Matějka, Pacifik OFMCap.

V roce, kdy naše provincie jubiluje, nemohu nevzpomenout na jednoho z jejích členů, který se v tomto století hluboce zapsal do dějin – totiž na Anselma Václava Špačka OFMCap.

Byl to Pražák tělem i duší. Narodil se zde 31.7.1912 jako nejmladší z tří dětí manželů Roberta a Vojtěchy Špačkových. Při křtu dostal jméno Vojtěch.

Jeho otec, který byl pravděpodobně právníkem[1], bojoval v První světové válce celé čtyři roky a když už se zdálo, že bude moci znovu začít šťastný rodinný život,  zemřela mu na konci války manželka. Pak už to bylo jak v pohádce. Ovdovělý otec se znovu oženil a nová manželka byla třem sirotkům skutečnou macechou  a krom toho v té době po válce byla strašlivá bída. Proto děti hleděly co nejdřív odejít z domu.

Vojtěch hned ve 12 letech odešel do tehdy jediné kapucínské serafínské školy (gymnázia) v Olomouci, kde vydržel asi tři roky. Podle svědectví jeho spolužáků[2] jej některé předměty jako chemie a matematika vůbec nebavily a tak z nich propadl, musel školu opustit a gymnázium dokončil v Praze. Na druhé straně však vynikal v dějepise a dovedl klást profesorům velmi nepříjemné otázky. Jeho spolužáci z Olomouce na něj vděčně vzpomínají, že jim vždy před spaním vyprávěl zajímavé příběhy z dějin, které byly tak poutavé, že se na ně vždy celý den těšili. Po maturitě vstoupil dne 12.8.1929 v Praze do kapucínského noviciátu a přijal jméno Anselm.

Jeho sestra Ludmila se v roce 1925 provdala za jediného bratra svého otce, Františka, který byl profesorem sedmi jazyků, v letech 1925-1935 byl konzulem Československého velvyslanectví v USA, následně pak do r. 1938 v Libanonu a Bejrútu. Byl pozoruhodný i tím, že v r. 1925 v Praze založil a až do znárodnění v r. 1948 řídil tehdy jedinou čsl. cestovní kancelář »Globus«, která byla tak významná, že jej za zásluhy v oblasti cestovního ruchu vyznamenal v r. 1934 francouzský prezident Leon Noël »Kambodžským rytířským řádem[3]« 1. stupně a v roce 1947 anglická královna Alžběta II. »řádem Sv. Jiří[4]« druhého stupně. Pak ale musel v roce 1948 emigrovat a nakonec v r. 1981 zemřel v Kanadě[5], kam se dostal s pomocí právě P. Anselma, o něhož nám dnes jde. Sama jeho manželka Ludmila však posledních 14 let svého života prožila v slepeckém ústavu »PALATA« v Praze na Smíchově.

Poslední ze sourozenců Robert se v roce 1935 šťastně oženil, byl úředníkem jedné automobilní společnosti a zemřel v r. 1973 v Praze.

Tolik tedy o rodinných poměrech br. Anselma. Pro lepší pochopení jeho mimořádné osobnosti považuji za dobré se o nich zmínit. On sám hned po prvních slibech byl poslán na studia filozofie do filozofického učiliště francouzských kapucínů v holandském Breust-Eijsdenu, pak na teologii do Tours, kde v r. 1933 složil své doživotní sliby, a do Nantes, kde byl 1.7.1935 vysvěcen na kněze. Po ukončení studia se v r. 1937 vrátil s ostatními do Prahy, ale hned vzápětí byl poslán na studia do Říma, kde měl pověst velkého znalce římských památek.[6] Až na několik krátkých období pak celý život strávil v zahraničí. Je zajímavé, že ačkoli na gymnáziu měl velké studijní problémy, po odchodu do zahraničí, a vlastně již i krátce před maturitou, začal nápadně vynikat. Licenciát z teologie na pařížské katolické univerzitě složil dokonce s nejlepším možným ohodnocením »Summa cum Laude«. Další tři roky se pak připravoval studiem na Gregoriánské univerzitě v Římě na doktorát s dějin církevního umění. Výsledek byl tentýž: »Summa cum Laude«. Při studiu 28 různých předmětů zde jedenáctkrát získal 10/10, devětkrát 9/10, šestkrát 8/10, jednou 7/10, jednou 6/10. Nemusím asi dodávat, že o předmětech, v nichž získal jen šest nebo sedm se s pohrdáním v hlase vyjadřoval: »To bylo stu–pid–nííí očekávat od nás, že se to budeme učit!«

