Gryń, Stanislav OFMConv.

A hned Duch vyvedl (Ježíše) na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal  tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,12-15).

Zdá se mi, že bychom byli tak trochu podobni farizeům, kdybychom mluvili jen o nádherném životě Františka a nezakoušeli osobně půst, nepohodlí a námahu. Kdybychom neprošli zkušeností pouště, jak ji prožívali proroci, později Ježíš Kristus a náš Otec sv. František.

„Poušť“ je pro nás místem, kde působí Duch svatý a naše srdce jsou otevřena. Tam vzneseme k Bohu naše ruce, modlitby a oběti. „Poušť“ je místem, kde znovu posilňujeme zemdlené ruce a načerpáváme odvahu znovu žít a mluvit pravdu. Očišťujeme srdce a připravujeme se k službě dotknutím žhavým uhlíkem, kterým se anděl dotkl úst proroka Izajáše.

„Poušť“ může být s námi tam, kde jsme. Když nemůžeme my jít na „poušť“, ona může přijít k nám. Dnes bude „poušť ve městě“, uprostřed lidského života a práce. O potřebě takových „pouští ve městě“ píše Carlo Carretto ve své knížce pod stejným titulem. Taková „poušť“ je možná, když uznáš to všechno, co je kolem tebe, za své prostředí života, že je to tvá cesta, kterou Bůh připravil právě pro tebe. Bůh se nenalézá v útěku, ale ve změně srdce, kdy se začneš dívat na svět jinýma očima.

„Poušť ve městě – píše – můžeš v sobě utvořit pod podmínkou, že budeš na všechno patřit novýma očima, pronikat novým duchem a milovat novým srdcem, to znamená: musíš všechno obejmout čistým srdcem.

Skutečnost je mostem, přes který k nám přichází Pán. A někteří lépe Boha nacházejí ve skutečnosti denního života než v hezkých knížkách nebo rozjímáních. Pro ně svět je knihou, kterou nejlépe umějí číst.

Jsme zvyklí na modlitbu v kapli, kostele, když nejsme unaveni a sami rozhodujeme o svém čase, na exercicie, kde je všechno zajištěné, na poutě. O takové modlitbě C. Carretto říká, že je to modlitba bohatých. Ale dnes jsou lidé často omezeni časem, těžkou prací, povinnostmi v domácnosti, nemocí.Proto jako opravdoví synové a dcery sv. Františka musíme žít životem lidí chudých, kteří přes celou svou situaci chtějí být blízko Boha. Sv. František jim má opravdu  co říci. A jeho Chvalozpěv stvoření je nejlepším důkazem, že modlitba se rodí v srdci, ne v intelektu.

 

 

Chvalozpěv stvoření

Den pouště je také setkáním s přírodou a prostředím našeho života. Příroda je darem Otce a musíme se stále učit úctě k ní a soužití s ní. Každý z nás by měl být ekologem, osobně neničit přírodu, více ukazovat jiným krásu světa. Proto nemůže chybět v našem srdci chvalozpěv:

Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,

tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.

Patří tobě jedinému, Nejvyšší,

a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil…

Je léto, krása přírody se ukazuje jinak než na jaře. Slunce, které dává teplo a radostně svítí, oživuje celou přírodu. To všechno nás povzbuzuje k děkování Stvořiteli, abychom chválili Boha jako svatý František, kterého bratrský vztah ke světu učinil jakoby mluvčím celého tvorstva.

„Věci neumějí lhát“ říká Aristoteles. Tvorstvo je první knihou, kterou Bůh dal člověku, je jeho základním poselstvím. A člověk, který je schopný takovou knihu číst, může svou myšlenkou směřovat od věcí viditelných k věcem neviditelným (srov. Řím 1,20). Obtíž je však v tom, že aby mohl takovou knihu číst, musí se tomu naučit.

V době sv. Františka  byl názor teologů, že tvorstvo je jako svátost s mnohými symbolickými znameními, a kdyby nebylo hříchů, svět by nebyl pro člověka tajemný. Svět pro hříšného člověka je jako zašifrovaná kniha. Je třeba mít „klíč“, aby bylo možné číst tuto knihu světa. „Klíč“ ke čtení nám dal Ježíš Kristus: On sám je „klíčem“. Jeho vtělení posvětilo celé tvorstvo a udělalo je vnějším  slovem Božího Slova – Ježíše Krista. Takto Bohem stvořený svět je jakoby „zrcadlem“, které odráží Boží dokonalost a připomíná člověku jiné hodnoty než hmotné, a jeho výjimečnou důstojnost.

Sv. František neznal tyto teologické proudy, a přesto nalezl „klíč“ a rozjímal o tvorstvu se srdcem čistým. A zanechal nám radostné a optimistické poselství: zaposlouchat se do Božího díla.  Pro něho bytí se zjevuje jako dobré samo v sobě.  Cítí se v plné harmonii se vším tvorstvem. Je básníkem, proto má velký cit pro řeč tvorstva, velký soucit pro maličkého červa na cestě, který je v nebezpečí, protože ho může zašlápnout kůň nebo obuv člověka (srov. 1Cel 80), a proto jej přenesl z cesty na pole.

Tomáš z  Celana napsal, že „František byl pln ducha lásky. Nepociťoval upřímný soucit jen s trpícími lidmi, ale i s nerozumnými zvířaty, se vším, co lezlo nebo létalo, se vším živým i neživým stvořením. Mezi zvířaty zvlášť něžně miloval jehňátka, protože svaté Písmo přirovnává našeho Pána Ježíše Krista k beránkovi s upozorněním na jeho mírnost. Tak miloval zvláště ty tvory, u nichž mohl nalézt nějakou podobnost, nějaký vztah k Božímu Synu“  (1Cel 77).

U sv. Františka se soucitem pro celé tvorstvo byl spojen mimořádný soulad se všemi stvořeními a velmi dobře rozuměl jejich řeči, a také naopak. Takové bylo, podle Genesis (2,19), soužití nevinného člověka se světem před prvotním hříchem.

Byl silnou věřící osobností, člověkem víry. Pro něho svět nižšího tvorstva je znamením moci Boha, jeho poselstvím, prostředkem, který člověku pomáhá dojít k poznání a milování Stvořitele. Vidí v něm krásu a dobrotu, kterou povznáší k prameni všeho dobra, k tomu, který je nejvyšším Dobrem (srov. 1Cel 80).

Když Tomáš z Celana popsal kázání sv. Františka ptáčkům, napsal ještě: „A od toho dne horlivě napomínal všechny živé tvory, ptáky i plazy, ba i neživá stvoření, aby svého Stvořitele chválili a milovali. A neminul den, aby se z vlastní zkušenosti nepřesvědčoval o poddajnosti tvorů, když se dovolával jména Vykupitele“ (58).

Cítil se také bratrem všeho tvorstva, proto je nazýval bratry a sestrami, a  „tak vnikal pro jiné nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem srdcem do tajemství tvorů. Dospěl totiž už ke svobodě a slávě Božích dítek“ (1Cel 81).

Když sv. František mluvil k bratrům ptáčkům a květinám, aby slavili Pána, věděl dobře, že tito tvorové mu nemohou rozumět, tak jako mu nemůže rozumět bratr vítr nebo sestra voda. On mluví k sobě samotnému nebo lépe řečeno mluví k Bohu jazykem celého tvorstva. Jeho zrak víry mu dovoluje objevovat ve světě Ježíše Krista, vtělené Slovo, korunu a smysl všeho tvorstva. Proto všechny věci jsou  jeho znamením, jej obsahují, jej hlásají – každá svým vlastním způsobem. Proto, když sbíral červa na cestě, rozjímal prorocká slova Písma svatého, která mluví o trpícím služebníku: „Já jsem červ, a ne člověk“ (Ž 22,7), když osvobozoval beránka, myslel na „Beránka Božího, který snímá hřích světa“ (srov. J 1,36) a když stoupal s posvátnou úctou na skály, myslel na toho, který je Skálou (srov. 1Kor 10,4). „Všechna díla rukou Páně mu byla důvodem k radosti a skrze krásu věcí nazíral na jejich živého Původce. V krásném poznával Nejkrásnějšího a všecko dobré na něho volalo: Ten, který nás stvořil, ne nejlepší! Po stopách, které jsou vepsány do všech věcí, chodil všude za Milovaným a  vše se v jeho srdci stávalo žebříkem, po němž stoupal před jeho trůn“ (2Cel 165).

S takovými myšlenkami, po příkladu sv. Františka, chtěli bychom putovat na tomto světě a vzdávat díky Pánu se vším stvořením a zamyslet se nad svým osobním vztahem k celému tvorstvu.

Den pouště je dobrou přípravou na smíření s Bohem a bližním.

Stanislav Gryń OFMConv.