Baroková, Terezie

Klářino tajemství

„Kde je Klára?“ vešla matka do jizby svých dcer, kde našla jen Kateřinu a Beátu.

„Už tu není?“ rozhlížela se Kateřina. Obě byly tak zabrané do hry, že si ani nevšimly, kdy Klára odešla.  Matka prošla všechny místnosti a když ji nenašla, zavolala služebnictvo: „Hledejte Kláru!, V celém domě ji nemohu najít. Kde jen může být?“

„Kláro! Kláro!“ ozývalo se po celém domě, ale nepřicházela žádná odpověď. Konečně ji našel otec  ukrytou na malém dvorečku za trámy a břevny.

„Kláro! Neslyšíš, že tě voláme?“ zeptal se přísně.

„Ale, otče, jistě že slyším,“ odpověděla Klára se svou podmanivou pravdivostí. „Teď ale nemám čas odpovídat.“

„Jak to, že nemáš čas? A co tedy děláš?“ zeptal se otec a opravdu se hněval na svou milovanou dcerku.

„To je moje tajemství. Ale vám to povím. Bude to tajemství nás dvou, ano? Pojďte sem blíž.“

„Teď není čas na takové věci. Slyšíš přeci, že tě všichni hledají. Nejdřív je třeba jim říci, kde jsi, a potom…“

„Potom vám povím to tajemství, ano?“ dokončila Klára jeho větu.

Klára i otec vešli do domu: „Už se našla. Hrála si na dvorku za trámy,“ vysvětloval otec. „Můžete všichni pokračovat ve své práci. Ty, Kláro, si za to zasloužíš trest. Ale protože to bylo poprvé, odpustím ti to. Ale ať se to vícekrát neopakuje! Můžeš si zase jít hrát.“

Klára však neodcházela. Stála před otcem a slzy jí kanuly z očí.

„Už se na tebe nehněvám. Běž si hrát,“ pohladil ji otec a jemně ji postrčil ke dveřím.

„Slíbila jsem vám, že vám povím své tajemství. Pojďte se mnou,“ chytla ho Klára za ruku.

„Víš, Kláro, že mám moc práce,“ povídá otec, ale přece mu to nedalo. Vyšel s Klárou znovu na dvorek. Klára mu ukázala kupku kaménků. Otec se nechápavě díval hned na ni, hned na kamení: „Nemáš v pokoji lepší hračky než kamení?“

„Modlila jsem se tady,“ řekla Klára. „Po každé modlitbě jeden kamének odhodím. Až tu nic nebude, tak skončím.“

„Dobře… Tak se pomodli také za to, aby se nám dařilo,“ řekl otec a rychle odešel.

 

 

                Polibek Pánu Ježíši

„Maminko, co děláte?“ přitočila se Klára k matce v kuchyni.

„Chystám chléb chudému,“ odpověděla matka. „Víš, Pán Ježíš řekl, že co dáme chudobnému, dáme jemu samému. A kromě toho opravdu nemají  co jíst.“

„Já bych mu také chtěla něco dát.“

„Dobrá, dones mu chléb ty. Čeká u dveří.“

„Vezměte si,“ podávala ho Klára s milým úsměvem starému otrhanému žebrákovi. „Nemáte také žízeň? Počkejte, přinesu vám něco.“

„Mami, on potřebuje také mléko,“ volala Klára už ode dveří.

„Jistě, málem jsem na to zapomněla. Tady je, jen ho nerozlij,“ podala jí matka hrneček s mlékem. „Pán Ježíš z tebe má radost, že jsi tak štědrá.“

Když mléko vypil, dostala Klára další nápad: „Mami, jistě by mu přišel vhod hrozen vína.“

„Tak mu ho dones, ale to už stačí.“ Matka šla s ní, aby za ním zavřela dveře.

„Vezměte si,“ podala mu Klára hrozen. „A když budete mít hlad, znova k nám přijďte. U nás je vždycky dost chleba.“

„Děkuji ti, maličká,“ usmál se stařec a obrátil se k odchodu. Najednou se Klára za ním rozběhla, chytila ho za ruku a políbila ji. Stařec se trochu rozpačitě usmál a pohladil ji.

„Proč jsi mu políbila ruku?“ ptala se jí matka, když se Klára vrátila.

„Protože jsem chtěla políbit ruku Pánu Ježíši za to, že mě má tak rád. Vy jste mi povídala, že mě má radši než vy. Nedovedu si to ani představit, jak mě někdo může mít rád více než vy. A ovoce řekla jste, že co dáme chudobnému, dáme Pánu Ježíši.“

 

 

Na pouti

„Kláro, zítra je svátek svatého Jiřího a v jeho kostele bude pouť. Letos můžeš jít s námi. Dobře se vyspi, budeme brzy vstávat,“ řekla jí jednou večer matka.

Klára se tak těšila, že nemohla ani usnout. Ráno se vzbudila první  a netrpělivě čekala, kdy půjdou.

Když se blížili ke kostelu, potkávali množství žebráků, lidí bez nohou a rukou, slepých, starých i mladých, muže, ženy i děti. Klára viděla poprvé tolik bídy najednou. Už nevnímala kostel, biskupy a kardinály,  neviděla prodavače sladkostí, neustále měla před očima některého ze žebráků, kterých právě tolik viděla.

„Bože, proč? Jak je to možné? Proč nejsou zdraví jako já? Jako mí rodiče, mé sestry a přítelkyně?“  Myšlenky jí stále vířily hlavou. Večer nemohla usnout. Když konečně usnula, viděla zástup žebráků, který se tlačil k jejich domu.

„Mami! Mami!“ vyletěla zděšená Klára z jizby.

„Co se stalo?  Co je, Kláro?“ přiběhla k ní matka a odvedla ji znovu do postele a sedla si k ní.

„Příště, až zase půjdeme na pouť, vezmeme si hodně peněz,“ povídala Klára přes slzy, „a všechny je tam rozdám. A až vyrostu, koupím veliký dům a zavolám do něho všechny žebráky. A já sama se o ně budu starat.“

„Dobře, Kláro, já ti při tom budu pomáhat,“ usmála se Ortolána na dcerku a políbila ji.

Klára přemýšlela o velkém domě, ve kterém nikdo nebude smutný, protože každý dostane, co potřebuje, až nakonec usnula.

 

 

      

 Darované ovoce

„Paní Angelo, posilněte se před svým odchodem,“ nabízela Klára mísu s ovocem ženě, která k nim chodívala pracovat a právě odcházela domů. Paní Angela si vzala hrozen vína, ale nejedla ho.

„Nechutná vám?“ zeptala se Klára. „Tak si vyberte něco jiného.“

„Já bych ho raději vzala pro své děti,“ řekla váhavě paní. „My si jen málokdy můžeme dovolit hrozny koupit.“

„Kolik máte dětí? Jak se jmenují?“ živě se vyptávala Klára. Přitom jim zabalila všechno ovoce z mísy a podala ho ženě. Paní Angela se šťastně usmála. Právě v tu chvíli vešel otec a jen co žena odešla, vyčítal Kláře, že příliš rozdává. Klára ho mlčky poslouchala a hlavou jí vířily úplně jiné myšlenky.

„Škoda, že každý nemůže mít to, co potřebuje. My máme všechno, a přitom je tolik lidí, kteří nemají ani to nejnutnější,“ tiše přemýšlela. Od té doby odkládala stranou své porce ovoce a různých dobrot, které dostala. Když viděla paní Angelu odcházet, často jí vtiskla do ruky balíček sladkostí pro děti, nebo z nich dávala žebrákům, kteří často zabouchali na jejich bránu. Klára byla šťastná, že je mohla obdarovat nejen chlebem, ale i něčím jiným ze svých tajných zásob.

„Když vidím, jak jsou šťastní, je to pro mne větší radost, než kdybych já sama jedla stále jen svá nejoblíbenější jídla,“  řekla jednou  Boně, jedné ze svých nejlepších přítelkyň.

„Máš ty vůbec nějaké oblíbené jídlo?“ usmála se Bona.

„Vlastně ani nevím. Nepřemýšlela jsem o tom,“ vesele odpověděla Klára.

(pokračování)