V sedmdesátých letech pak zorganizoval sekci pro studium středověku v belgické Lovani (Leuven), kde u té příležitosti získal doktorát z oboru středověkých věd. S humorem k tomu poznamenal: “S vděkem vzpomínám na studium minulého roku (nejkrásnější, nejužitečnější, nejzajímavější příležitost mého života). Lidé by měli začínat studia v 57 letech života!”.

Po doktorátu v Římě se v kritickém roce 1939 objevila jeho typická drobná postava s plnovousem po pás mezi našimi studenty v Breust-Eijsdenu, protože neměl v úmyslu vracet se do Protektorátu Čechy a Morava. Brzy se tak stal jediným vyučujícím, neboť všichni tamější profesoři a také francouzští studenti byli postupně odvoláni do francouzské armády a v klášteře zůstali kromě Čechů jen přestárlí a invalidé. Vznik Protektorátu ale způsobil, že doklady našich studentů ztratily platnost, a tak Holandsko bratry vyhánělo. Anselm se pokusil získat pro ně víza do Francie, ale to se nakonec nepodařilo, a proto jim vybavil protektorátní doklady a studenti se vrátili do vlasti. Čeští studenti německé národnosti, kteří museli odjet již dříve, šli na ruskou frontu a mnoho jich padlo, ostatní čeští studenti, kteří ještě nebyli kněžími, šli většinou na nucené práce do Říše. P. Anselm odjel do Francie, kde se se souhlasem ministra generála kapucínského řádu přihlásil v Paříži jako první z čsl. kněží do čsl. zahraniční armády a působil u Msgr. Sháněla na čs. vyslanectví. Protože znal velmi dobře francouzsky, působil jako tlumočník prezidenta E. Beneše při jednáních s francouzskou vládou a pak úspěšně působil jako polní kurát ve francouzské armádě a účastnil se s nimi osvobozovacích bojů proti německé armádě. Dovedl se sobě svěřeným vojákům postarat i o zřízení polního kulturního střediska, kde mohli najít důstojnou zábavu a občerstvení. S ohledem na jeho všeobecně známé jazykové znalosti byl ale brzy odvolán z Agde do Paříže, kde stal sekretářem a tlumočníkem tehdejšího úřadujícího místopředsedy čs. národního výboru Msgr. Šrámka.  Má velkou zásluhu na tom, že se prezident Beneš nenechal otrávit intrikami vyslance Osuského a jeho skupiny a také na úspěchu jednání s francouzskými  úřady a čs. politickou emigrací. Po porážce Francie v červnu 1940 se Anselm vrátil do armády a organizoval osvětovou činnost. Podstoupil spolu s ostatními vojáky nebezpečnou cestu přes kanál La Manche a vstoupil do britské armády. Zanedlouho byl však opět odvolán a učil katolické náboženství a latinu na dvou čs. základních školách a jednom gymnáziu v Londýně. Současně navštěvoval skupinky československých uprchlíků rozprášené po celé Británii, většinou na venkově. V době války to byl jistě svízelný úkol a při těchto cestách musel často chodit mnoho mil pěšky, protože vlaky a autobusy byly v důsledku bombardování mimo provoz. Někdy musel i celou noc kráčet zatemněnými cestami. Dvakrát se stalo, že byl náhodně zatčen a i když jeho doklady byly v dokonalém pořádku, byl považován za špiona, protože ještě mluvil s poněkud cizím přízvukem. I přesto, že měl plnovous, byl podezříván, že je nepřátelský agent. úbor duchovního totiž s oblibou používali Němci jako přestrojení pro svou Pátou kolonu, zvláště u parašutistů, kteří na toto území seskakovali. Všechny tato i mnohá jiná materiální příkoří P. Špaček snášel se svým charakteristickým smyslem pro humor. Je zbytečné říkat, do jakých rozpaků úřady upadaly a jak hluboce se omlouvaly, když zjistily, že P. Špačka zavřely omylem. Snad i z těchto důvodů dostal pak do pasu ochrannou doložku, která jej vyjímala ze všech omezení platných pro cizince.[7]

Po válce se krátce vrátil do vlasti. Ale hned v únoru 1946 byl jmenován zvláštním vyslancem Československa u Svatého stolce v jisté naléhavé misi a opět tedy cestoval do Říma. Když se o měsíc později vrátil, bylo to naposledy, co vstoupil na svou rodnou půdu. Protože již tehdy správně pochopil jaký bude další vývoj událostí v Československu, vyžádal si souhlas svého provinciála[8] a odcestoval do Francie, kde se takřka vzápětí stal členem pařížské provincie.[9] Již roce 1947 byl pak poslán jako profesor dějin na misijní školu do Istanbulu.  Po skončení akademického roku byl přeložen zpět do Francie a učil dějiny v kapucínském semináři ve francouzském Dinardu. Z této doby se zachoval humorný dokument ze 7.7.1947, podepsaný provinciálem pařížské provincie kapucínů i s jeho definitoriem, ve kterém stojí, že níže podepsaní souhlasí se jmenováním Anselma, který je zde označován krycím názvem Trephinus, pražským biskupem – zcela očividně se ale jedná jen o žert, neboť jako sídlo provinční kurie pařížské provincie je uváděn Dinard a je činěna odvolávka na neexistující kánon CIC 5.608 s naprosto nemyslitelným paragrafem § 386!!

Dne 5. ledna 1949 Anselm odcestoval do kapucínské kustodie Střední Kanady, která v té době byla misijním územím belgické provincie a působil ve státě Ontario. Zásahem ministra generála byl začleněn do belgické provincie, ale jak svědčí dopis z 11.9.1969, nikdy se nepřestal považovat za člena českomoravské provincie a dokonce se v tomto měsíci setkal ve Vídni i s tehdejším českým provinciálem P. Valeriánem Filipem, kterého doprovázel jeho sekretář P. Eliáš Svatek. Na svém kanadském působišti se hned od počátku věnoval hlavně Čechům a Slovákům jako kaplan pro pastoraci krajanů a jezdil konat lidové misie dokonce i do USA, zvláště do Texasu. Musel přitom přinést nejednu oběť svým zažitým zvyklostem. V jednom dopise humorně s nadsázkou jemu vlastní vzpomíná na svůj příjezd do Montrealu takto: Na nádraží mě měli čekat zdejší kapucíni. Dívám se, kde uvidím někoho v hábitu a v sandálech, jako jsem byl oblečen já, ale nikdo nikde. V tom se ke mně ženou tři vypasení páni v civilu, oholení, nevěděl jsem, co po mně budou chtít. Zatím však mi podávají ruce a objímají mne, ukazují k takovému velkému bouráku, že to na mne čeká. Byl jsem šokován, že jsou to kapucíni; později jsem pochopil, že ta auta potřebují, protože jezdí vyučovat náboženství a konat bohoslužby desítky i stovky kilometrů daleko.

Jeho prvním působištěm bylo místo kaplana při farnosti Panny Marie v Blenheimu. Jeho tehdejší farář Henri Van Olffen OFMCap. s humorem vzpomíná: »Jeho titul doktora církevních dějin na mne nemohl zapůsobit, neboť pět z mých kapucínských spolužáků bylo okázalými nositeli šesti doktorským titulů!«[10] Brzy jsem si jej však začal velmi vážit ze zcela jiných důvodů.

