Mihály, Juraj Andrej OFM

(Spiritualita křesťanského Východu v poustevně bratra františkána)

Když jsem před léty vstupoval do noviciátu, byli jsme tři novicové, a všichni z východního Slovenska. Občas jsme žertem prosazovali názor, že i sv. František byl určitě z východního Slovenska.

Jak se sluší na východňára, byl jsem vždy tak trochu „velmi senzitivní romantik“, a tomu odpovídaly také mé představy o františkánství: zurčící potůčky, mýtinky v lese, „ohábitovaní“ bratři pobíhající ve vysoké trávě nebo rozjímající pod převislými skalami… Také myšlenka na zasvěcený život mě poprvé přepadla v samotě přírody, vysoko nad vesnicí, schoulenou mezi kopci,  kde lišky a vlci dávají dobrou noc. Dodnes je pro mne nejlepší duchovní obnovou absolutní samota někde v lese, v lukách či na holých hřebenech hor, kde se život stává jednoduchý podle obrazu Boha, který je jednoduchý.

A právě touha po jednoduchosti je pouto, které spojuje ducha sv. Františka a spiritualitu křesťanského Východu. Touha po přímém kontaktu s Bohem. Nic neklást mezi sebe a Boha – žádný „prostředek“. Jediným „prostředkem“ pro společenství s Bohem je život, holá život. Možná proto sv. František tak bránil svou chudobu…

Pro napsání řehole stačilo Františkovi pár úryvků z evangelia. Ruští starci ve svých poustevnách také nemají jinou knihu než Bibli a výroky pouštních otců. Ani František nechtěl, aby bratři měli jinou knihu než Bibli a breviář. Dodnes je představený ve františkánském domě povinen zabezpečit každému bratru Bibli, breviář a řeholi.

Centrem východní křesťanské duchovnosti je po liturgii právě poustevna, ve které bydlí starec, který se „dotýká“ Boha. Dveře poustevny nezamyká a pokojně přijímá každého, kdo je otevře. Slovo starec neznamená vysoký věk, ani každý poustevník není automaticky starec. Starectvo je dar od Boha, charisma vedení duší. Mnozí starci vynikali darem rozlišování, což je nevyhnutelné pro správné duchovní vedení. Starec většinou nebyl knězem, ale mohl jím být. Byl však neustále ponořený do modlitby. Nejčastěji  se modlil stálým opakováním „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Tato modlitba ho uvedla do modlitby srdce.

Svatý František také začínal svůj život pro Boha a s Bohem v lese jako poustevník. Později napsal i pravidla pro život bratří v poustevnách. Bratři, kteří chtějí jít do poustevny, by měli být tři nebo čtyři. V poustevně dva z nich vedou „život Marty“ a dva „život Marie“, nebo „život matek“ a „život synů“. Všichni mají předepsané přísné mlčení. S výjimkou společné modlitby  může bratr, který vede „život Marie“, jen jednou za den hovořit s tím, kdo vede „život Marty“. Na rozdíl  od východní poustevny bratr, který vede „život Marie“, nesmí nikoho přijímat a bratr, který vede „život Marty“, ho musí chránit před jakýmkoliv kontaktem zvenku.

Otec Makaryj,  představený Optinské poustevny v letech 1839-1860, zdůrazňoval potřebu lesa pro poustevnický život: „Člověk v lese získává uspokojení a duchovní pokoj. Odedávna se lidé uchylovali do lesů a na místa vzdálená od světských starostí, aby v modlitbě a mnišském životě nacházeli svou spásu. Pohled na zelené stromy slouží jako symbol naděje na věčný život, který se zbožní lidé snaží dosáhnout v klášterech. Lesy, které obklopují poustevnu, znamenají vzdálení se světským starostem a je třeba je uchránit, aby se název poustevna nestal prázdným pojmem.“

Když dnes navštívíme skrytá místa, kde sv. František trávil dlouhé chvíle v modlitbách, s obdivem vnímáme polohu místa a okolní nádhernou scenérii. Připomeňme si alespoň Carceri, La Vernu nebo Fonte Colombo… A myšlenka františkánských pousteven a poustevnictví není mrtva. Vždyť každý františkán před složením doživotních slibů má strávit jeden měsíc v odloučenosti, podle pravidel pro život v poustevně, jak nám je zanechal sv. František.

V poustevně je přísný zákaz užívat masmédia včetně novin. Jediným „médiem“ je holý život v konfrontaci s Božím slovem. Proto má být poustevna jednoduchá, až strohá. Východní poustevníci zvedali k nebi „dvě ruce“ – nejen modlitbu, ale také pokání, odříkání. Také František a jeho bratři se původně nazývali „kajícníci z Assisi“.

Spiritualitu křesťanského Východu lidem současné západní kultury  přiblížila Catherine de Hueck Doherty, původem ruská pravoslavná křesťanka, zakladatelka komunity „Dům Madony“. Ve své knize  Pustina nás podle vlastní zkušenosti s poustevnou upozorňuje: „Ať je vaše poustevna tichá, tajná a uzavřená zahrada, místo svaté, kam duše vstupuje, aby se setkala se svým Bohem.“

Jedním z hlavních cílů poustevny je získat pokoj srdce. Skutečný pokoj. Ten, o kterém svatý Pavel říká, že převyšuje každé lidské chápání. Kdo získá pokoj srdce – ovoce Ducha svatého, podle východní spirituality dosáhl spásy jako ti, kteří s ním přijdou do kontaktu. úlohou poustevníka je tedy získávat spásu. On není v poustevně jen sám pro sebe. Vždyť Ježíše vedl na poušť právě Duch svatý… A cokoliv činíme z opravdového popudu Ducha svatého, je prospěšné pro práci celého světa.

Dnešní svět „blázní“ po výkonech, produktivitě, užitečnosti. Svět poustevníka je jakoby úplným převrácením pohledu světa. To však není anarchie a nesmí to být zbabělý útěk že světského hluku. Proto odchod do poustevny má být ověřený a schválený duchovním vůdcem. Bratr františkán, který chce jít do poustevny, musí mít na to povolení svého představeného. Je vždy moudré, aby nikdo nešel do poustevny bez schválení svého zpovědníka nebo duchovního vůdce.

Podobně jsme to zažili také v našem františkánském společenství při duchovní obnově před věčnými sliby. Byli jsme čtyři a strávili jsme v mlčení 21 dní. Těšil jsem se na to  a čekal jsem, co mi řekne Pán…Myslím, že nejtěžších bylo prvních osm dní. Žádné velkolepé převraty ani nárůst svatozáře. Pán nás pomalu uváděl do vlastního srdce… Pomalu člověk začal vnímat hluk a zmatek svého nitra… Svůj vlastní život jsem začal vidět z jiné perspektivy… Soudy, kterými jsem ve svém srdci pranýřoval jiné, se začaly obracet proti mně samému; postupně měkly tvrdé postoje srdce… Ne, žádné osvícení, jen pomalé pronikání do pravd o sobě.

Po osmi dnech jsem si konečně zvykl na ticho. Člověk do ticha vpluje – ne zavřením úst, ale postupně – jako když velká loď se vymaní z přílivu a klestí si cestu mezi vlečnými čluny, plachetnicemi a malými parníčky, dokud se neocitne sama uprostřed širého oceánu v ústrety cíle. Tak je srdce připravené na konfrontaci skutečnosti vlastního života s Božím slovem… Není lehké vzdálit se od všeho vnitřního hluku, zmatku a povinností, které jsme opustili, ale čas je také nejlepší lékař a člověk zažije požitek z toho, že srdce může plout na vlnách ticha.

Když přešly tři týdny, byli jsme „nabaženi“ ticha… ani se nám nechtělo hovořit. Zvykli jsme si na ticho. Bylo to krásné. Bůh nám pomohl. Poodkryl závoj  skutečnosti. Mohli jsme se vidět jeho očima. Aspoň trochu. Naše povolání se upevnilo, ozřejmilo… V tom tichu člověk pozná i ohrožení, která číhají v jeho srdci, lstivé pokušení, které v hluku světa nezpozoruje, nepozná. Těchto pokušení se chytá Boží nepřítel, kterého pouštní otcové odcházeli přemoci na poušť. A to vyžaduje boj.  Jen s Ježíšem Kristem ho můžeme vybojovat. Až potom je v srdci pokoj, převyšující každé lidské chápání.

Potřebuje však dnešní svět, ať už na Západě nebo na Východě, obnovit poustevní tradici? Není touha po samotě a tichu jen nějakým nostalgickým nebo romantickým povzdechem těch, kteří nestojí pevně na zemi a létají někde v oblacích? Jako odpověď si poslechněme, co nám o tom říkají prameny východní i západní spirituality:

Ve středověké legendě Zrcadlo dokonalosti se hovoří o vidění, kterého se dostalo Františkovi, když se modlil v Porciunkule. Pán Ježíš mu tehdy mimo jiné řekl: „Avšak pravím ti, že bratři ustoupí z cesty, po které jsem je chtěl vést. Tím mě popudí k takovému hněvu, že zavolám zlé duchy a dám jim libovolnou moc. Ti způsobí takovou nenávist světa proti řádu, že nikdo z bratří nebude moci nosit tvůj hábit, leda v lese. A až svět zničí víru ve tvůj řád, nebude víc světla, protože jsem postavil bratry za světlo světa.“ Svatý František řekl: „A čím se budou živit bratři v lesích?“ Řekl Kristus: „Já se budu pást, jako jsem pásl syny Izraele na poušti. Ti se potom vrátí do původního stavu, jaký byl při založení a na počátku řádu“ (Zrcdok 71a).

Podobně zdůrazňuje význam naslouchání Bohu v tichu a samotě také Catherine de Hueck Doherty:„Věřím, že budou lidé, kteří zaslechnou Boží slovo a vezmou si s sebou do poustevny celé lidstvo… tito lidé přijdou, protože naše doba potřebuje lidi modlitby a samoty, lidí, kteří lační po tom, aby slyšeli hovořit Boha, a odevzdávat jeho slovo všem, které potkají, a znova se vrátit do Božího ticha. Věřím, že už teď Bůh probouzí tyto muže a ženy, protože na světě je tak málo  tichosti srdce. V lidských duších, myslích a srdcích je tolik hluku, že není možné slyšet Boží hlas. Proto on sám povolá mnohé, aby přišli a naslouchali jeho tichu, aby se do něho ponořili. Potem je vyšle, aby se stali proroky dneška, aby byli znovu jeho hlasem ve všech zemích světa. Pošle je do světa, který znovu potřebuje slyšet jeho hlas ústy svých vlastních bratří a sester.“

Jistě, život poustevníka není pro každého. Aspoň ne na celý život. Ale poustevnu na den, dva nebo tři dny by měl zažít každý křesťan. Alespoň pro poznání svých závislostí, hluku a nepokoje v srdci. Pro osobní střetnutí se živým Ježíšem.

Juraj Andrej Mihály OFM

Serafínsky svet 1/99

ze slovenštiny přeložila Olga P. Šotolová