Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Boha Otce VII)

            Již víme, proč bratři židé a muslimové odmítají novozákonní pojetí Božího otcovství. Ale proč potom ona zdrženlivost Starého zákona ještě před tím, než se zrodilo křesťanství? I radikálně odmítavý postoj Koránu v této věci by měl mít ještě nějaký další důvod, než pouze vzdor vůči křesťanství. Vždyť pojímání Boha jako Otce je zcela běžné ve všech ostatních náboženstvích lidstva.[1] Nazývat Boha Otcem v sobě zřejmě skrývá i určité nebezpečí, které vypluje na povrch v okamžiku, kdy začneme hlouběji uvažovat o pravidlech našeho správného mluvení o Bohu. Pak budeme připraveni zabývat se i výtkami, jimiž častují "náboženství Boha otce" někteří moderní evropští myslitelé jako Freud, Jung či Sartre. Nazývat Boha Otcem totiž není pro moderního člověka výhradně čímsi pozitivním.

            Naše poznání Boha je nejen nepřímé, ale také pouze analogické. Vycházíme přitom z podobnosti mezi Bohem a stvořeným světem, tato podobnost je však zároveň ještě větší nepodobností. Tak to říká IV. lateránský koncil:

                        "... poněvadž mezi Stvořitelem a stvořením nelze vidět nějakou podobnost, která by zároveň nebyla ještě větší nepodobností."[2]

            Bůh se tedy zjevuje a současně pro nás zůstává skrytý, nepochopitelný a nevýslovný.[3] Již od dob Dionýsia Pseudoareopagity teologie hovoří o trojí cestě nebo o třech krocích poznání Boha: Via affirmationis, via negationis, via eminentiae.

            První krok představuje prosté tvrzení: z oboru naší zkušenosti vezmeme nějakou pozitivní vlastnost, a připisujeme ji Bohu. Například - Bůh je spravedlivý. Tato fáze našeho poznání Boha se někdy nazývá pozitivní teologií, která je opakem teologie negativní, nebo také z řečtiny pocházejícím termínem - katafatická teologie. Kdybychom zůstali pouze na této úrovni, znamenalo by to určitou identifikaci Boha se světem, hrozil by tedy panteismus, nekontrolovaný a nereflektovaný antropomorfismus i antropopatismus.[4] Mytologické pojetí božstva není nic jiného, než nekritické setrvávání na tomto stupni mluvení o Bohu.

            Rozum nám tedy říká, že musí následovat druhý krok - "krok popření". Bůh tedy není spravedlivý v tom smyslu, jak je spravedlivý člověk. Nebo - Bůh je dobrý v jiném slova smyslu než v jakém připisujeme tuto vlastnost tvorům. Pokud bychom nepřipustili první krok a zůstali pouze na úrovni popírání, hrozil by deismus a agnosticismus, tedy mínění, že Bůh je absolutně nepoznatelný, pak by ovšem nejen jakákoli teologie, ale i zjevení byly naprosto nemožné. Negativní teologii nebo také apofatické teologii, tedy fázi popření musí ve správně strukturované teologii předcházet krok tvrzení. Na druhou stranu po tvrzení je nutno podrobit výpově_ kritice a upozornit na meze dané výpovědi. Kombinace obou kroků je tedy aplikací analogie, která znamená podobnost i odlišnost. Tento "vzorec" teologického myšlení není ničím jiným, než praxí křesťanského teismu. Zcela pochopitelně se v některých případech autoři přiklánějí spíše k tvrzení nebo k popření, to je však legitimní teologický pluralismus.

