Laické kázání

Hardick, Lothar OFM, Grau, Engelbert OFM

 ve spisech sv. Františka

 Abychom uvedené téma lépe pochopili, musíme se opět trochu podívat na celý náboženský pohyb v době sv. Františka.

 1. V 12. století se v širokých kruzích probudila touha po životě v následování apoštolů. Tento ideál apoštolského života zahrnoval jako dva nejdůležitější body chudobu a kazatelskou činnost. Tak už na začátku století táhli krajinou četní putující kazatelé, kteří se však na rozdíl od pozdějšího vývoje ještě vcelku drželi v rámci katolické kázně a učení. K těmto putujícím kazatelům patřil ve svých začátcích i Norbert z Xantenu.

 Z různých důvodů šířila se myšlenka, že ke kázání není třeba církevní pověření, ale že stačí řádný život, proto kázání je bez dalšího dovolené i každému počestnému laikovi. Vedle toho projevovaly se v praxi putujících kazatelů ještě další velmi povážlivé stránky: Jako laici byli dogmaticky neškolení, proto ne vždy se shodovali s církevním učením; s kazateli táhlo krajinou množství mužů a žen v neuspořádaném způsobu života, a kazatelé sami se snažili získat si sympatie tím, že nelítostně pranýřovali hříchy duchovních. Tak došlo k tomu, že ze strany církve bylo za podstatnou známku bludařství považováno neoprávněné kázání.

 Roku 1179 odepřel papež Alexandr III. valdenským dovolení kázat; směli kázat, jen kdyby byli k tomu vyzvání knězem. Humiliátům bylo papežem Inocencem III. dovoleno, že na jejich shromážděních schopní bratři mohli kázat, to však bylo závislé ještě na dovolení biskupa. I zde jim bylo zakázáno dogmatické kázání (články víry a svátosti), možné bylo jen kající nebo morální kázání.

 Tentýž papež Inocenc III. dal i svatému Františkovi a jeho druhům dovolení táhnout krajinou jako kazatelé pokání. Stanovil však dvě podmínky: František a jeho druzi museli přijmout tonzuru (LegMai 3, závěr; Leg3dr 52; AnPer 36). To uskutečnil kardinál Jan od sv. Pavla. Tím už František a jeho první bratři nebyli dále laici, ale duchovní. Nadto musel František slíbit papeži poslušnost jménem celého společenství, a ostatní bratři byli zavázáni k poslušnosti vůči sv. Františkovi (1. řehole, úvod).

 2. Jak se vyjadřuje František sám k otázce kázání? Zastává plně církevní stanovisko, že ne každý smí bez dalšího kázat, ale musí k tomu dostat pověření od oprávněného místa (Řehole 9; List kust.; 1. řehole 17). Výslovně se vyžaduje i v konečné řeholi vyzkoušení kazatelů generálním ministrem (Řehole 9; též 1. řehole 17). Když však je kazatel varován, aby si kazatelský úřad nepřivlastňoval za každou cenu a proti každé vůli (1. řehole 17), potom tu patrně zaznívá zkušenost církve s apoštolskými putujícími kazateli. Že Menší bratři nesmějí "kázat v diecézi biskupa, který jim to zakáže" (Řehole 9), připomíná humiliáty. A Odkaz připomíná obě uvedená opatření vzhledem k valdenským, když František nechce kázat ve farnostech proti vůli faráře (Odkaz 3). Právě toto místo se zcela zřetelně vztahuje na bludařskou praxi laických kazatelů. Neboť světec říká, že chce být závislý na vůli duchovního i v případě, kdyby byl vybaven charizmatickým způsobem větší moudrostí "než Šalamoun" (Odkaz 3). Tím klade svou prostou pokoru do ostrého protikladu ke kruhům, které chtěly odvozovat oprávnění kázat z naplnění Duchem spravedlivě žijících lidí.

 Když František takto zcela jasně mluví o tom, že existuje "kazatelský úřad" (List kust.), který smí být odevzdán jen schopným a vyškoleným bratřím (List Ant.), potom to samozřejmě ve své výlučnosti odráží pozdější úsek vývoje. V prvé řeholi se však snaží zachránit právo na prosté stručné kázání pokání pro všechny své bratry (1. řehole 21). Třebas později ustoupil i od toho, přece je velmi zajímavé vycítit, jak silný odraz v myšlení světce nalezla všeobecná tendence k apoštolskému putujícímu kázání, kterým se vyznačuje tato doba. Tu se uvádí příklad kázání, které mohou konat všichni bratři. Sestavené především ze slov Písma sv. točí se toto kázání okolo myšlenky pokání (1. řehole 21).

 Jak silná byla v duších touha po apoštolské kazatelské činnosti, vyplývá i z toho, že František tuto myšlenku zduchovnil, aby ji tím zachránil a udělal záležitostí stále platnou. Tak říká: "Všichni bratři ať kážou skutky" (1. řehole 17). To ovšem nemusí být chápáno jen v souvislosti s laickým kázáním. Stejnou myšlenku nacházíme i tam, kde František mluví o misionářské činnosti. Tu doporučuje, vedle hlásání nauky víry slovem kázání, jež bylo všude možné jen od těch, kdo znali řeč, též velmi důrazně hlásat víru samotným životem (1. řehole 16).

 Die Schriften des hl. Franziskus von Assisi,

 Einführung, Ãśbersetzung, Erläuterungen:

 Lothar Hardick OFM - Engelbert Grau OFM,

 Dietrich-Coelde-Verlag, Werl/Westf., 8. vyd. 1984,

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM