List biskupům katolické církve o některých aspektech křesťanské meditace

VI. Psychofyzické metody modlitby

 

                26. Lidská zkušenost dokládá, že postoj nebo pozice těla nejsou bez významu pro soustředění i rozpoložení ducha, a proto někteří autoři duchovní literatury jak na Východě, tak na Západě věnovali svoji pozornost této skutečnosti. I když se v jejich úvahách nalézají styčné body s orientálními mimokřesťanskými způsoby meditace, přece v nich vylučují ta přehánění a ty jednostrannosti, jimž bývají dnes často vystaveny nedostatečně připravené osoby. Zmínění autoři přijímají ty prvky, které napomáhají usebranosti v modlitbě, ale současně také uznávají relativní hodnotu těchto záležitostí, protože jejich užitečnost závisí na jejich podřízení cíli křesťanské modlitby.[1] Například půst má v křesťanství především význam jakožto cvičení v kajícnosti a v sebeobětování se, ale již u otců se setkáváme také s tím, že půst slouží k přípravě člověka na setkání s Bohem, slouží i k tomu, aby učil křesťana sebeovládání a současně ho činil pozorným vůči potřebným bratřím.

 

                V modlitbě vstupuje do kontaktu s Bohem celý člověk, takže i jeho tělo má zaujmout odpovídající pozici napomáhající usebranosti.[2] Zmíněná pozice může symbolicky vyjadřovat samu modlitbu, při tom ale také závisí na kultuře a na osobních sklonech modlícího se. V některých zeměpisných oblastech si současní křesťané poněkud hlouběji uvědomují, že tělesná pozice může při modlitbě významně napomáhat.

 

                27. Východní křesťanská meditace velmi oceňovala psychofyzický symbolismus,[3] který často v západní modlitbě schází. Tento symbolismus může začínat určitým tělesným postojem a docházet až k zapojení základních vitálních funkcí, jako je dýchání či tlukot srdce. Napřílad cvičení v >>Ježíšově modlitbě<<, která se přizpůsobuje dechovému rytmu, může alespoň po určitou dobu pro mnoho lidí představovat skutečnou pomoc.[4] Na druhou stranu ovšem již sami východní učitelé konstatují, že ne všichni lidé mají předpoklady k praktikování tohoto symbolismu, protože ne všichni jsou schopni přecházet od materiálního znamení ke kýžené duchovní skutečnosti. V případě nesprávného pochopení se může tento symbolismus stát dokonce idolem, a tak i překážet v pozdvihování ducha k Bohu. Prožívat v modlitbě celou skutečnost vlastního těla jako symbol v sobě skrývá mnohá nebezpečí, hrozí totiž, že člověk upadne do kultu svého těla a že vlastní pocity bude zaměňovat za pravé duchovní zkušenosti.

 

                28. Některá tělesná cvičení automaticky produkují prožitky pokoje, uvolněnosti, příjemné pocity, někdy dokonce i jakési vjemy světla či tepla, což se podobá duchovní radosti. Zaměňovat tyto skutečnosti za pravé útěchy Ducha svatého by bylo hrubě chybným pojímáním duchovního života. Kdyby někdo připisoval těmto jevům symbolický význam typické mystické zkušenosti a přitom jeho mravní chování tomu všemu protiřečilo, jednalo by se o určitou mentální schizofrenii, jež může vést i k duševním poruchám a někdy i k velmi vážným bludům v mravní oblasti.

 

                To však neznamená, že původní meditativní praktiky pocházející z křesťanského Východu nebo z velkých mimokřesťanských náboženství lidstva, které tak přitahují dnešního vnitřně rozděleného a dezorientovaného člověka, by nemohly být vhodným prostředkem, který by napomáhal k vnitřně uvolněnému postoji před Bohem, přestože na člověka naléhají starosti o vnější věci.

 

                Je třeba ještě poznamenat, že trvalé spojení (habitualem coniunctionem) s Bohem nebo postoj vnitřní bdělosti či vzývání Boží pomoci, o kterém Nový zákon hovoří jako o >>ustavičné modlitbě<<,[5] se nemusí nevyhnutelně přerušit, když se člověk ve shodě s Boží vůlí věnuje práci nebo péči o bližního. >>Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte ke slávě Boží<< říká Apoštol (1 Kor 10, 31). Pravá modlitba totiž, jak učí velcí duchovní mistři, probouzí v modlících se lidech žhavou lásku, a ta je přivádí ke spolupráci na poslání církve a ke službě bratřím pro větší slávu Boží.[6]



     [1]Příkladem mohou být antičtí autoři, kteří hovoří o tělesném postoji při křesťanské modlitbě: Terullian, De oratione, XIV; PL 1, 1170; XVII; PL 1, 1174 - 1176; Órigenes, De oratione, XXXI, 2 - 3; PG 11, 550 - 555, a hovoří rovněž o významu takového gesta: Barnabáš, Eistula XII, 2 - 4; PG 2, 760 - 761; Sv. Justin, Dialogus, 90, 4 - 5; PG 6, 689 - 692; Sv. Hippolyt Římský, Commentarium in Dan., III, 24; GCS 1, 168, 8 - 17; Órigenes, Homiliae in Ex., XI, 4; PG 12, 377 - 378.

 

     [2]Srov. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, č. 76.

 

     [3]Jedná se například o hésychaztické anachóréty, kteří považují vnější a vnitřní ztišení za podmínku modlitby. Pro Východ je pak charakteristické kladení důrazu na samotu a určité techniky, jež napomáhají usebranosti.

 

     [4]Cvičení v >>Ježíšově modlitbě<< spočívá v opakování formule, jejíž jednotlivé části mají bohaté zakořenění v Písmu a která je zároveň mocným vzýváním i silnou prosbou (například: >>Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou<<). Tato formule se přizpůsobuje přirozenému rytmu lidského dechu. Srovnej rovněž Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, č. 258.

 

     [5]Srov. 1 Sol 5, 17. Také 2 Sol 3, 8 - 12. Tyto a jiné texty vyvolávají otázku: jak sladit závazek ustavičné modlitby s požadavkem pracovat? Srovnej například - Sv. Augustin, Epistula 130, 20; PL 33, 501 - 501; Sv. Jan Cassianus, De institutis coenobiorum, III, 1 - 3; SC 109, 92 - 93; dále je možno uvést dílo prvního otce syrské církve Afraata, Orationis demonstratio, č. 14 - 15, tyto odstavce jsou věnovány >>skutkům modlitby<< (srov. J. Parison, Afraatis Sapientis Persae Demonstrationes, IV; PS I, 170 - 174).

 

     [6]Srov. Terezie od Ježíše, Hrad nitra, VII, 4, 6.