Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Sekulární františkáni v Norimberku

Ft. Lewis nás přivítal  trvalým deštěm (devadesát dní deště bez přestávky).  Moje paní, která prožila své dětství a mládí na americkém středozápadě (Mid West), se pohybovala  ve státě Washington  jako pravý cizinec; někdy to tam bylo pro mne snazší. Není divu, v prostředí čerstvých  emigrantů převážně z Dálného Východu (Korea, Čína, Japonsko atd.) byl její  anglo-kanadský životní styl spíše na překážku. Bez lítosti jsme proto přijali zprávu, že za 22 měsíce se budeme opět stěhovat do Evropy, tentokrát do  Kaiserslautern v rýnské  Falci (jestli se nepletu, pražská diecéze sem patřila až do vlády Karla IV.).

4. července 1986 jsem dostal mimořádně rychle americký cestovní pas (důvod byl jasný – vojenský přesun do Evropy) a za několik dní jsme byli opět na letišti ve Frankfurtu  mezi odřenými vojenskými autobusy, které pamatovaly vietnamský konflikt, a cítili jsme se zase doma.

Teď se musím vrátit trochu zpátky a trochu podrobněji se rozepsat o  sekulárních františkánech v Norimberku. Pokusím se o malou historickou rekonstrukci událostí let 1979 – 1984.

Když jsem se stal členem sekulárního františkánského řádu, prožívalo toto hnutí hluboké změny. Výstižně to popsal  Herbert Roggen ve svých „Dějinách františkánského laického hnutí“.

Centrem našeho okrsku byl klášter sv. Ludvíka v Norimberku a duchovním asistentem byl P. Jan Chrysostomos, vynikající člověk, jenomže nemocný a starý.  A tady jsme u kořene problému. Celá skupina sekulárních františkánů v Norimberku byla nesmírně přestárlá.  Při setkáních jsem si připadal jako nemluvně, a to mně už  tenkrát bylo bezmála čtyřicet. Je jasné, že při takovém složení se nedaly žádné radikální změny podnikat.

Werner Horscher prosadil ve smyslu nových směrnic (odst. 155/a) vytvoření tzv. rodinného kruhu. Bylo nás tam šest rodin a scházeli jsme se pravidelně jednou  týdně nejprve v privátních bytech, potom ve farnosti sv. Františka. Naším duchovním asistentem byl nominálně P. Jan Chrysostomos, ale  ve skutečnosti se o naši skupinu staral mladý kaplan Hubner, který chtěl původně vstoupit do řádu, ale pak se stal diecézním knězem.  Zkušenosti ukázaly, že  svěřit mu naši skupinu byla myšlenka dobrá.

Průběh našich setkání vypadal asi takto:

-         Společná modlitba breviáře (německý breviář pro sekulární františkány je podstatně útlejší než americký, který je dost korpulentní),

-         probírání směrnic – tehdy nových,

-         různé formy meditace,

-         aktuality,

-         přestávka: většinou francouzský chléb (baquettes) a italské víno,

-         volná debata – každý mohl říci, co chtěl,

-         závěrečná modlitba.

Jen tak mimochodem: Setkání amerických sekulárních františkánů se  příliš neliší, pokud jde o program. Akcenty jsou ovšem rozdílné. Jeden z důvodů může být, že američtí sekulární františkáni jsou v průměru podstatně mladší a procento mužů je mnohem větší.

Vzpomínám si, že jedním z palčivých a dlouho vášnivě diskutovaných problému byla chudoba. Bylo nám jasné, že sv. František byl v tomto nekompromisní a věděli jsme také, že západoněmečtí sekulární františkáni byly všechno možné, ale rozhodně ne chudí. Co teď?

Pro nás byl tento problém zčásti zjednodušen tím, že naše finanční situace se přesunutím do pevnosti Ft. Lewis značně zhoršila a  západoněmeckým bratřím určitě pomohlo připojení někdejší NDR.

Vytvoření skupiny „rodinný kruh“ bylo úspěšné, pokus vytvořit skupinu mladých sekulárních františkánů však selhal. Dodnes nevím proč.

V příštím dopise se pokusím srovnat americké terciáře s německými.

Jaroslav J.  Pechatý OFS