Hardick, Lothar OFM, Grau, Engelbert OFM

 Bude-li zde řeč o církvi, jak se objevuje v spisech svatého Františka, je třeba předem upozornit na důležitý bod: František nemluví o tom, čím je církev ve své podstatě. Přijímá ji tak, jak se před ním podle Boží vůle objevuje, a mluví výlučně o svém a svých bratří vztahu k církvi. Pochopitelně ten, kdo přemýšlí, bude také stále cítit ze slov světce jako silný spodní tón, jaký obraz si František o podstatě církve udělal. My se omezíme na to, že načrtneme v podstatných tazích jeho postoj k církvi.

 Tam, kde František mluví o církvi, má před očima hierarchicky členěné společenství věřících. Protože se jeho čtenáři často ztráceli v myšlenkách, že Františkovi šlo o volnou, "duchovní" církev, o "bratrskou církev" v nesprávném smyslu, bude dobře věnovat pozornost i otázce, jak se světec choval vůči právní struktuře a hierarchickým řádům církve.

 1. Společenství svého rostoucího řádu chtěl mít plně začleněné do společenství katolické církve. Když udává hranice příslušnosti k řádu Menších bratří, které nesmějí být překročeny, pak je to na prvém místě hranice daná vírou a životem katolické církve. Každý, kdo to nechce zachovávat, "ať je z našeho společenství úplně vyloučen" (1. řehole 19). Poněvadž kolem roku 1200 byli mnozí, kdo sice tak jako František chtěli vést chudý život podle evangelia, oddělili se však od církve a její víry, proto požaduje, že každého, kdo by se chtěl k jeho společenství připojit, je třeba "důkladně vyzkoušet z katolické víry a církevních svátostí" (Řehole 2). Právě dodatek, že vyzkoušení se má týkat i svátostí, ukazuje, jak bedlivě měl František na paměti to, aby se jeho společenství ve všem řídilo podle katolické víry, neboť jedním z hlavních znamení pro bludařské proudy jeho doby bylo právě to, že odmítaly svátosti v jejich církevní podobě.

 Zatímco jinak je František vždy ztělesněná dobrota, a především představeným klade na srdce, že mají mít s hříšníky slitování (List ministrovi), v jednom bodě působí téměř tvrdou přísností. To je případ, kdyby někteří z bratrského společenství "nebyli katolíci" (Odkaz 10). Jako vězeň má být takový pod nejpřísnější stráží zaveden před nejvyšší soudní tribunál řádu (Odkaz 10). Že tento tak mírný světec právě zde je tak přísný, mluví zřetelněji než všechno ostatní o jeho pevné vůli vázat řád zcela úzce na učení a pokyny církve.

 Dokonce i v způsobu modlitby církevních hodinek, který tehdy v celé církvi nijak nebyl jednotný tak jako dnes, neměli Menší bratři budit zdání, že by chtěli něco zvláštního. Odtud příkaz uložený pod přísnými tresty (List kapitule 6; Odkaz 10) zachovat se v tom "podle nařízení svaté římské církve" (obě řehole 3). Je tím míněno uspořádání modlitby církevních hodinek tak, jak se slavily u papežského dvora.

 A když František ve svém Odkazu (8) zakazuje žádat u papeže nějaké privilegium, zvláštní právo, můžeme i zde vycítit jeho úzkostlivý ostych přede vší mimořádností. Za každou cenu chtěl to, co je v církvi obecně platné, ne výjimku, v níž viděl nebezpečí.

 Tak odevzdal svůj řád a svou řeholi zcela do rukou církvi. Nehledal svobodu od církve, ani v právní oblasti. Proto dal řádu příkaz vyžádat si jako skutečného nejvyššího představeného "jednoho kardinála svaté římské církve" (Řehole 12). Chtěl zabezpečit, aby jeho bratři byli "poddáni a podřízeni u nohou této svaté církve" (Řehole 12) a vytrvali v katolické víře. Svůj Odkaz napsal proto, "abychom lépe v katolické víře zachovávali řeholi, ke které jsme se Pánu slibem zavázali" (Odkaz 11). Tím chce řeholi, základní zákon františkánského života, zcela vložit do rukou katolické církve. Řehole má být zachovávána "katolicky", to je v plném souhlase s katolickým učením a pokyny. Současně se tím řehole nestane něčím izolovaným, co by v průběhu staletí muselo strnout. Spíše bude moci být v rukou církve zasazena do každé doby živá jako drahocenný Boží dar. Cítíme, co je naléhavým přáním těchto slov: Františkánský duch je zcela důrazně odkázán na tu kterou současnou situaci a na stále novým způsobem prýštící život církve, a s ním úzce spjatý.

