Svatý František a laici
Jáchym, Radim OFM
Dnes se považují za moderní ta hnutí,
která zařazují laiky do apoštolátu.
Je-li to správné, pak sv. František
je víc než moderní, protože byl první,
kdo zhodnotil laiky. 1)
Křesťanství je - na rozdíl od vyvoleného národa Staré úmluvy - svým původem laickým hnutím. Sledujeme-li dějiny Izraele, vidíme, jakou důležitou úlohu v něm hrají kněží, počínaje Áronem a jeho kmen levitů, do kterého patřil i Mojžíš. Souvisí s tím i význam obřadů - celá 3. kniha Mojžíšova Zákona Levitikus je jim věnována - a rovněž ústřední místo jeruzalémského chrámu.
Předpokládali bychom tedy, že rovněž Mesiáš bude pocházet z kněžského rodu, z kmene Levi. Všechna proroctví však ukazují na jiný kmen: judovce, a na královský rod Davidův. Z něho se také skutečně narodil Ježíš z Nazareta, a přes všechny námitky, s nimiž se proti jeho mesiášskému poslání v evangeliích setkáváme, nenacházíme tam žádnou narážku na jeho nekněžský původ. Už tím je naznačen rozchod s tradicí mojžíšského Zákona.
To potvrzuje Ježíš sám, když volí Dvanáct jako představitele "nového Izraele": nevybírá je jako představitele dvanácti kmenů, ale zcela svobodně. Volí je jako reprezentanty různých vrstev i směrů v židovském národě, ale ne všech: jádrem jsou prostí Galilejci, najdeme tu i intelektuály jako Filipa a Natanaela, je zde "podnikavý ekonom" Juda z Kariotu (který dokázal prodat i Mistra), ba i "horlivec" (= přívrženec strany zelotů) Šimon. Jen mezi nimi nenajdeme žádného kněze, ba ani levitu.
To vše má svůj důvod: Ježíš sám a jen on jediný je Knězem Nové úmluvy, když podává svou (rovněž jedinou) oběť života na kříži. Výstižně to rozebírá autor Listu Židům (hlava 3-5; 7-10). V duchu jediného a nejvyššího kněžství Kristova církev také od počátku měla své "starší" (presbyteroi - výraz se vyskytuje v NZ 65krát) a "dohlížitele" (episkopoi = biskupy - v NZ 5krát), neoznačovala je však jako kněze.
Používání titulu "kněz" přichází až později s historickým vývojem církve, kdy jde o zdůraznění kněžského poslání pro lepší pochopení obráceným pohanům, kteří na kněze byli zvyklí; vždy však jsou chápáni jen jako zástupci jediného Velekněze Ježíše Krista. S rozmnožením stupňů kněžské služby, které často byly trvalým životním stavem - od tonzury přes čtyři nižší svěcení, podjáhny, jáhny až po kněze a biskupy - a složitou soustavu beneficií ("obročí") vznikl pak ve středověku celý duchovní (klerikální) stav, zařazený do feudální soustavy jako samostatný vedle šlechty, měst a "čtvrtého" stavu bezprávných poddaných.
Ti, kteří nepatřili do duchovního stavu, byli (a dodnes jsou) "laici". Zatímco do "laických" stavů se vstupovalo narozením a jen výjimečně povýšením (ze selského stavu do městského, z městského do nižší šlechty), do duchovního stavu mohl vstoupit jen přijetím (základním stupněm byla tonzura - "postřižiny"), a to z kteréhokoli z ostatních stavů. Protože duchovní stav byl privilegovaný, nebyla za snahou po vstupu do něj vždy touha po duchovním životě a službě církvi, ale příčiny někdy až příliš světské - blíže je zde nemůžeme rozebírat, ostatně jsou obecně dost známé. To bylo příčinou občasných období úpadku života duchovenstva, a v důsledku toho i snížení působnosti církve na jedné straně, na druhé straně pak úsilí o obnovu života v církvi.
O obnovu církve usilovali jednak "shora" papežové, jednak "zdola" především mnišské reformy jako cisterciácká spojená se jménem sv. Bernarda a clunyjská, i kněží jako sv. Dominik, avšak rovněž laická hnutí buď schválená církví jako valdenští, lyonští a lombardští chudí, která však často sklouzla do rozkolu a bludů, anebo od začátku bludařská jako kataři ("dokonalí" jako odnož východního manicheismu) zvaní též albigenští. Právě tato hnutí připomenula církvi, že "laici v ní musí získat nové místo a novou roli a že při uvádění požadavků evangelia do praktického života musí brát v úvahu bouřlivě se rozvíjející měšťanskou společnost" 2).
U Františka můžeme sledovat, co znamená, když se křesťan podvolí Božímu vedení. František zpočátku vůbec nemyslí na nějaké působení, "kázání", ani na založení hnutí. Cítí své povolání čistě osobně: Kristus ho oslovil - z kříže u sv. Damiána a při setkání s malomocným - a on opouští dosavadní život, aby se stal - čím? To nejdříve neví ani on sám: když vrátí otci oděv, žije nějaký čas pod vedením biskupa v "Řádu kajícnosti" 3). Svým původem patří k městskému stavu, je laik: cítí se "menší", a rozhodně nemá v úmyslu vstoupit do duchovního stavu ani do kláštera.
"Když mu pak dal Pán na starost bratry", je na rozpacích, neboť s něčím takovým nepočítal: "Nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě, a pan papež mi to potvrdil" (Odkaz 4). Zde dochází k zásadnímu obratu: ze skupiny laiků patřících do Řádu kajícnosti se stává řeholní řád, který patří do duchovního stavu, a aby si jej papež "pojistil", dostávají jeho členové tonzuru a František sám jáhenské svěcení. To, že brzy do nového řádu vstupují hromadně kněží (původně stačil jeden kněz na skupinu, aby jí sloužil mši), takže ještě za Františkova života dosahují poloviny celkového počtu, je dáno logikou historického vývoje, přesněji: Božím plánem. V dalším vývoji se pak Menší bratři stávají prakticky kněžským řádem a bratři laici podřízenou menšinou; znovu a znovu však dochází ke snahám o reformu směrem k původnímu laickému rázu hnutí - až po naše časy, v duchu II. vatikánského koncilu.
František tento vývoj osobně nese těžce. Je osudem lidí, kteří "přehazují výhybku" na křižovatkách dějin, že jejich dílo nakonec jde směrem, který nemohli předvídat, prostě proto, že přesahuje možnosti jediného člověka. Františkovi se však dostává zadostiučinění v nečekaném směru, totiž od laiků samých. Františkúv první životopisec Tomáš z Celana dosvědčuje: "Mnozí šlechtici i prostí lidé začali se z Božího vnuknutí přidávat k světci, aby se pod jeho vedením natrvalo zasvětili Bohu" (1 Cel 37). Mnozí opouštěli všechno, i rodinu, aby šli za jeho ideálem. František je však od toho zrazoval: "Nespěchejte a neodcházejte odtud, a já rozhodnu, co máte dělat pro spásu duše. Tehdy ho napadla myšlenka zřídit třetí řád pro obecnou spásu všech" (Kvítky 16).
Důležitým podnětem mu byl IV. lateránský koncil 1215; po něm napsal "Povzbuzení věřícím, kteří konají pokání", které známe jako "List všem věrným křesťanům". Dalším stupněm pak bylo, když kardinál Hugolin sestavil a papež Honorius III. dne 20. května 1221 vyhlásil "Pamětní spis programu (Memoriale propositi) života kajících bratří a sester žijících ve vlastních domech". Tím František dovršil své životní dílo, dát laikům v církvi v rámci "Řádu kajícnosti" trvalé místo v jejím životě, dílo, které trvá dodnes jako Sekulární františkánský řád. 1)
1) Viz Pietro Rossi OFM: Největší dílo sv. Františka, SFŘ 1998
2) Viz Franco Cardini: František z Assisi, Zvon-Vyšehrad, Praha
1988 (str. 109-113)
3) Viz Valentin Redondo OFMConv: K pramenům pokání, Poutník 6-9/1998
Radim Jáchym OFM