím. Bůh se tedy nezjevuje tak, že by se odhaloval, ale zjevuje se jakoby v novém "hávu". Latinské slovo revelatio lze číst i tak, že se jedná o nové (re-) zahalení (velatio). Bůh se tedy zjevuje a skrývá zároveň. Čím více jej poznáváme, tím více se noříme do tajemství. Opravdu, znamení Božího zjevení v dějinách spásy mají svátostnou povahu a svátostná znamení v liturgii jsou jakoby Bohem dokonale očištěná zrcadla, v nichž oko víry již nyní smí zahlížet záblesk věčné Boží moci a slávy.

            Vrcholným obrazem Boha je Ježíš z Nazareta. Jeho naprosto čisté lidské srdce - mysl - vědomí je tím nejdokonalejším zrcadlem, v němž se nám zjevuje tvář Boha Otce. Totéž platí o Modlitbě, v níž se vyjadřuje Ježíšovo nitro, v Otčenáši. Říkáme-li tedy denně Otče náš, smíme nahlížet do otevřeného čistého zrcadla Kristova srdce a v něm nazírat nejskvělejší a povaze zjevení také odpovídající svátostné vyjádření toho, kým je pro nás Hospodin a čím nás chce mít - svými syny a dcerami, dědici svého Království. František by dodal - chudými následovníky chudého Krále králů, protože

                        "V tom je vznešenost svrchované chudoby, že vás, moje nejmilejší bratry, učinila dědici a vládci nebeského království; ..."[19]

                                               Ctirad Václav Pospíšil, OFM