Jáchym, Radim OFM

     Tohle slovo ve mně etymologicky vyvolává vzpomínku na dětství, kdy (ještě před válkou) "mašírovali" přes celé město v trojstupech vojáci na "execírák" a zpívali: "Šly panenky silnicí..." Exercicie jsou opravdu také cvičení, ne ovšem vojenské ani sokolské či školní, ale duchovní. A k cvičení patří ten, kdo s ostatními "cvičí", případně jim předcvičuje. Při duchovních cvičeních je to přirozeně kněz, pokud možno řeholní.

    Pro úplnost jen poznamenávám, že exercicie nelze zaměňovat s exorcismem, při kterém jde o vyhánění ducha zlého, zatímco exercicie mají otevírat mysli a srdce Duchu Páně a jeho svatému působení, a exercitátor se nemá podobat andělu s plamenným mečem, ale spíše chemickému katalyzátoru, který proces umožňuje, aniž by sám do něj aktivně zasahoval. To jsem však zašel hodně daleko.

    Tak jsem se před více léty, kdy jsem konečně mohl skončit civilní zaměstnání a jako důchodce bez důchodu měl času nazbyt, stal také exercitátorem. Blahé ty doby, kdy jsme dělali exercicie tajně a nemohlo nás být při nich víc než tak deset, abychom se vešli do domu a nebyli nápadní našim všudypřítomným sledovatelům! Nezapomenu na exercicie na jedné podnikové chalupě, kde nás zaskočila nenadálá návštěva z podnikového ředitelství, my jsme se přesunuli do přírody na trávu a nerušeně cvičili ducha dál, jenže soudruhu řediteli s doprovodem se nechtělo domů - měl tam i sekretářku - a nám se zase chtělo i při těch duchovních hodech posily tělesné v podobě navařeného hrnce guláše, který na chalupě zůstal, a nezbylo než ho nenápadně uloupit. Nebo když naši sledovatelé oblehli dům, v němž vypukla panika, než jsme zjistili, že jim jde o něco jiného a o naší vysoce duchovní přítomnosti nemají tušení; když jsme jim pak naznačili, že my naopak dobře víme o nich, odtáhli, aniž nadělali škody.

    A když jsem dával exercicie mladým řeholním sestrám (což bylo nejčastěji), neopomenuly mi nikdy - jedna "téměř svatá sestra" ověšená růženci a s taškou knih na rozjímání, spolu s jednou "naivní novickou" - zahrát, jaké poučení si z exercicií odnesly. Škoda, že ty aktuální komedie se nezachovaly - v karikatuře poučily možná víc, než moje pracně zpracované vážné téma - pamatuji si jen, jak po "duchovních cvičeních s Terezkou" a její malou cestičkou ona "téměř svatá sestra" ohromila žasnoucí novicku tím, že nyní už chodí do kaple jen s devíti knihami na rozjímání místo dřívějších deseti. A neopomněly nikdy vplést do své scénky nějaké moje přeřeknutí z onoho vážného týdne, o kterém jsem do té chvíle vůbec neměl tušení - bohužel si žádné nepamatuji.

    Ale pojďme do přítomnosti. Dnes jsou objektem cvičení opět především řeholní sestry, které neodbytně shánějí exercitátory. To ovšem znamená včas si připravovat téma cvičení, na každý rok nové (aspoň u týchž sester), i když to také neplatí bez výhrady, protože mému spolubratru na námitku, že má "jen to loňské", dostalo se uklidňující odpovědi: "A to nevadí, my jsme to už stejně zapomněly!"

    Stejně tak je zbytečné ptát se, zda exercitantky budou novicky či mladé profesky nebo "jubilantky" po 50 létech od slibů, a podle toho chtít připravit úroveň duchovních cvičení, neboť k přislíbeným sestrám po slibech (u kterých jsem už něco mohl předpokládat) mi vždy "přihodily" nějakou tu kandidátku, kterou včera objevily a která měla jen mlhavé ponětí o Nejsvětější Trojici; a ze slíbených novicek se vyklube zástup stařenek kolem jednoho mláděte s kytarou. Zkušený exercitátor ovšem po čase ví, že je to jedno,

připraví si exercicie podle sebe, a nevzruší se ani, když v prvé řadě sedí klimbající stařenky, které by však pokládaly za smrtelný hřích, kdyby si "neudělaly" svá roční cvičení. Hlavně se dožaduje mikrofonu a mluví do něj na vzdálenost jednoho centimetru, aby měl alibi, kdyby ho některé "neslyšely".

    Dnes je exercitátor slavnostně uvítán na nádraží, dopraven do svého pokoje a vybaven vším potřebným i nepotřebným. Zjistí, že domácí kněz využil vzácnou příležitost a ztratil se na dovolenou. Když pátrá po tom, jaké jsou zdejší zvyky v kapli, dozví se, že "to záleží na vás, jak si to uděláte". To ovšem nezajímá varhanici a nastává obvyklý souboj mezi oltářem a kůrem, v němž (jako vždy) vítězí ten, kdo je "navrch". Exercitátor si to vynahradí při kázání, do kterého varhanice nemá co zasahovat (pokud jí hlava neklesne do kláves). Není ovšem dobré, je-li kázání příliš "silné", aby nemusely některou (dobře slyšící) sestřičku odvést a vzkřísit ji v koupelně ručníkem, do kterého v předvečer exercitátor stíral ze svých nohou prach cesty, což ctihodnou sestru dokonale probere.

    Po hmotné stránce je o exercitátora vzorně postaráno. K péči o jeho tělesné blaho je přidělena (nejméně) jedna sestra, která považuje za svou zásluhu před Pánem neustále mu naléhavě připomínat: "Otče, to musíte sníst!" Nezkušený začátečník chce udělat kuchařkám radost a poslechne, výsledkem jsou druhý den dvojnásobné porce. Pokud se aspoň nyní nevzbouří, je třetí den vyřízen a exercicie je nutno přerušit. V duchu pak odprošuje svého spolubratra kuchaře, který dokáže připálit i vodu, takže si nemusí ukládat žádné zvláštní posty. Zkušený přeborník naopak s vážnou tváří vyděsí sestru teologickou tezí: "Sestři, musíme jedinou věc: umřít!" a polovici jídla soustavně poctivě vrací s poznámkou, že "ten druhý zase nepřišel"; dalších reakcí z kuchyně si nevšímá, a tak exercicie dovede zdárně do konce.

    K nejobtížnějším úkolům exercitátora bezesporu patří zpovídání. Protože jeho obsah spadá pod zpovědní tajemství, pomlčíme o něm, a zdůrazníme, že máme na mysli obtíže fyzické, jako sezení ve zpovědnici zařízené na důstojnosti jiných proporcí, případně dohadování se sestřičkami s vybitou baterií v naslouchátku skrz mřížku pokrytou fialovým flanelem, aby nebylo nic vidět ani slyšet, takže nezbývá než tuto překážku obcházet zleva či zprava a "křičet do ouška".

    Jinak exercitátor brzy zjistí, že má spoustu volného času. Měl by ho využít, aby se sám duchovně obnovil - a jistě se to také snaží dělat - protože však jeho pozice je náročnější než u posluchaček - vždyť on musí být aktivní a jim stačí, aby byly pasivní (ne tak docela) - využívá zbylý čas k odreagování napětí při přednáškách. To dělá každý podle své nátury: studiem, spaním, čtením detektivek, procházkami po klášterní zahradě či psaním příspěvků pro POUTNÍK, případně tím vším dohromady, lépe řečeno na střídačku.

    Nadbytek času se ovšem brzy ukáže jako zdánlivý: zcela nečekaně je přerušen klepáním na dveře, když buď některá exercitantka nebo sama matka představená vycítí, že je třeba "potěšit" exercitátora v jeho nicnedělání a dát mu možnost plnit úlohu duté vrby, a tak přicházejí "vylít si srdce" buď v záplavě slov nebo slzí. Exercitátor pozná, že volný čas je iluze a naopak že se na další přednášku musí připravit s dostatečným předstihem v předtuše "mimořádných událostí". Neboť exercicie občas některá sestra či spolubratr využijí i k tomu, aby umřeli, a je třeba zaopatřit je nebo i pohřbít.

    A tak uplyne v pohodě pět-šest dní, hábit exercitátora

svědčí o týdenním jídelníčku, sestřičky jsou duchovně obnovené, svatozáře mají naleštěné, exercitátor dojde s ulehčením na poslední stránku své přípravy a z hory blahoslavenství svede posluchačky zpět do všední roviny, zanotuje slavnostní Te Deum, rozdá obrázky na památku, přijme dojemné poděkování s kyticí (kterou poctivě vrátí do kaple) a nabalí zavazadla vším tím, co za ten týden nestačil sníst. Na nádraží jej veze autem osobně matka představená špalírem mladých sester s kytarami vpravo a stařenek mávajících hůlkami vlevo. Auto se po chvíli vrátí pro jednu zapomenutou tašku, ale exercitátor stihne ještě vlak za slavnostního pískání průvodčích a radostného kynutí zeleným mávátkem výpravčím. Ve vlaku začne přemýšlet o tématu exercicií na příští rok, těší se na poustevnickou stravu a svou rozvrzanou postel anatomicky zpracovanou podle vlastních proporcí, až blaženě usne ukolébán rytmem kol poskakujících po kolejích. Když ho průvodčí budí, v polospánku mu podá obrázek a na jeho námitky odpoví: "Sestři, ten růženec se pomodlete samy!" Načež ho chápavý ochránce železných cest vysadí v Kosmonosech.

                                         Radim Jáchym OFM