 2. K církevním představeným měl světec neomezenou, přímo dětskou důvěru. To se projevuje v jeho chování k nejvyšší hlavě církve, papeži. K němu šel, aby dal potvrdit svůj záměr, který předložil v stručném znění řehole. Obě znění řehole Menších bratří, které dnes známe, nesou na svém začátku poznámku, že František prosil papeže o potvrzení této řehole. A protože tehdy tu byla trpká zkušenost, že světští vládci vyhlašovali protipapeže, pro jistotu bylo připojeno, že František jménem celého řádu bude prokazovat poslušnost jen takovým papežům, kteří budou povýšeni na Petrův stolec zákonitě (Řehole 1), tedy kanonicky platnou volbou.

 Podobně přijal i jiné papežovy směrnice. Zde je třeba uvést zavedení noviciátu v řádu, k němuž došlo bulou papeže Honoria III. Cum secundum 22.9.1220. Tentýž papežský list zakazoval Menším bratřím lehkomyslně opouštět řád, aby vstupovali do jiného, a bezcílné toulání se po zemi, které se nechtělo vázat na pravidla společenství. František přijal tyto pokyny Kristova náměstka se samozřejmou poslušností a vložil jednotlivá slova papežského listu do textu řehole (srov. Řehole 2). Je také třeba zaposlouchat se do tiché radosti zaznívající ze slov, jimiž mluví o potvrzení své řehole: "... a pan papež mi to potvrdil" (Odkaz 4).

 3. Tak jako k papeži, choval sv. František velkou úctu i vůči biskupům. To se projevuje tam, kde mluví o kázání. Víme, jak považoval tuto činnost pro spásu duší za důležitou. Dále je třeba mít na mysli, jak se téměř všechny větší řády kolem 1200 snažily osvobodit se od biskupů exempcí, a tím o zvláštní postavení v diecézích, do nichž konventy náležely. František však nechce prorážet diecézní řád církve zvláštními právy. To se projevuje zákazem žádat privilegia (Odkaz 8) a ještě jasněji v pokynech kazatelům, kteří se mají stát závislými ve své činnosti na dovolení diecézního biskupa (Řehole 9).

 4. Uctivou důvěru měl František i ke všem kněžím. Nedělal to kvůli osobním, lidským přednostem (List věřícím 6); počítal dokonce s tím, že by mohli být vůči němu zaměřeni nepřátelsky anebo být hříšníky. Naléhavě poukazuje na to, že žádnému člověku nepřísluší posuzovat kněze, "protože sám Pán si vyhradil soud nad nimi" (Napomenutí 26).

 Jeho úcta před kněžstvím měla své kořeny v tom, že věděl, jaké pravomoci jsou udělovány knězi ve svátosti svěcení: pravomoc odpouštět hříchy a pravomoc zpřítomňovat tělo a krev Ježíše Krista a podávat je věřícím. V jejich kněžském působení viděl působení Ježíše Krista (Odkaz 3), a proto je nazýval svými pány.

 Z toho všeho je jasné jedno: František, plným právem nazývaný "vir catholicus" (muž katolický), ve své bezmezné úctě k církevním představeným a v neotřesitelné víře v katolické učení zachránil pro církev cenné náboženské proudy doby, zatímco na mnoha místech pracovaly síly, aby oddělily tyto proudy od církve.

 Die Schriften des hl. Franziskus von Assisi,

Einführung, Ãśbersetzung, Erläuterungen:

 Lothar Hardick OFM - Engelbert Grau,

 Dietrich-Coelde-Verlag, Werl/Westf., 8. vyd. 1984,

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM