Baroková, Terezie

Sultán a Svatá zem

„Františku, slyšel jsi už, že ze všech evropských zemí táhnou vojska, aby dobyly Svatou zem? Tentokrát se jim to jistě podaří a místa, kudy chodil náš Pán, budou naše,“ radoval se jednou při večeři Humilius.

„Musíme se modlit za jejich vítězství, abychom i my nějak přispěli,“ dodal Eusebio.

Jan se obrátil na Františka: „Neměli bychom také my jít bojovat? Je to sice vojna, ale má vznešený cíl.“

„Bratři,“ vzdychl si František. „V době narození našeho Pána žili židé pod krutou nadvládou Římanů, a přece Ježíš nebojoval, aby je z nadvlády vysvobodil. Válka není Boží přístup.“

„Ty si tedy myslíš, že všichni křesťané, kteří teď umírají na bojištích, nejednají správně?“ divil se Eusebio.

„Tento boj nebude úspěšný, křesťané budou krutě poraženi,“ řekl zamyšleně František. „Bratři, modleme se, abychom jak my, tak oni pochopili, že válka není Boží cesta.“

„Františku, dnes jsi velmi smutný,“ soucitně řekl bratr Lev.

„Ano, bratře Lve. Nevím, co mám dělat,“ vzdychl si František. „Křesťané zažijí strašnou porážku. Když jim to povím, neuvěří mi, když jim to nepovím, budu mít výčitky svědomí. Poraď mi, ovečko Boží, co mám dělat?“

„Myslím, že je lepší poslouchat Boha než se bát lidí,“ mínil Lev.

„Máš pravdu, bratře Lve. Půjdu tedy za nimi. Musí se přece nalézt jiný způsob, jak získat Svatou zem. Takový, který se v ničem neodchyluje od Boží cesty.“

Lev se nabídl: „Jestli chceš, půjdu s tebou.“

„Děkuji ti,“ vděčně se na něho podíval. „Hned zítra se vydáme na cestu.“   

Udělali, co si předsevzali. Vyhledávali vůdce křižáckých vojsk, přemlouvali je, hovořili do duše vojákům. Všechno marně.

„Ach, bratře Lve, je mi moc líto těchto lidí. Kolik z nich se už nevrátí domů. Ale jak zabránit dalším bojům?“

Lev mu nedovedl poradit, proto raději mlčel.

„Máme už jen jednu možnost,“ pokračoval po chvíli František. Jít za sultánem a přesvědčit ho, aby nám vydal Svatou zem dobrovolně.“

„Když nám neuvěřili naši, myslíš, že sultán nás bude poslouchat?“ namítal Lev. „Pošle nás na smrt jako všechny křesťany.“

„Je však naší povinností udělat všechno, co je v našich silách,“ neustoupil František. „Pojď, bratře Lve, půjdeme!“

Po dlouhých útrapách se oba poutníci skutečně dostali k sultánovi.

K jejich velkému překvapení je sultán se zájmem vyslechl: „Vaše učení je pěkné, ale nebezpečné,“ jim potom řekl. „Přece jen bude lepší, když se vy přidáte k Mohamedovi, a ne já ke Kristu. Když  zůstanete u nás, dám vám hodně zlata, bohatství a všechno, co si jen budete přát. Budete mít vždycky ke mně přístup jako moji nejlepší přátelé a všechno mé bude vaše.“

„Ne, to ne,“ odmítl František. „My nechceme bohatství. Pro Ježíše, který žil ve světě v chudobě, chceme také my zůstat bez jakéhokoliv majetku. Děkujeme ti za tvou nabídku, ale nemůžeme ji přijmout.“

Sultánovi to vyrazilo dech. Ještě se mu nestalo, že by od něho někdo něco nepřijal, i když tak velkodušný ještě nebyl k nikomu: „Vaše učení se mi sice líbí,“ uvažoval nahlas, „ale jak se mám přesvědčit, že váš Ježíš je skutečně větší než náš prorok Mohamed?“

„Učiňme zkoušku ohněm,“ navrhl František. „Zavolej své kněze a ať některý z nich přejde se mnou přes oheň. Který z nás neshoří, toho učení je pravdivé.“

Sultán souhlasil, ale za chvíli zjistil, že nemá z koho vybrat. Jak  kněží uslyšeli Františkův návrh, nenápadně se vytratili.

„I kdybych chtěl, nemohu přijmout tvé učení,“ přemýšlel sultán. „Zabili by mne i tebe, a oba máme před sebou ještě kus práce. Ale nezapomenu na tebe a budu žít tak, abych toto učení mohl přijmout. Ale než vás propustím, dám vám listinu, aby vám nikdo na mém území neublížil a dovolil vám jít všude, kam budete chtít. Vaše vojska od nás právě utrpěla hroznou porážku. Myslím, že už poslední. Všichni, kteří zůstali naživu, jsou v našem zajetí. Ale kvůli tobě a Synu Marie Ježíšovi, o kterém jsi mi vyprávěl, je propustím na svobodu. A ještě něco. Tobě a tvým stoupencům uděluji volný přístup na všechna místa, kde žil Mariin Syn Ježíš.“

„Ať ti Bůh odplatí tvou velkodušnost,“ prohlásil František.

„Františku, měl jsi ve všem pravdu, jako bys dříve, než jsme spolu poprvé rozmlouvali o této cestě, hovořil s Bohem a on ti vyjevil celou budoucnost,“ řekl Lev, když zase sami dva kráčeli pouští. „Křesťané utrpěli porážku, tebe neuposlechli, a sultán tě přijal a bez boje ti daroval území, pro která už tolik lidí přišlo o život.“

„Neříkej takové věci,“ přerušil ho František. „Raději poděkujme Pánu za všechny jeho dary. Za to, že smíme jít na místa, kudy chodil od. Mohla nás snad potkat větší radost? Až se vrátíme domů, pošleme ostatní, aby se také oni mohli podívat na tuto svatou krajinu. Některé tam necháme natrvalo bydlet, aby za nás za všechny uctívali uprostřed nevěřících svatá místa  a starali se o ně.“

„Františku, beze zbraně a bez nejmenšího násilí jsi dosáhl víc než tisíc křižáků,“ jásal Lev.

„Nemluv tak, bratře Lve, víš přece, že mě takovou řečí jen trápíš, poprosil František. „Bůh dává své dary komu chce a jak chce. Jen jemu  je třeba za ně děkovat.“

(pokračování)