Carretto, Carlo

Veronika Giuliani se narodila v Mercatelle v Markách roku 1660. V sedmnácti letech vstoupila do kláštera klarisek-kapucínek v Citta di Castello v Umbrii a žila tam až do své smrti - do 9.7.1727. Programem jejího života bylo: „Trpět z lásky.“ Toužila se stále víc připodobnit ukřižovanému Kristu.  Láska k utrpení jí přinesla posvátná stigmata, probodené srdce. Zkušenost „bláznovství kříže“ ji působila tělesné bolesti, morální utrpení a ďábelská pokušení s vnitřními boji a s dlouhým obdobím vyprahlosti. O svých mystických zážitcích mluví ve svém deníku, který psala na příkaz svého zpovědníka.

Veronika  je nazývána „výjimečnou učitelkou nauky o smíru“. V této době se usiluje o její prohlášení  učitelkou církve.

Musím se vám přiznat, že často, když jsem vzal do rukou deník sv. Veroniky, zavíral jsem ho s pocitem, že se nacházím před stvořením ne z tohoto světa.  Zmocňovala se mě sladkost, kterou ve mně nechávala její slova, neboť i já jsem zamilovaný do Krista jako ona, ale nezdá se mi celkem normální a upřímné říkat: „Můj Pane, buď veleben. Netoužím po ničem jiném než trpět z lásky k tobě. Ano, ano, moje Dobro,  budu spokojená až tehdy, když budu s tebou opravdu ukřižovaná.“

Tato slova vyslovená s takovou silou nezní dobře v našich moderních uších, neboť jsme ponořeni do zvuků hudby, která vyjadřuje jen blahobyt, výhody, plnost a bohužel stálou výzvu po erosu. Co si může myslet dnešní člověk, zvyklý všechno mít, všechno vyzkoušet, všechno hledat, nad těmito slovy: „Bijte mě, mučte mě, dělejte, co chce Bůh. Jsem jeho a netoužím po ničem jiném než naplnit jeho vůli. Proto  mně vymyslete všechny možné bolesti, i tak budu milovat a celá se mu dávám, jedině jemu!“ Nebo: „Můj Bože, jsem připravená na jakékoliv utrpení… Není čas na odpočinek, je čas trpět… Můj Pane, nepřestanu se trestat, dokud se duše neobrátí k tobě.“

Byly to oběti drog, které mě nutily stále znovu se zamýšlet nad deníkem sv. Veroniky. Nyní se mi stává každý den, že je cítím blízko, poslouchám je, a co víc, spolu s nimi svědčím o porážce dnešního člověka. Člověka zničeného požitkem. Člověka, jehož páteř změkla blahobytem a kterému se už nedaří stát rovně.

Nikdy jsem nevěřil, že požitek může být tak nebezpečný. Požitek je Boží stvoření, radost ze života, síla v únavě, chuť u stolu, povznesení v lásce, balzám v přátelství, odpočinek po námaze. Jedním slovem je to dobro, a jaké dobro! Jestliže se ale špatně hledá, jestliže se vyhledává jen samo pro sebe, oddělené od cíle, pro který byl dán člověku, stává se skutečným nebezpečím, zvlášť v době konzumismu, jako je naše doba, kdy je možno zabezpečit si požitek za peníze, i když neřestný a upravený jako droga. Není hranice pro zlo, které může požitek způsobit v člověku, který je bez ideálů, který je znuděný, bohatý, agresivní bez jediné zábrany, která by mu měla být užitečná s věčným upozorněním, a tou je Bůh.

Proč mě právě zdrogovaní nutili otevřít deník Veroniky Giuliani? Vrátil jsem se z kongresu terapeutických společenství, na kterém zodpovědní lidé, vychovatelé, lékaři, psychologové diskutovali dlouho o nejúčinnějších metodách, které by pomohly těm, kteří hledají východ z ďábelské spirály drogy a pokouší se nastoupit na cestu vykoupení. Všichni byli přesvědčeni, že je nevyhnutelné najít účinné hodnoty, které by pohnuly nemocnou vůlí. Všichni byli přesvědčeni, že je potřeba něco udělat, aby dali nemocnému  podle možnosti drsné, ale  svobodně přijaté prostředky, které by mu posílily vůli oslabenou neřestí.  Večer v posteli jsem nemohl usnout a měl jsem k tomu silný důvod. Otevřel jsem Veroničinu knihu, kterou jsem měl u sebe  a kterou mi dal P. Indovino, kapucín, který je zamilovaný do této světice. Četl jsem: „Chceš se spasit? Obejmi kříž! V utrpení nalezneš sílu obrátit se a radost ze života. Vyjdi, vyjdi z falešné rozkoše, kterou ti dává svět, a pojď se mnou! Nalezneš svobodu a lásku!“

Řekl jsem si: Udělej tuto bláznivou Veroniku ředitelkou terapeutické komunity. Jistě by brzy uzdravila ty, kteří jsou jinak blázniví než ona. Tito drogovaní jsou drogovaní z bláznovství. Potřebují osobu, která je drogovaná láskou, aby je vytáhla ven, nebo lépe řečeno, aby jim změnila drogu.  Droga lásky přemůže drogu požitku.  S blázny se může zkusit všechno. Nyní již rozumím bláznovství kříže. „Bože, dej ho i mně!“ Je jasné, že pro toho, kdo se dal strhnout ke špatnosti, k hýření, k lenivosti, ke „sladkému životu“, není lepší terapie.

Kdo z nás nepocítil drahocennost poutnického batohu,  drahocennost síly vycházející z postu, z dobrovolného pokání, hlásaného svatými na osvobození od vlivu, který na nás mají modly, a na osvobození od klamu měšťáckého života dalekého od ideálu Království, dalekého od drahocennosti služby?

Chtěl bych přehánět v dobrém, v lásce a nadevšechno bych chtěl přehánět v utrpeních, v tom, co by mě dalo vítězství nad přeháněním mého sobectví. Když slyším Veroniku mluvit: „Znovu se mi zdálo, že se v mém srdci zapálila touha trpět, a právě tehdy jsem pocítila více vnitřního pokoje. Nestarala jsem se už o nic. Každá věc ve mně vzbuzovala odpor k tomuto životu, a tehdy jsem opakovala se sv. Pavlem: Toužím zemřít, abych mohl být s Kristem.“

Nemohu nechápat, že právě Ježíš přinesl na tuto zem bláznovství kříže, které je největším bláznovstvím schopným rozbít jako kladivem ztvrdlé srdce člověka uzavřeného ve svém smyslovém požitku. „Už jsem se o nic nestarala, každá věc  ve mně vzbuzovala odpor k tomuto životu.“ Toto je vítězství pro člověka uzavřeného do sebe samého a neschopného vyjít ze svého sobeckého pekla. Mít sílu se osvobodit. Násilné roztrhnutí, které dovede dát bolest přijatá z lásky, zůstává často jediným způsobem vyjití z pekla neřestí. Bláznovství vrhnout se do trní, jak to učinil sv. František, aby přemohl smyslové pokušení, je inteligentní školou pro toho, kdo pochopil. Ježíš neřekl nadarmo: „Svádí-li tě tvoje ruka nebo noha, usekni ji. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni je“(Mt 18,8).  To je bláznovství kříže, které chce oběť mé ruky a mého oka. Ale to ještě nestačí, protože láska mi pomáhá chtít všechno. Taková úžasná svoboda ti pomůže překonat požitek a přijmout kříž z lásky  ke Kristu. A pro službu bratřím. A abychom dovedli čelit skutečnosti života. A abychom se vyléčili ze svého stálého pofňukávání. A abychom se naučili radosti a zpěvu na slunci. Abychom byli šťastní, že žijeme. A abychom neměli strach, že zemřeme. A abychom dali význam našim dnům. Abychom přemohli zlého. A abychom se cítili trošku blázniví, jako ona: Veronika Guiliani.

Carlo Carretto

(Z knihy: Prečo, Pane?)