Lisovská, Blanka

Je měsíc květen,  kdy  naše pozornost se opět více soustředí na Královnu máje. Následující zkušenost by se asi více hodila  pro měsíc říjen, ale myslím, že je v ní něco nadčasového, a proto se nebojím  podělit se s ní i nyní.

Vzpomínám na své dětství prožité ve farnosti, nad níž bděla Růžencová Panna Maria. Křest, první svaté biřmování a také svatbu pozorovala svým bdělým okem z obrazu nad oltářem našeho farního kostela.

Růženec, modlitba, která v našich dětských očích byla tak nekonečně dlouhá a nudná.  Jak jsme byli rádi, když maminka po návratu z večerní řekla: „Dnes jste byli při mši svaté hodní. Vím, že jste unavení. Budeme se tedy modlit jen krátce. Uděláme kříž, poděkujeme a půjdeme spát.“

Vzpomínám si také na svou babičku, jak po celodenní práci a únavě přebírala v rukou kuličky růžence. Nikdy jsme si netroufli rušit ji. Sedávala na verandě, dívala se do korun stromů a modlila se. Jako studentka jsem viděla podobný obraz v naší kuchyni. Maminka sedící u okna, modlící se růženec. „Dobrou noc, maminko, udělej mi, prosím, křížek na čelo!“

Nenašla jsem zalíbení v této jednotvárné modlitbě, která se mi zdála tak primitivní a prostá. Jak je krásné říci Bohu vlastními slovy, po čem toužím a o čem sním.  Nepotřebuji růženec.

Až jednou o prázdninách! Auto nebylo nafukovací a dovnitř jsme se při nejlepší vůli všichni nevešli. Na silnici jsme zůstali tři: má kamarádka Maria a jeden bohoslovec. Honza říká: „Holky, pomodleme se růženec.“ A hned mi nabídne: „Předříkávej!“ Zčervenala jsem, to přece nezvládnu. Růženec se nemodlím a k ničemu ho nepotřebuji. Nyní ale utrpěla má ješitnost. Já růženec prostě neumím. Předříkává Honza a my odpovídáme. Před každým Otčenášem říká: „Pane, nauč nás modlit se.“ Ta prostá prosba apoštolů mne zasahuje. Od této chvíle denně prosím Boha: „Pane, nauč nás modlit se!“

Už nejsem dívkou, život mě vtáhl do svého víru, zápasím, prožívám radosti, úzkosti, chvíle zklamání, ale také chvíle štěstí. Jsem maminkou a držím v ruce růženec. Klečím pod křížem, dívám se na ukřižovaného Krista a ve svých prstech přebírám kuličky růžence. Vidím všechny své děti a s důvěrou prosím: „Maminko Maria, poraď, jak bys to udělala ty?“

Klečíme pod křížem, Maria a já. Maria průvodkyně, učitelka, ale především maminka. A já, dcera, která naslouchá milujícímu srdci matky. Maminka mě zve do svého života s Bohem. Jdeme klidně a pomalu. Maminka mě drží za ruku a nepospíchá. Často odpočíváme a stále spolu rozmlouváme. Vždy má čas a trpělivost odpovídat na otázky zvědavého dítěte. Jaká krása a jaké štěstí!

Drahá maminko, děkuji ti, že mě vedeš domů.

Tvá vděčná dcera

Blanka Lisovská