Vzpomínka na jednu z velkých postav galerie staropražských hudebníků

Matějka, Pacifik OFMCap.

„Zažil jsem už mnoho na své umělecké dráze, ale kapucína v divadelním orchestru jsem viděl poprvé ve svém životě!“ Tak zvolal jednoho dne nadšeně slavný zpěvák, ještě  v kostýmu dona Juana. Jak se to vlastně stalo?

Ve staré olomoucké arcidiecézi se na začátku třicátých let minulého století odehrála rozkošná epizoda, a ještě dlouhá léta se pak vyprávěly podivuhodné věci o mladém páterovi s hladkou tváří a zářícíma modrýma očima, který byl přeložen do moravského Říma. Zavedl zdravou životní radost a humor do domu šedobradých bratří. V tichém refektáři se pořádají kvarteta a kvinteta, v nichž páter mistrovsky hraje na violoncello. Ctihodný kvardián někdy vzdychá, ale jednoho dne – na své narozeniny – je překvapen nádhernou kantátou, zpívanou chlapeckým sborem v dómu a je dojat k slzám. Zatím se mladý, bezvousý bratr stále více uzavírá do začarovaného kruhu, když recituje velké básníky anebo loudí kouzelné tóny ze svého violoncella. Jednoho dne proběhla městem zpráva: Kapucín hrál v divadle!

Pravda i lež se mísily ve vyprávění lidí. Olomoucké městské divadlo hostilo slavného zpěváka a na pořadu byly Mozartovy opery. Jaká slavnost pro nadšeného hudebníka, jakým byl mladý páter! Jak rád by byl pěvce slyšel! Všichni kolem něho to vědí. Ale mnich v hnědém řádovém šatě večer v divadle ve veřejném hledišti? Nemožné! Ředitel nachází východisko. Pozve kněze na zkoušku do neosvětleného auditoria. Přešťastný, že smí přijmout pozvání, přichází mladý řeholník, aby si poslechl hudbu velkého mistra, díla, jež zná do poslední noty. Již je dáno znamení k začátku, ale je ticho. Trapný okamžik – když tu dirigent oznamuje, že violoncellista onemocněl. Všichni jsou bezradní. Náhle zpozoruje ředitel z jeviště bíle svítící pás na kapucínském šatu. V okamžení je ředitel u řeholníka, prosí a žadoní, až mladý kněz dojat skočí do orchestru. Hrát ke cti Mozartově nemůže být hřích! S dvojnásobným nadšením pokračuje nyní předehra a dějství nesmrtelné opery. Na konci ale všichni vedle hosta oslavují pátera Barnabáše a slavný zpěvák volá s překvapením větu, jíž začíná naše vyprávění. Více než čtyřicet let působil tento prostý řeholník jako kněz církve a kněz umění v Praze. Podobně jako Ambrož a opat, vedle nichž – nejvýznamnějších osobností vládnoucích v hudebních kruzích -, byl i on hudebníkem ne z povolání, ale duší i tělem; jeden z vyvolených.

P. Jan se narodil 8. 5. 1815 v Jihlavě. Byl to hezký a veselý hošík a máma jej hned při narození zaslíbila nebi. Má se stát mužem Božím. Přátelé sice hovořili o velkém hudebním nadání nebo válečném hrdinství, ale marně. A hoch se nemá stát obyčejným knězem, ale nejchudším mnichem kapucínského řádu. V sedmnácti letech vstupuje Jan jako bratr Barnabáš do řádu. A malém svatojosefském klášteře v Praze bydlí jako student teologie a sleduje pestrý hudební život.

Přes moravský konvent přichází mladý páter do Olomouce. Příhoda s divadlem mu neuškodila, naopak. Když jednou přijel do Olomouce bohatý markýz de Ville, kníže z Demblinu a přišel do kláštera, aby si vybral domácího kaplana, poslal provinciál bratra Barnabáše na slezský zámek a brzy se „le bon Pere Barnabas“ stává miláčkem a duší knížecího domu. Stává se velkým mužem, aniž by porušil slib, knížata se před ním klaní. Po patnácti letech odchází jako asistent do Říma, pak se vrací do josefského kláštera v Praze. Zde může kromě služby sv. Františkovi, patronovi řádu, sloužit také sv. Cecílii, patronce církevní hudby. Už v padesátých letech, v době romantické hudební Prahy, stává se P. Barnabáš Weiss jako podporovatel klasické a církevní hudby významnou osobností. Spolu s hudebními učenci Ambrožem a Dr. Schebelem je ve výboru kvetoucí varhanické školy Svazu přátel církevní hudby v Čechách. V této škole vidí vyrůstat generace nadaných umělců. A když jednou později se kapucín s bezvousým obličejem objeví před vídeňským orchestrem, nebere nadšení bývalých pražských žáků konce. Na konzervatoři, vedené ředitelem Krejčím, se seznamuje se všemi významnými hudebníky. Také se Smetanou, který mu prý chtěl postavit pomník v opeře Čertova stěna. Žádná hudební událost v Praze se neodbyla bez všem tak milé přítomnosti P. Barnabáše. Putuje také 3. června 1876 na Bertramku k odhalení Mozartovy busty. A jeho dobrosrdečný humor jej neopouští, když ho po slavnosti pán z Portneimu vyzývá, aby si s ním zatančil – menuet. V klášteře jen refektář nepřeměnil na hudební síň. Na koncerty pořádané v malém kostele proudí celá Praha. Na kůru pějí andělské hlasy. Zatím dole v chrámové lodi je pokaždé tlačenice a dochází i k výtržnostem. Kardinál kníže Schwarzenberg konečně vydává zákaz. To ale nic nemění na hodnotě hudby ani na ušlechtilosti řeholníka, který se nikdy nestyděl za svůj řeholní šat a nikdy netoužil po světských marnostech. Stýká se jak s nejvyššími kruhy, tak i s prostými lidmi. Je všude doma, ale nejlépe se cítí ve své prosté cele, kde na pracovním stole jsou miniaturní bysty jeho hudebních „světců“, počínaje Mozartem.

Rád navštěvuje hudební kruhy až do pozdního věku. Tak byl vídán ještě v devadesátých letech v domě Rosiny ze Schwarzenfeldu, rozené baronky Dačické z Heslova – dobré klavíristky. Zde byla pěstována vedle Wagnera i mladá česká hudba. Sedával na staré pohovce vedle F. L. Riegra, usměvavého a milého jako vždy.

5. května 1895 byly v Praze a v Jihlavě slaveny jeho osmdesáté narozeniny. Když potom, 26. 12. 1899, odešel do kruhů hudby nebeské, byla pražská společnost a koncertní síně ochuzeny o typickou postavu, všude oblíbenou. Především však domácí i cizí umělci dlouho postrádali důstojnou, krásnou postavu P. Barnabáše a plamenné nadšení, které z něho vyzařovalo.

(Barnabáš Jan Weiss: nar. 8. 5. 1815 v Jihlavě; obl. 18. 9. 1833; dož. sliby 1. 1. 1837; kněžské svěcení 4. 8. 1839; superior u sv. Josefa, senior provincie, emeritní definitor a kustos, jubilant od slibů i kněžského svěcení; zemřel 26. 12. 1899 v Praze u sv. Josefa.)

Pacifik Matějka OFMCap.