Čech, Zdirad

11. května                                    + 1781

Budoucí bratr Ignác napřed v rodném Laconi pásl ovce, což není na Sardinii nic neobvyklého. Pak těžce onemocněl a udělal slib: uzdraví-li se, vstoupí do kláštera. Ani to není nic neobvyklého. Za dva roky se uzdravil a zapomněl. Jenže ani to není nic neobvyklého. A pak ho jednou shodil kůň, a to už za podívání stálo. Jak totiž letěl vzduchem, bleskly mu hlavou dvě věci: že se zpřeráží na kusy a že má nesplněný slib. Dopadl – a zdálo se, že může vstát a jít, tak vstal a šel do Cagliari ke kapucínům a stal se sběračem almužen. A při té každodenní trpělivě snášené námaze získal schopnost vidět do lidských srdcí, nalézat rady v bezvýchodných situacích   a vidět věci ostatním skryté. A když mu bylo osmasedmdesát let, onemocněl, oslepl a byl postižen mnoha strázněmi, a za dva roky blaženě zemřel v pověsti svatosti. K jeho rakvi se sbíhalo tolik lidí, že  po tři dny bratří nemohli tělo pohřbít.

Kresbu světcovy postavy provází znakový štít Sardinie a znak papeže Pia XII., který dal jméno muže heroických ctností zapsat r. 1940 do seznamu blahoslavených a r. 1951 ohlásil jeho kanonizaci.

Zdirad Čech