13. Při hledání pravé „cesty“ modlitby bude křesťan brát zřetel na to, co bylo řečeno výše ohledně jednotlivých etap Kristova života, jehož pokrmem je, „aby činil vůli toho, který jej poslal, aby dokonal jeho dílo“ (srov. Jn 4, 34). Ježíš neprožívá hlubší a důvěrnější sjednocení s Otcem než to, které ustavičně spočívá v nejhlubší modlitbě. Otcova vůle jej posílá k lidem, k hříšníkům, vydává jej dokonce jeho vrahům, a Ježíš nemůže být důvěrněji spojen s Otcem jinak, než v poslušnosti této vůli. To však rozhodně nebrání, aby se během svého putování uchyloval do samoty, aby se modlil a spojoval se s Otcem a aby tak od něj dostával novou sílu pro naplňování svého poslání ve světě. Na hoře Tábor, kde je Ježíš spojen s Otcem viditelným způsobem, padá zmínka o jeho utrpení (srov. Lk 9, 31) a není přitom brán ani nejmenší zřetel na možnost zůstat na hoře proměnění ve „třech stanech“. Každá křesťanská kontemplativní modlitba ustavičně odkazuje na lásku k bližnímu, k jednání, a právě tak nás opravdu přibližuje Bohu.

14. Když přistupujeme k tajemství sjednocení s Bohem, jež řečtí otcové nazývali zbožštěním člověka, a když chceme přesně vystihnout způsoby jeho uskutečňování, je třeba mít na paměti především to, že člověk je ve své podstatě tvorem[1] a takovým zůstane navždy, takže nikdy nebude možné pohlcení lidského já božským já, a to platí i pro nejvyšší stavy milosti. Je třeba rovněž uznat, že lidská osoba je stvořena „k obrazu a podobě“ Boží, pravzorem tohoto obrazu je Boží Syn, skrze něhož a pro něhož jsme stvořeni (srov. Kol 1, 16). Tento pravzor nám zjevuje největší a nejkrásnější tajemství křesťanství: Syn je od věčnosti „někým jiným“ vzhledem k Otci, a přesto je s ním v Duchu svatém „téže podstaty“, takže skutečnost existence různého (alteritatis) nepředstavuje cosi negativního, ale spíše je nejvyšším dobrem. Různost (alteritas) je tedy v samotném Bohu, který je jediná přirozenost ve třech osobách, a je různost (alteritas) mezi Bohem a stvořením, jejichž přirozenosti jsou odlišné. Konečně ve svaté eucharistii jako i v ostatních svátostech a podobně i ve svých dílech a slovech nám Kristus daruje sebe sama a činí nás podílníky na své božské přirozenosti,[2] to ale neznamená, že by při tom potlačoval naši stvořenou přirozenost, na níž i on sám má podíl díky svému vtělení.

15. Když bereme v úvahu všechny výše uvedené pravdy, zjišťujeme s úžasem, že v křesťanské existenci docházejí svého naplnění, a to ve vrchovaté míře, všechny aspirace, jež jsou přítomny v modlitbě ostatních náboženství, aniž by přitom lidské já a jeho stvořenost musely zmizet v moři absolutna. „Bůh je láska“ (1 Jn 4, 8) - tato hluboce křesťanská výpově_ dovoluje sladit naprosté sjednocení spolu s růzností (cum alteritate) mezi milujícím a milovaným, s věčnou vzájemnou směnou (commercium) a s věčným dialogem mezi nimi. Bůh sám je touto věčnou směnou, a my se opravdu smíme stát Kristovými podílníky a křičet spolu se Synem v Duchu svatém „Abba, Otče“. V tomto smyslu mají tedy otcové plnou pravdu, když hovoří o zbožštění člověka, který se svým začleněním do Krista, Božího Syna co do přirozenosti, stává skutečně podílníkem na Boží přirozenosti, stává se „synem v Synu“. Křesťan, když přijímá Ducha svatého, oslavuje tím Otce a má reálný podíl na trojičném Božím životě.

Josef kardinál Ratzinger

překlad: C. V. Pospíšil OFM