Flood, David OFM

XVI. Kanonický jazyk jiné politiky

"Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha." Čisté srdce mají ti, kdo nedbají o věci pozemské, vyhledávají nebeské a tak, čistí v srdci i na duchu, snaží se bez ustání sloužit Pánu, pravému a živému Bohu a hledět na něho.

Napomenutí XVI. začíná jedním z blahoslavenství Matoušova evangelia, které zakládá vztah mezi jednou z lidských vlastností a viděním Boha. Text vypovídá, že lidé s vlastností označenou výrazem "čistého srdce" uvidí Boha: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. "Když ocitovalo blahoslavenství, Napomenutí přechází k popisu známek "čistého srdce": "Čisté srdce mají ti..." a uvádí to, co není vyjádřeno v blahoslavenství, totiž postoje, které vyznačují lidi čistého srdce. A tak Napomenutí povzbuzuje k takovému chování jako nedílné součásti blahoslavenství samého, spočívajícího ve vidění Boha, a přidružuje se k literatuře hnutí o "takovém jednání" (List věř. 9), které nás uvedlo do působení Ducha "pravého pokoje" (abychom užili výrazu hlavy 17. nepotvrzené řehole).

Mohu pochopit to, že mnozí františkánští autoři, když čtou tento krátký text, přejdou rychle od morality (čistota srdce) k spiritualitě (klanění se Bohu), anebo se omezí na zdůraznění napětí mezi životem pozemským (který představuje ohrožení čistoty srdce) a naším konečným cílem (rájem, kde uvidíme Boha). Nepouštějí se však do rozboru Napomenutí, neboť odmítají společenskou logiku textu, takže smysl příběhu se ztrácí. (Společenskou logikou textu rozumím vztahy spojené se společností, která jej vytvořila. Krátký odstavec, o nějž jde, užívá jazyka tohoto kontextu, aby zapůsobil uvnitř něho a vložil se zřetelně do debaty té doby - proč by se jinak o tom mělo mluvit?). Napomenutí má za účel objasnit vzájemné působení františkánského hnutí s ostatními společenskými silami, a jak jeho společenská logika zatahuje kriticky do hry ostatní síly do jeho souvislosti. Když vysvětlujeme toto působení, zvláště v jeho výzvě ostatním liniím působení, líčíme události, a když popisujeme tento zvláštní způsob františkánů pojednávat o jejich době, vyprávíme historii Napomenutí, která je v něm obsažena.

Rozbor textu umožňuje zjistit řečnický protiklad a dvě roviny čtení, jednu převyšující druhou. Protiklad se uskutečňuje položením "věcí pozemských" proti "věcem nebeským", které raději nazvu "věci, jež přetrvají do věčného života" v naději, že potvrzení této verze vyplyne z rekonstrukce působení předloženého Napomenutím. Vyšší rovina, která otupuje a zklidňuje protiklad, je představována viděním Boha a úctou, která je mu vzdávána. Řečnický protiklad

Dvojice "věci pozemské" a "věci nebeské" se objevuje také v Napomenutí V., kde jsou postaveny do protikladu dvě kategorie místa: nebe a země. V této perspektivě se dvojice objevuje několikrát v listech Kláry z Assisi Anežce České.

V porovnání s Napomenutím V. užívá Napomenutí XVI. tyto dva termíny odlišným způsobem, neboť krátký odstavec popisuje působení, a ne místa, a odpovídá na otázku: Jak být čistého srdce, a proto blahoslavení?

K odlišení mezi životem františkánského hnutí a životem v okolním světě užívají František a jeho přátelé dva výrazy "v srdci" a "na duchu". V hlavě 5. nepotvrzené řehole mají jednotliví bratři na zodpovědnosti kontrolovat své ministry: zjistí-li, že někdo z nich žije připoután k zemi ("tělesně"), a ne duchovně, mají za úkol postarat se o jeho nápravu. Analogicky

v hlavě 2. této řehole je obsaženo, že požadovanou podmínkou pro přijetí do bratrského společenství je projevit schopnost a touhu jednat duchovně, totiž žít podle Ducha, který oduševňuje hnutí. Naší úlohou bude zjistit, jaký význam má Františkovo užití dvojice rozdílných termínů.

Napomenutí XVI. užívá terminologii vlastní politickým sporům oněch let. Papežové na konci XII. a na začátku XIII. století vyžadovali "práva duchovní a světské vlády" (terreni simul et caelestis imperii iura). Uvedený výraz je vzat z Gratianova Dekretu, který v čísle 22 hlavy I. uvádí text papežova požadavku. Byl to Gratian, kdo poskytoval kanonistům oné doby texty pro diskuse a komentáře, a mnozí kanonisté prodiskutovávali tento přesný text kvůli jeho vazbám s politikou. Papežové si nárokovali práva proti císařům a císařové proti papežům, a dávali podnět k diskusím o sférách zodpovědnosti a sférách moci až po nejnižší úrovně společenského života. Ani duchovní moc ani moc světská nemohla zcela převládnout jedna nad druhou; proto byl tento spor poznamenán stálou a nepřetržitou řadou právních nároků.

Užití termínů vyznačujících spor mezi občanskými a církevními autoritami zařazuje toto Napomenutí do uvedené souvislosti, neboť z jeho obsahu vyplývá vztah hnutí jak k autoritám města, tak k autoritám církve. Ovšem, jako implicitní výpověď františkánského zaměření Napomenutí zařazuje členy hnutí na stranu těch, kdo budují město Boží. Současně odmítá angažovat se v tomto úsilí pozemskými prostředky bohatství a moci, vlastnictví a nátlaku. Duchovní v oné době požadovali pozemskou moc k plnění povinností svého úřadu, a nejvíce papež. Na základě svrchovanosti duchovní moci nad pozemskou požadoval papež právo soudit vládce křesťanských krajin. Měl "práva moci duchovní a pozemské".

V této souvislosti Napomenutím františkáni vymezují jak termíny, tak možné souvislosti svého nasazení pro "věci, které zůstávají pro věčný život". Nemají v úmyslu požadovat práva a prostředky pozemského města, neboť žijí jako cizinci a poutníci na tomto světě, neboť "vracejí Bohu všechna dobra". Aby uchovalo jasné odlišení mezi hnutím a církevními institucemi, udržovanými nároky na pozemská práva a dobra, Napomenutí vyjadřuje shodu františkánské politiky (podílná spravedlnost) s neustálým vyznáváním víry v Boha, kterému všechno náleží. Vedle toho, že pohrdají světskými věcmi a usilují o věčné, a aby zachovali věrnost takovému zaměření, snaží se zaměřit svou pozornost na Boží přítomnost ve světě. Třetí sloveso Napomenutí "snaží se bez ustání" vylučuje souvislost s protikladnými nároky na práva a prostředky, a zařazuje františkány do jiné souvislosti.

Exkurs: Práva chudých. Než uzavřu svou úvahu o Napomenutí XVI., mám v úmyslu zvážit krátce některé body, abychom se přesvědčili, že právní františkáni znali právní spory své doby. Novodobí historikové sáhodlouze diskutovali o počátcích osobních práv. Jedna ze zastávaných tezí (které se držím) nespojuje vynoření se osobních práv s novou řadou filosofických postulátů (zvláště Viléma Ockhama) a zařazuje vyhlášení osobních práv, pro politickou šíři a účinnost, do komentáře ke Gratianovu Dekretu. V této souvislosti a na základě tohoto komentáře mohli první františkáni mluvit o právech potřebných: "Almužna... patří (debetur) chudým" (1. řehole 9) a proměnit pokrok na poli společenské teorie do politické praxe. Považujte to za účinné rozhodnutí pro solidárnost. Bůh živý a pravý

Především si musíme připomenout výsledky františkánských

modalit. František to dobře vysvětlil kajícníkům, když je vyzval, aby se připojili k hnutí (List věřícím). Když zdůraznil ústřední úlohu práce ve františkánském životě a shrnul étos hnutí, prohlásil František, že Duch Páně spočine nad muži a ženami, kteří "tak budou jednat", a pokračuje v popisu života v Duchu (9). V Napomenutích, která se odvolávají na blahoslavenství, František rozšiřuje souvislost "takového jednání" podle františkánského chápání. Zde, v Napomenutí XVI., vymezuje zvláštní způsob, odlišný od způsobu církevních hodnostářů, kterým františkáni hledají Boží město, trvalou podobu budoucích věcí. Kromě toho to dělá tak, aby si osvojili a zařadili do jazyka hnutí kanonické rozlišování mezi působením duchovním a pozemským.

František neříká, že takové působení vede k spočinutí Ducha, neboť předpokládá, že františkánští adresáti Napomenutí jsou uchváceni Duchem Páně a konají díla nebeského Otce (srov. List věř. 9), všechno, v čem spočívá život, jemuž se zasvětili. Říká jim prostě, aby takto pokračovali: mají se klanět Bohu, který je dobrý, a hledět na něho, Pána živého a pravého. Nám náleží zkoumat se, zda takto hledíme.

František doporučuje bratřím a sestrám, aby bez ustání hleděli na Boha. I když uznávají přítomnost Ducha ve svém životě, mohou jej ztratit. Může zakrnět, může se stát, že chybí (jak se často stává). Naučili se však, jak vymezit duchovní skutečnost jim vlastní, která posiluje jejich cestu a činí je citlivými na Boží přítomnost způsobem, který František označuje výrazem "hledět na Boha".

Co viděli František a jeho druhové? Mnou navržená odpověď se člení do dvou bodů. Především se mi zdá, že hledění, o kterém je řeč, připomíná v jistém smyslu Ježíšova slova jeho prvním učedníkům: "Pojďte a uvidíte!" (Jan 1, 39). Lidé, kteří žijí společně, aby odpověděli Bohu podle svého zvláštního a společného povolání, rozvíjejí optiku, jež jim dává vidět svět jako půdu pro jejich odpověď Bohu. Uvažujme v prvé osobě: I kdybychom v určitém momentu sdíleli společný způsob života - nebo jeden z mnoha - vzhledem k odlišné schopnosti našeho vnímání nevyhnutelně bychom viděli věci, které ostatní nemohou vidět. Proto František, když označil za slepého úspěšného podnikatele Assisi, byl přesvědčen, že vidí to, co člověk zaujatý pozemskými věcmi neviděl.

Ano, františkáni viděli jinýma očima, avšak: viděli Boha? František mluvil o Bohu živém a pravém. Taková definice zahrnuje schopnost vnímat živě Boží přítomnost, jež potvrzovala správnost františkánské služby bližnímu a františkánskou oslavu dobroty. Protože existovala taková vnímavost, mohu považovat za správné, že František užívá sloveso "hledět": hleděli na Boha a viděli ho.

Přejdu hned k druhému bodu. Když zkoumám způsob,kterým František popisuje, jak Duch Páně spočívá na mužích a ženách hnutí (a dokonce pesimistického bručouna promění na člověka ochotného pustit se do toho, co se mohlo zdát poněkud nejisté), dokážu pochopit přání pozorovatelů vědět, co vykonalo spočinutí s těmito lidmi. Žili ve světě s barvou navíc, a tato barva daná Duchem zesilovala už tak uchvacující pestrost stvoření.

Tedy: Jak může František popsat jasnou modř antarktického nebe, či pohled na bujnou vegetaci americké savany, která je jiným typem porostlé půdy? Jak může popsat obraz něčeho, co pozorovatelé neviděli? Samozřejmě to udělat nemůže, avšak může jim říci, jak se dostat do oněch míst, a to je právě to, co dělá v Listu všem věrným křesťanům.

Jinými slovy: Vědět, jakou chuť má Guinness, třeba se ho napít, a abychom ho mohli vychutnat, třeba nejdříve vyvinout schopnost poznat kvalitu velkého piva.

Uvidíme Boha (anebo ho neuvidíme, jestliže neuznáme volbu a smysl Františkových slov), budeme-li "tak jednat" a svěříme-li se vanutí Ducha Páně v nás.

A tak tu máme historii Napomenutí XVI. František a jeho přátelé uvažovali o sporech mezi kanonisty církve a právníky ve službě vládců. Jakmile uslyšeli termíny "pomíjející" (terrena) a "věčné" (coelestia), pochopili, že lid zaujímal postoj politicky. Učinili tedy závěr, že by bylo užitečné vyjasnit svou politiku těmito termíny a udělali to v přesvědčení, že by dospěli k zdravé lidové politice anebo, ještě lépe, k světové politice schopné poznávat a oslavovat. Když se nad tím zamyslíme, zdá se, že je to vtip.

David Flood VITA MINORUM 4/1998

Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM