Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Boha Otce VI)

            Pokud se jedná o monoteismus, který se skrývá za označením Boha jako Otce, jsou s námi židé a muslimové zajedno. Když však my křesťané nazýváme Boha Otcem, vzbuzuje to u židů po vzoru Starého zákona opatrnou zdrženlivost[1] a v určitém smyslu i odpor; u muslimů dokonce ostře odmítavý postoj, Korán totiž nikdy tímto způsobem o Bohu nehovoří.[2]

            V této souvislosti snad není na škodu připomenout, že  již Órigenes si povšiml jedné zajímavosti:

                        "Je jistě vhodné pečlivě zkoumat, zda v tom, co nazýváme Starým zákonem, se nachází nějaká modlitba, v níž by někdo vzýval Boha jako Otce. V těchto dnech jsme podle našich možností vše prozkoumali a nic takového jsme nenalezli."[3]

            Órigenes má vpodstatě pravdu, protože četl Písmo velmi pozorně. V Žl 89/88,27 sice čteme: "On mě bude vzývat: Ty jsi můj Otec, můj Bůh a skála mé spásy". To však hovoří Hospodin, a David sám za sebe a ani žádný jiný izraelský král nikdy v Písmu Boha nevzývá jako Otce. Výše uvedený ve Starém zákoně velmi zvláštní obrat lze chápat do určité míry i jako proroctví, jež se naplnilo v pravém Davidově potomku podle těla (srov. Řm 1,3), v Ježíši z Nazareta, který skutečně Boha oslovoval jako svého Otce (srov. Mk 14,36). Toto proroctví se naplňuje i na nás, když jako Kristovi bratři říkáme "Otče náš" a stáváme se spoludědici jeho synovské - královské důstojnosti.[4] Poslední věty si však zasluhují podrobnějšího vysvětlení.

            V Sír 51,10 vzývá Jéšua Sírach Boha jako "Otce svého pána" - tedy jako Otce krále a pomazaného. Hebrejské zlomky knihy Sírachovec však na tomto místě znějí jinak - "Pane, ty jsi můj Otec, ty jsi hrdina, má spása!"[5] Kanonickou formou této knihy je její řecká verze, a tak jedinou starozákonní modlitbou, v níž se někdo obrací na Boha přímo jako na Otce, zůstává text Sír 23,1.4.[6] Ve Starém zákoně však nikde není doloženo vzývání Boha Otce prostřednictvím oslovení Abba, Ježíš se tedy jednak běžně obracel na Boha jako na Otce či na svého Otce, což ve Starém zákoně nebylo vůbec běžné, a navíc používal naprosto nezvyklého výrazu Abba. Tím je naznačena naprostá novost Ježíšova vztahu k Bohu jako Otci.[7]

            Ve Starém zákoně je relace Boha k některým lidem nebo skupinám lidí popisována jako vztah otec - syn. V první řadě je prvorozeným synem Božím celý izraelský národ.[8] Izraelité, kterým se dostalo vyvolení a kteří se zachováváním zákona spodobovali s Bohem, byli nazýváni syny Hospodinovými.[9] V době krále Davida se objevuje nový aspekt - osoba pomazaného, mesiáše, krista, tedy krále je označována titulem Boží syn v jednoznačně individuálním slova smyslu.[10] Blízkovýchodní starověk znal dvě pojetí synovství krále ve vztahu k božstvu. Egypťané považovali faraona za skutečného boha, a jeho boží synovství tedy nebylo pouze adoptivní. Naproti tomu mezopotámská tradice viděla v králi pouze adoptivního syna božstva, tedy ne boha v pravém slova smyslu. Izraelité pojímali titul Boží syn zcela pochopitelně ve výhradně metaforickém smyslu, a král byl vyvolený, k němuž se Bůh choval obdobně, jako se otec chová k synovi, nic víc a nic méně. Ryzí monoteismus jednoznačně nedovoloval divinizovat postavu lidského krále. To platí pro jakýkoli popis vztahu Boha a člověka ve Starém zákoně, proto se vždy jedná o synovství v přeneseném, metaforickém či adoptivním slova smyslu.[11] Někdy Starý zákon prohlašuje za Božího syna také spravedlivého,[12] který se s Bohem spodobuje a stává se postupně dokonalým Božím obrazem. V Žalmu 68/67,6 je Hospodin nazýván Otcem sirotků. Z tohoto hlediska jsou rovněž velmi zajímavá v Izraeli běžná osobní jména obsahující slůvko ab (otec) jako například Abijáš (Můj otec je Jahve) nebo Joab (Jahve je Otec), která vypovídají o přesvědčení, že Hospodin ochraňuje nositele takového jména obdobně jako otec bdí nad svým dítětem.[13]

            Na tomto místě bych si dovolil upozornit na jeden detail, který občas uniká naší pozornosti. Starozákonní označení Boha jako Otce bývá povětšinou nepřímé a vyplývá z prohlášení někoho nebo nějaké skupiny lidí za syna či syny. V naprosté většině případů vychází tento výrok z Božích úst, Bůh se označuje za Otce ve vztahu k někomu tak, že například krále vyhlásí za svého adoptivního syna, tedy zástupce na zemi. Iniciativa je tedy v naprosté většině případů na straně Jahve, protože podle běžných právních zvyklostí byla a je i dnes adopce primárně úkonem nového otce, a ne adoptovaného. Navíc prohlášení sebe sama za Božího syna by mohlo zavánět tím, že kupříkladu izraelský král by se vlastně prohlašoval za Boha ve smyslu egyptských faraonů. To by jej ovšem mohlo stát život, poněvadž pravověrní židé by ho za to zřejmě ukamenovali.

            I v Novém zákoně představuje Bůh Otec Ježíše Krista jako svého Syna při křtu v Jordánu[14] a při proměnění na hoře.[15] Nebývalé ovšem je, že Ježíš zejména v Janově evangeliu hovoří velmi často o sobě samém jako o Synu.[16] To poukazuje na skutečnost, že Ježíš si byl skutečně hluboce vědom své výjimečné synovské důstojnosti, která je jiného rázu než starozákonní adoptivní synovství. Koneckonců i Ježíšovi židovští posluchači si tohoto aspektu povšimli a chtěli jej kamenovat, poněvadž o sobě hovořil jako o Synu, což bylo neslýchané a naprosto nezvyklé.[17] Nezapomínejme, že obžaloba před Pilátem zněla: "protože ze sebe činil Božího Syna".[18]

            Když dva užívají těchže slov, nemusí to být totéž. Ozřejmit daný rozdíl pak nebývá právě snadné. Obecně platí, že mezi Starým a Novým zákonem existuje vztah terminologické kontinuity, která je však v Novém zákoně provázena významovým přesahem vzhledem ke starozákonnímu pojetí daných výrazů. Starozákonní přísliby (terminologická kontinuita - například výrazy Mesiáš, Boží Syn atd.) se nevídaným způsobem naplňují v Ježíši z Nazareta, čemuž pak odpovídá nový význam původních výrazů. Kořenem významového přesahu je tedy samo nevýslovné tajemství Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího.

                        "Je rovněž třeba konstatovat, že již v knihách Nového zákona nacházíme rozličné způsoby, jak porozumět Kristovu tajemství. Společným jmenovatelem je tu využívání jazyka Písem, jež se "naplnila" v Ježíši - Spasiteli světa. Jejich naplnění ovšem předpokládá určité "rozšíření významu" jak původního smyslu biblických textů, tak také smyslu, který judaismus přisuzoval těmto textům, když je znovu četl v Ježíšově době. Dané rozšíření významu není důsledkem nějaké prosté teologické spekulace, protože má svůj původ v samotné Ježíšově osobě, a tak umožňuje uchopení jejích vlastních rysů."[19]

            Rozdílné pojetí Božího otcovství ve Starém a v Novém zákoně je tedy úzce spjato s rozdílným významem Božího synovství. Prostě a krátce řečeno: když Starý zákon hovoří o někom jako o Božím synu, není to totéž, jako když Nový zákon označuje za Božího Syna Ježíše z Nazareta. Rozhodně tedy nesmíme zapomínat, že: "... nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit."[20] Boha Otce jako osobu Trojice poznáváme pouze skrze jeho jediného Syna, Krista.

            Když tedy Starý zákon hovoří o Bohu jako o Otci, jedná se pouze o metaforické označení vztahu Boha k národu či člověku, a Bůh se v tomto vztahu projevuje obdobně, jako se chová dobrý otec ke svému dítěti, sám v sobě ovšem není věčně a opravdu Otcem. Když hovoří Ježíš o Bohu jako o svém Otci, říká tím, že Bůh je Otcem nezávisle na stvoření, Bůh je sám v sobě věčně Otcem, protože je také věčně Synem. To souvisí se skutečností preexistence Božího Syna - Slova a s tajemstvím věčného vycházení Syna z Otce v imanentní Trojici. Proto také každé otcovství má v Bohu svůj pravý vzor a původ.[21] Navíc toto otcovství ukazuje na Syna, který je Otci svým božstvím rovný, tedy jiná osoba téže božské přirozenosti. Jahve Starého zákona je proto z hlediska našeho poznání přesně vzato celá Trojice a označení Jahve za Otce vlastně metaforicky popisuje vztah celé Trojice k Vyvolenému národu či určitému jedinci izraelského původu.[22]

            Na druhou stranu ovšem platí, že Boží díla navenek, společná všem osobám Trojice, je možno a z pedagogických důvodů i záhodno přivlastňovat určitým osobám.[23] Z tohoto hlediska tedy není chybou přivlastňovat zásahy Jahve do dějin spásy ve Starém zákoně primárně osobě Boha Otce. To však rozhodně není totéž, jako identifikovat Jahve s osobou Boha Otce, již poznáváme opravdu jen díky Ježíši z Nazareta - zjeviteli Trojice.

            Když židé hovoří o Bohu jako o Otci a když o Bohu jako o Otci hovoříme my křesťané, jedná se tedy o dvě poměrně dost odlišné záležistosti. Pro nás křesťany je Hospodin Otcem v mnohem hlubším smyslu, než pro naše starší bratry ve víře, židy. Křesťanské synovství je sice adoptivní - jen odvozené z jediného originálního synovství Kristova - ale je také zároveň jiného rázu než starozákonní metaforické synovství ve vztahu k Bohu. V našem případě je Otcem skutečně osoba Trojice a Ježíš - jediný Boží Syn je pro nás skutečně prvním z mnoha bratří.[24] Recitujeme-li tedy denně "Otče náš", dopouštíme se tím podle židovských měřítek obdobně neslýchaného přestupku, jakého se dopouštěl náš Pán a Mistr, Ježíš z Nazareta. Nazýváme se Božími syny v jediném Synu, Kristu.[25]

            Zjevení Božího nitra - tajemství Trojice - je opravdu pozváním do Božího soukromí. Ti, kdo Boha znají pouze "zvenku" - tedy jako striktně jediného -, jen stěží tomuto nevýslovnému daru "porozumějí". František si byl plně vědom úžasné důstojnosti křesťana, Kristova učedníka, a tak na jednom místě ve svých spisech spontánně propukne ve chvalozpěv.

                        "Ó jak je ke cti, jak je svaté a vznešené, mít v nebi Otce! Ó jak je svaté, jak je milé, mít v nebi Ženicha! Ó jak je svaté, jak milé, příjemné, pokorné, pokojné, sladké, laskavé a nadevše žádoucí, mít takového bratra, který dal svůj život za ovce a modlil se za nás k Otci: ..."[26]

            Výše zmíněný rozdíl mezi starozákonním a neskonale vznešenějším novozákonním pojetím Božího otcovství a synovství by však neměl v našich očích snižovat význam "Zákona a Proroků". Dokladem toho jsou dva nádherné obrazy, v nichž vnitřním zrakem již osvíceným vírou v Trojici smíme zahlížet jakoby v zrcadle cosi z tajemství Božího otcovství. Možná, že právě tyto obrazy stojí za Františkovým jásotem nad tím, že v nebi máme opravdu Otce.

            Prvním velkým starozákonním "obrazem" Boha Otce se zdá být příběh Abrahámovy oběti jeho jediného a tolik milovaného syna Izáka. Určitou podobnost mezi obětním postojem Abraháma a Boha Otce naznačuje Nový zákon v tom, že Otec oslovuje Ježíše při křtu v Jordánu[27] a při proměnění na hoře[28] "Toto je můj milovaný Syn" (ho hyios mou ho agapetos), tento výraz totiž nachází ve Starém zákoně jedinou paralelu:[29] Bůh[30] a jeho posel[31] právě takto charakterizují v souvislosti s obětováním Izáka Abrahámův vztah k jeho milovanému synovi. Další možnou narážku na vnitřní podobnost mezi Abrahámovým obětním postojem a Otcovým úkonem darování Syna[32] představuje text Řm 8,32 (srov. Gn 22,16).[33]             Můžeme tedy uzavřít, že Abrahámovo zlomené srdce je fascinujícím obrazem "srdce" Boha Otce, který vydává svého jediného Syna kvůli nám a pro nás. A právě v dokonalém spodobení Abraháma s Bohem Otcem se skrývá skutečná praotcova odměna, odměna, kterou sám Abrahám mohl jen stěží plně pochopit. Zcela logickým důsledkem tohoto spodobení Abraháma s Bohem Otcem je požehnání, definitivní příslib praotcovství nesčetného potomstva, v němž dojdou požehnání všechny národy země.[34]

            Ani pro Boha Otce zřejmě nebylo a není jednoduché vydávat pro nás to absolutně nejdražší, co má. Určitým způsobem lze říci, že jako Abrahám by raději zemřel na místě svého milovaného Izáka, tak i Bůh Otec by dal přednost "vlastní smrti" před ukřižováním svého Milovaného. Ale právě v tom se projevuje úchvatná láska Boho Otce k nám, láska, v níž nám Otec daruje - pokud to lze vůbec říci - více než sebe sama. To je zřejmě nejhlubší smysl Pavlových slov - "On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?"[35] Tedy i sebe sama jako Otce! To je skutečná cena našeho přijetí za syny Boha Otce v jeho jediném věčném Synu.

            Druhým velice dramatickým obrazem Boží otcovské lásky je král David, který se dozvídá o vítězství svých věrných v bitvě proti milovanému synu Abšalómovi a jeho přívržencům. Davida jakoby nezajímalo jeho vlastní vítězství, jeho trůn a sláva, jde mu především o osud milovaného Abšalóma. Když se dozví o jeho skonu, propadne nejhlubšímu smutku, který promění radost z vítězství v nejhlubší žal.

                        "A lid se toho dne kradl do města, jako se vkrádá lid, který se stydí, že utekl z bitvy. Král si zavinul tvář a velmi hlasitě křičel: >>Můj synu Abšalóme, Abšalóme, synu můj."[36]

            Podobně i náš nebeský Otec chce spíše než dokonalé a pro něj tak snadno dosažitelné vítězství nad vzbouřivším se člověkem to, aby se milované dítě vrátilo živé a zdravé do jeho náruče. Podobně si ani náš nebeský Otec necení víc svůj nebeský trůn, než radostné objetí se znovunalezeným dítětem. A právě proto je v nebi tak nevýslovná radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil.[37] A právě proto náš neskonale milující Otec touží po spáse všech lidí.[38]

            Komu by taková láska nezranila srdce? Koho by nepohnula ke změně smýšlení? Čí kroky by taková láska nevedla směrem k otcovskému domu? A to vše se skrývá v tom nejsladším možném oslovení Boha - OTČE.

                        Ctirad Václav Pospíšil OFM