            Třetí krok, který by podle významu bylo možno pojmenovat jako cestu nejvyšší míry, učí, že Bůh je spravedlnost sama anebo že Bůh je mírou vší spravedlnosti. Problém je v tom, že slovo spravedlnost nejprve definované na základě naší zkušenosti z oboru stvoření a lidské kultury dostává nový a dříve netušený rozměr, přičemž se poněkud  posouvá jeho význam, tedy s kategoriemi připisovanými Bohu se vzhledem k naší zkušenosti  cosi děje. Normálně přisuzujeme kvalitu spravedlnosti nějakému člověku nebo nějakému činu a připisovaná kategorie spravedlnosti je přitom pevně stanovena, jakoby se s ní nehýbalo. Nad Bohem však nejsou žádné kategorie, podle nichž by byl poměřován, to by pak Bohem nebyl On, ale kategorie, které by stály nad ním. On sám je nejvyšší mírou pro sebe sama i pro všechno ostatní, a tak naše termíny "praskají ve švech", když jimi chceme popsat Toho, který je nepochopitelný, nezměrný a nevýslovný. Kdo totiž ví přesně, co znamená výrok "spravedlnost sama"? Takový výrok není člověku zcela jasný, a tak na jedné straně přes krok tvrzení o Bohu cosi vypovídá, na druhé straně přes krok popření Bůh a spravedlnost sama zůstávají poněkud zahaleni. Znovu platí, že Hospodin se zjevuje a zároveň zůstává zahalený, záhadný, tajemný. Bůh sám je mírou spravedlnosti a není možno jej poměřovat nějakou naší lidsky omezenou představou spravedlnosti. Je však třeba ještě poznamenat, že větu: "Bůh je spravedlnost sama" nelze obrátit ve smyslu "spravedlnost je Bůh", protože by hrozila identifikace Boha s různými formami pouze stvořené spravedlnosti.

            Hovořit správně o Bohu je tedy velmi obtížné a porozumět tomu, co se chce říci, nebývá o mnoho jednodušší. První známkou našeho poznání Boha a mluvení o něm musí být skromnost, jak to vyplývá z následující myšlenky Tomáše Akvinského.

                        "Nejvyšší stupeň lidského poznání Boha spočívá ve vědění, že nevíme co je Bůh, protože si uvědomíme, že >>co je Bůh<< převyšuje všechno to, co jsme o něm pochopili."[5]

             Ve filozofii se otázka >>co je Bůh<< objevuje v poněkud jiné podobě, tedy >>co je bytí<<. Filozofové všech dob se shodnou na tom, že na tuto otázku nelze dát jasnou odpově_.

            Aplikujme nyní výše popsaný trojí postup na výrok >>Bůh je náš Otec<<. Normálně při tom každý člověk vychází z vlastní zkušenosti s lidským otcovstvím ať už jako syn, nebo jako lidský otec. Pokud bychom zůstali na první rovině, hrozilo by, že upadneme do mytologie, vždyť v řeckých mýtech se Zeus často spojoval s ženami a plodil s nimi syny. Bůh ale jistě není naším otcem v biologickém, a tedy v mytologickém slova smyslu. To jsou zcela pochopitelné obavy starozákonních svatopisců, protože prostí lidé ve starověku silně inklinovali k mytologickému způsobu pojímání božstva.[6] Zde je třeba hledat kořen počáteční zdrženlivosti Starého zákona při označování Boha jako Otce. Výhrady islámu jsou zřejmě podobného rázu, a navíc se přidává negativní reakce na již existující křesťanství, proto Korán nikdy neřekne, že Bůh je Otcem.

            I my si však musíme dávat pozor na nesprávné používání této terminologie. V souvislosti s feministickou teologií a s často podvědomou představou Boha Otce jako muže, je třeba důrazně připomenout, že Hospodin není ani muž, ani žena, anebo jinak, že ve vztahu k nám je i Otcem i Matkou.

                        "Ve svém tajuplném božství je Bůh Otcem, ovšem něha vůči nám, kterou v sobě nese, z něho činí Matku. Bůh, když miluje, má ženské rysy."[7]

            Příklady něžné Boží lásky k jeho lidu jsou v Písmu četné.[8] Druhý Izajáš výrazně podtrhne mateřské rysy Boží lásky k Vyvolenému národu.[9] Jak v Jer 31 tak v Iz 49 se hovoří o Božím >>nitru<<, hebrejsky rah^amím. Tento termín svým slovním kořenem ukazuje na mateřskou lásku (rehem - mateřské lůno). Jedná se tedy o analogii toho nejintimnějšího lidského vztahu matka - dítě, který se blíží hloubce a intenzitě vztahu Hospodina - Otce k jeho lidu.[10] Nakonec je snad vhodné zmínit i skutečnost, že pokud máme nějaký stvořený odraz vnitrobožského vztahu Syna k Otci, pak jsou to některé aspekty vztahu mezi Ježíšem a Marií. Ježíšovo lidské zrození z Marie je nejdokonalejším obrazem věčného vycházení Syna z Otce. Mariino mlčení v hodině ukřižování je odrazem Otcova mlčení v témže okamžiku Ježíšova života.[11] Dokladem čehož může být i tak zvaná pieta Otce z poslední čtvrtiny 16. století z muzea v Českých Budějovicích. Na místě Matky Boží, na jejímž klíně obvykle spočívá z kříže sňatý ukřižovaný Kristus, nacházíme nyní Boha Otce.[12] Bůh tedy není naším Otcem v tom smyslu, jak jím jsou lidští otcové.

            V Ježíši Kristu se zjevuje plnost Božího synovství a nevyhnutelně také i plnost Božího otcovství, a tak můžeme tvrdit, že Bůh je mírou všeho otcovství (mateřství) a že je také samotným otcovstvím (mateřstvím), poněvadž je dárcem všeho bytí, života jak v přirozeném, tak nadpřirozenén slova smyslu. A nejen to, On je také Otcem - Ploditelem v pravém slova smyslu, protože má věčně Syna, který je Bohem stejně jako On.[13] On je ale také pravou mírou našeho jednání, posvěcení, zbožštění. Z toho však vyplývá, že Otec je pro syna a syny úkolem, při jehož naplňování nás však Hospodin nenechává bez pomoci, a starostlivě se nám dává poznat, zjevuje se nám, vede nás k našemu pravému lidskému naplnění cestou, již před námi vzorově prošel jediný pravý Boží Syn, Ježíš Kristus.

            Bylo by chybou měřit Boží otcovství našimi zejména psychologickými zkušenostmi s lidskými otci, kteří rozhodně nejsou dokonalí. Tento druh novodobé mytologizace silně ohrožuje pojímání Boha jako Otce. I to by mohlo stát v pozadí starozákonní opatrnosti při označování Boha za Otce a za radikálním odmítáním tohoto Božího jména v Koránu. Novodobý ateismus vnímá Boží otcovství jako cosi, co člověka omezuje, odcizuje jemu samému, brání autentickému rozvoji a dosažení dospělosti.[14] Teologická slabina názorů pana Freuda,[15] Junga či Sartra[16] tkví v tom, že náboženství pojímají jen a jen jako mýtus, a to není vzhledem k židovství a křesťanství určitě spravedlivé. Není to jistě spravedlivé ani ke všemu pozitivnímu, co se nachází i v ostatních náboženstvích lidstva. Dále pak ve svých kritikách zůstávají na psychologické rovině, a tak chybí v jejich posudcích náboženství kritický a korigující krok popření a konečné chybí i vyjití směrem k tajemství pravého Božího otcovství, tedy ona cesta nejvyšší či absolutní míry.

            Nicméně svědectví těchto odpůrců náboženství z relativně nedávné minulosti je třeba brát vážně: pro mnoho lidí dnešní doby totiž může jejich nepříliš pozitivní zkušenost s vlastním otcem či s lidskou autoritou být příčinou negativní pochopení toho, když se modlíme "Otče náš".

            Dalším poměrně velmi vážným problémem je, že se z dnešní technokratické společnosti jaksi vytrácí osoba lidského otce. Stupidní pokrokářství, stojící výhradně na pozici "synů", prezentuje otce jako zástupce všeho zastaralého a zvetšelého, co je třeba překonat, demaskovat, sprovodit ze světa. Toto vědecky zcela nepodložené předpochopení je příčinou, že rodiče se často přímo bojí hrát v životě dětí svoji pravou úlohu. Jak často slyšíme, že mezi rodiči a jejich potomky by měl existovat "kamarádský" vztah. Negativní prezentace postavy otce vede ovšem i k tomu, že řada presbyterů má jakoby strach být opravdovými duchovními otci. Vždyť otec je ten, kým se pohrdá, kdo je zpátečník, kdo si zasluhuje jenom úsměšek a dokonce pohrdání. Zdá se, že z jednoho extrému radikálního vynášení úlohy otce například v minulém století jsme přešli k opačnému a stejně nemoudrému a zhoubnému extrému. Otec jako kdyby v naší společnosti neexistoval. Škody jak v přirozené rovině, tak v oblasti náboženství jsou katastrofální. Současný člověk se cítí vykořeněný a ztratil svoji návaznost na minulost, ztratil zdravé tradice, má obrovské potíže ve vztahu k Bohu. 

            Na tomto místě je možná lépe, než zabřednout do složitých teoretických výkladů, ukázat přesah Božího otcovství nad pouze přirozeným psychologickým prožitkem vztahu k vlastnímu otci či obecně k autoritě, na nějaké zralé a zdravé náboženské zkušenosti pravého Božího otcovství. Jasný příklad takové zkušenosti nám nabízí život svatého Františka. Když mladý Bernardone prožil své dospělé setkání s Bohem v Kristu, rozhodl se jednat podle toho, co ve svém srdci zakusil. Tím se ovšem vymkl svému přirozenému otci, který jej do té doby rozhodně neutlačoval. V epizodě před assiským biskupem se však pouze přirozené a sobectvím poznamenané lidské otcovství dostává do kontrastu s Františkovým vztahem k živému a pravému Bohu Otci. Františkova odpově_ je pro celé naše zamyšlení případná:

                        "Až doposud jsem tě nazýval otcem na zemi, ale od nynějška bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích! Neboť u něho jsem uložil celý svůj poklad a všechnu naději zakotvil."[17]

            V těchto slovech se skrývá celý hluboký Františkův prožitek. Otcovství Boží a vztah k tělesnému otci v sobě skrývá podobnost - dar života. Nicméně je tu také nepodobnost - Boží otcovství je prostorem pravé svobody, možností nekonečného růstu v lásce a sebedarování, čehož všeho je nebeský Otec vrcholnou mírou.

            Můžeme tedy uzavřít, že oslovení "Otče náš" je vlastně z hlediska naší zkušenosti s lidským otcovstvím přirovnáním, které se rozvíjí do děje našeho života a stává se tak velikým podobenstvím. Je na lidských otcích, vychovatelích, učitelích, presbyterech, aby sami rozjímali o pravém Božím otcovství a snažili se ve své lidské roli být co nejvěrnějším obrazem Otce, který dává bytí, který je pravým vzorem zbožštění, který otevírá před synem nekonečný prostor úchvatné seberealizace lásky, jež se bezvýhradně daruje, a tak přivádí k pravé dospělosti.[18]

Matka církev k tomuto nelehkému úkolu také v okamžiku křtu dítěte otci a rodičům žehná následujícím způsobem:

                        "Požehnání Pána Boha všemohoucího ať sestoupí na otce tohoto dítěte. Vždyť Bůh je otec všech, je dárce života, na zemi i na nebi. Ať jsou oba rodiče svému dítěti prvními svědky víry, slovem i životem, v Kristu Ježíši, našem Pánu."[19]

 

 

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM