Houška, Petr Alk. OFM

Pro rozvoj Třetího řádu (tak se tehdy nazýval Sekulární františkánský řád) v Českých zemích v našem století má nesporně ohromnou zásluhu františkán  P. Jan Evangelista Urban (1901-1991). Jako čtrnáctiletý student se nadchl příkladem sv. Františka a vstoupil v Praze při klášteře Panny Marie Sněžné  do terciářské obce. Jeho setkání s františkánem P. Janem Kapistránem Vyskočilem, který se stal v r. 1917 provinciálem, mělo rozhodující vliv na další Urbanovy osudy. Osobnost P. Vyskočila, který byl horlivým řeholníkem i vzdělaným knězem, silně zapůsobilo na mladého terciáře. Vyskočil sice oceňoval jeho úmysl i nadšení, ale při jedné příležitosti mu řekl asi toto: „My potřebujeme kněze pro 1. řád!“ Ta slova zapůsobila natolik, že ještě ne osmnáctiletý Josef Vojtěch Urban (tak se původně jmenoval) vstoupil v r. 1918 do noviciátu v Moravské Třebové. Na kněze byl vysvěcen 15. června 1924 a svou primici slavil příštího dne v klášterním kostele v Emauzích za asistence svého otcovského přítele opata Arnošta Vykoukala. Novokněz měl určité sympatie pro benediktiny, ač chtěl být plně františkánem. Trvale si však zachoval lásku k Třetímu řádu, z něhož vyšel. Ještě na sklonku života se mi přiznával  k této své náklonnosti a říkal, že jej považuje za společenství, v němž se optimálně realizuje Františkovo charisma.

Od r. 1927   byl z pověření svých představených ústředním ředitelem Třetího řádu sv. Františka. Téhož roku byl duší sjezdu českých terciářů na Svaté Hoře ve dnech 14. a 15. září. Zde předložil konkrétní návod, jak oživit onu úžasnou původní ideu sv. Františka: žít celé evangelium ve světě a zapojit se do apoštolátu církve. Tak začalo uprostřed pražských terciářů skromné, ale charismatické hnutí, z něhož se vyvinul Apoštolát sv. Františka.

V době komunistické totality prožil P. Jan Evangelista Urban třináct a půl roku ve vězení, protože byl odsouzen v dubnu 1950 v monsterprocesu s představiteli mužských řádů. Po propuštění mu byl vykázán pobyt v Nespekách u sester Apoštolátu, kde byl střežen.

 

 

Mezi významné spolupracovníky otce Urbana je třeba počítat zejména terciáře Dr. Františka Noska (1886-1935), právníka, národohospodáře, nejprve poslance a pak  ministra za první republiky. Jan Evangelista byl jeho duchovním vůdcem. Oba sdíleli shodné pastorační plány: péče o hmotné a duchovní potřeby pražské periferie, odkud odcházela víra, stavba nových kostelů na okraji rozrůstajícího se velkoměsta  a duchovní cvičení pro různé skupiny věřících. Dr. Nosek věnoval zvláštní péči mládeži, kterou chtěl vychovávat pro demokracii na základě náboženství. Mladým lidem pomáhal nacházet správnou životní orientaci, a to jak přednáškami, tak publikovanými články. Poukazoval na příklad světců. Ve velkém počtu nakupoval dobré knihy a pak je zadarmo nechal rozdávat mládeži.

V politice uplatňoval terciář Nosek křesťanské zásady. Byl znám tím, že nikdy nelhal a vůči odpůrcům vynikal  mírností, ač dovedl být rozhodný. V katolických spolcích uplatňoval nekompromisně nepolitičnost – ve shodě s požadavky P. Urbana.

Dr. Nosek byl stigmatizován utrpením. Od mládí neměl valné zdraví a nakonec umírá v důsledku přechozené chřipky. Vydal se tak cele službě druhým, že neměl čas se šetřit. Ale nejtěžším křížem byla pro něj úmrtí v rodině. Ztrácí nadějného devítiletého syna a na zhoubnou nemoc mu umírá sestra i manželka. Tyto životní rány přijímal odevzdaně a říkal: Modlíme se přece: Buď vůle tvá!

Jeho sociální cítění bylo velmi vnímavé. Už jako gymnazista v Chrudimi vodíval domů na oběd chudší spolužáky, ač jeho matka po smrti otce neměla žádný blahobyt. Později jako společensky angažovaný řídil se ve svých četných sociálních aktivitách zásady encykliky Lva XIII. „Rerum novarum“. Spolu s otcem Urbanem a jeho sestrami se snažil přivést lidi láskou k víře.

Jeho pomníkem je kostel sv. Anežky České a českých patronů v Praze - Spořilově, který byl dokončen v roce jeho smrti. Pro jeho vybudování podstoupil mnoho obtíží.

Terciář Nosek šel životem s vnitřním pohledem upřeným na Ježíše Krista. Tato jeho životní cesta skončila – podle omylného lidského soudu předčasně – v nedožitém 49. roce věku. Stalo se tak ve středu Svatého týdne 17. dubna 1935. Posmrtný odpočinek nalezl u kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, kde měl svůj druhý domov, po boku svých drahých, kteří ho předešli.

Pouti k Noskovu hrobu ve výroční den jeho úmrtí se již staly tradicí. V současnosti se připravuje beatifikační proces na arcidiecézní úrovni. Postulátorem je pan prelát Karel Pilík.

 

 

Dalším významným terciářem – byť na lokální úrovni – byl komorní rada Josef Chudáček (1883-1944) podobající se v lecčems Dr. Noskovi. I jemu bylo vlastní silné sociální cítění, které ho vedlo k rozsáhlé charitativní činnosti. Učitelské poslání, jemuž  se oddal celým srdcem, jej předurčovalo k péči o mládež. Snažil se vychovávat a zušlechťovat mladé lidi na podkladě náboženských zásad. Jeho činnost patřila západočeské metropoli Plzni a okolí, odkud pocházel. Na ohroženou mládež myslil, když  už někdy v třicátých letech jednal s Dr. Štěpánem Trochtou, pozdějším biskupem a nakonec kardinálem, o uvedení salesiánů do Plzně ke kostelu sv. Martina a Prokopa v Lobzích. V té době se to však nepodařilo uskutečnit. Salesiáni přišli do Lobez až nyní v devadesátých letech.

Bratr Chudáček se staral také o stavbu nových kostelů na okraji Plzně. Své plány mohl realizovat jen zčásti vybudováním prozatímních kaplí v Doudlevcích a ve Skvrňanech. Svou poslední přednášku už v nedobrém zdravotním stavu přednesl Dr. Nosek právě v kostelním spolku v Doudlevcích 3. února 1935.

Rada Chudáček byl i redaktorem a spisovatelem zaměřeným především na děti a mládež.

Jeho odchod byl náhlý. Na neděli ve velikonočním oktávu (Bílá neděle) 16. dubna 1944 byl ráno ve františkánském kostele v  Plzni na mši sv. a přijal tělo Páně. Toho dne se konává každoročně v 1. i 3. řádu obnova slibů. Po mši sv. se vypravil se svou dcerou do okolí Plzně, aby zjistil, zda venkovské kapličky budou připraveny pro májové pobožnosti. Cestou ho postihla mozková příhoda. Františkán Jan Danišovič mu ještě po převozu domů stačil udělit pomazání nemocných a bratr Chudáček skonal. Nad jeho hrobem mluvil profesor náboženství Josef Limpouch a krásný nekrolog  o něm napsal P. Urban.

 

 

V období nesvobody udržovali terciářské charisma jako světlo pod kbelíkem mnozí řadoví členové, jejichž jména nebudou vzpomínána v historických pojednáních. Někteří také byli odsouzeni. Určité relativní zázemí poskytoval terciářům přinejmenším do svého zatčení v r. 1960 brněnský minorita P. Norbert Škrdlík při kostele sv. Janů.

 Když jsem v r. 1962 nastoupil po vojenské službě jako kaplan do Kladna,  našel jsem tam zbytky terciářů spíše mezi dříve narozenými, z nichž některé obětavé duše se staraly o kostel. Bylo patrné, že blízký bývalý františkánský klášter v Hájku u Prahy byl ve své době vyzařujícím duchovním centrem.

 

 

Když se v r. 1965 stal apoštolským administrátorem v Praze pozdější kardinál a arcibiskup  Dr. František Tomášek (1899-1992), zjistili jsme, že za svého profesorského působení se stal v Olomouci kapucínským terciářem. Je vhodné to připomenout právě teď, kdy slavíme sté výročí jeho narození. Všichni víme, jak se zapsal do našich nedávných dějin. Co bylo na něm povýtce františkánské? Jako ten, kdo ho znal více než čtvrt století a byl mu podřízen jako ordináři, mohu říci, že to byl duch služby a porozumění pro kněze. Charakteristické bylo i jeho biskupské heslo: „Laxabo rete!“ (Rozprostřu sítě). Když prý naposledy ulehl, měl proti lůžku obraz Petrova zázračného rybolovu. Ošetřující sestra mu jednou prý řekla: „Eminence, sítě jste rozestřel!“ Nemocný – jak se traduje – se poněkud vztyčil a opravil ji: „Ne, rozprostřu sítě!“ Snad tomu můžeme rozumět tak, že z věčnosti nyní pomáhá získávat duše.

 

 

Končíme procházku léty minulými, nedávnými i notně vzdálenými, a na prahu nového tisíciletí si uvědomujeme, že zářné příklady některých terciářů našeho století nás povzbuzují k dobré orientaci v nových časech a nových podmínkách.

Petr Alk. Houška OFM