Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří a díle jeho rukou (Ž 19,1).

 

Buď veleben, můj Pane, bratrem naším větrem. Přináší déšť a stromům  lože podestýlá z hebkého listí.  I vzduchem, bez něhož chřadnem a mřem, jasnou a každou pohodou i ročními časy, kterými obnovuješ a živíš zemi.

 

Buď veleben, můj Pane, jarem Velikonoc, kterým naši víru ve vzkříšení posiluješ.

 

Chvalte a slavte mého Pána a služte mu, vždyť trní a hřeby vbité do jeho dlaní, s tou tváří, jež se dobrotivě skví, slibují duši, že přec jen dojde spásy za pokání (Michelangelo).

 

Dobrořečte a služte mu, oddáni v pokoře.

 

Je to on v tichosti vánku poledního.

 

Je na nás, abychom také ztichli

 

před tou tváří Ženicha, který přichází.

 

A jestliže k národům a jestliže k světu

 

hovoří jako oheň a jako kladivo rozrážející skálu,

 

u tebe jen klepe a prosí za odpuštění, že vyrušuje.

 

Stojí za dveřmi a klepe neodbytně

 

a o tebe se  uchází, aby tě získal tak,

 

jak jsi, plný špíny.

 

Není třeba se dělat lepším před tou tváří,

 

jež prohlíží tě veskrz

 

s přísností shovívavou, shovívavostí přísnou,

 

ten pohled upřený.

 

Je-li ti před ním nevolno, šilháš stranou,

 

posloucháš staré pomluvy, zatím co on stojí a čeká,

 

zda vpustíš jej, ten cizí člověk,

 

jehož právě teď při vyslýchání ztýrali,

 

tvář uštvaná, mírná,

 

tvář bližního, Boha tvého,

 

které se všichni tak podobáme.

 

Je to on v tmách hodiny třetí,

 

kdy byv vyzdvižen, táhne všechno k sobě. (Zahradníček)

 

Své síle však nikdy nedá polevit, v přepevné vůli, aby své rozložité žití každým jarem rozvíjel.

 

Tvá jsou nebesa, tvá je i země (Ž 89,12).

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr

a vzduch a oblaka, jasná obloha i každé počasí,

 

kterými živíš své tvory.