Byl totiž až neuvěřitelně ochotný a velkomyslný! Když se ukázalo potřebné - na přání nově přistěhovalých holandských katolíků - zřídit taxislužbu pro dovážení dětí ze vzdálených oblastí do školy, Anselm byl ihned ochoten každé ráno a každé odpoledne dělat řidiče. Napomohl zřízení farního úvěrového spolku pro chudé a dovedl se i hlasitě zasadit za své farníky na veřejnosti. Ve farnosti, v níž působil, žili Vlámové, Holanďané, Poláci, Češi a Slováci. Br. Anselm proto zpovídal v širokém okolí česky, slovensky, ukrajinsky, polsky, francouzsky, italsky a německy! Zvláštní je, že při cizojazyčných kázáních působil tak sebejistě a mluvil tak barvitým jazykem, že mnohdy i rodilí posluchači, zvláště ve francouzsky mluvících oblastech, zůstávali s ústy dokořán nad řečí tohoto cizince. Nikdy ale nepřestával být horlivým vlastencem. Již v Praze se mu spolužáci často smáli, když nadšeně vždy znovu zdůrazňoval, že Praha je srdce Evropy. Za svého pobytu v Anglii byl členem vlasteneckého spolku »Rada svobodného Československa«, který si kladl za cíl »bojovat proti komunismu  a obnovit svobodnou, nezávislou a demokratickou Československou republiku«. Když se pak ocitl v Kanadě, uspořádal v roce 1952 nádherné oslavy stříbrného jubilea farnosti, na něž pozval i české kapely z Detroitu a Chathamu, aby všem ukázal, že česká kultura je prostě nejlepší! S oblibou mluvil v superlativech a uměl se srdečně smát, takže když se občas nadchl pro některý z bodů konverzace, bývalo takřka nemožné poznat, zda mluví vážně nebo zda žertuje. Uměl všechny trampoty přijímat s humorem, takže když řekl: "Je to prostě hrozné" a ono to bylo hrozné, posluchač se místo soucitu musel smát!«

Roku 1955 získal Anselm kanadské občanství a musel změnit příjmení na Spacey.

Počínaje rokem 1956 působil po dvě volební období jako představený (provinční kustod) kapucínské kustodie Střední Kanady. Kapucíni v té době spravovali nově vzniklou farnost na okraji Toronta. Ta rostla tak rychle, že brzy 15 let starý kostelík pro 200 lidí v městě s 60% zastoupením katolíků nestačil, a bylo nutné postavit nový. Farnost patřila kapucínům, tak se museli postarat oni. Anselm dostal pokyn, že náklady na stavbu nového kostela nesmí překročit půl  milionu kanadských dolarů. Anselm jakožto představený kustodie však přemýšlel, snil, žebral, a nakonec sehnal tolik finančních prostředků, že za  1¹/₂ milionu postavil nejen kostel, ale i seminář, nazvaný Mount Alverno, pro kapucínský dorost. To vše během svých dvou funkčních období.[11]

V letech 1962-1970 byl pak profesorem středověkých a církevních dějin na univerzitě sv. Pavla v Ottawě; působil zde také na katedře náboženských studií.

Krátce pak ještě od r. 1971 pečoval o kandidáty našeho řádu a posledních 12 let prožil jako farář kostela Panny Marie Lurdské v Comberu (Ontario). Jeho kázání byla jazykově prostá, ale velmi působivá. Uměl mluvit jasně a soustředit se na podstatné. Byl to pořádkumilovný člověk,  a tak i když mnoho hodin pracoval, vždy si našel čas také k tomu, aby konal dlouhé zdravotní procházky. Byl zvyklý jíst střídmě, ačkoli měl slabost pro francouzskou kuchyni a občas si dopřál i dobré víno. Takto zůstal aktivní až do pokročilého věku, ačkoli měl diagnostikovanou cukrovku.

Ještě v březnu 1981 dovedl napsat dopis tohoto znění: Minulý týden se konala misie. Bylo to dobré, ale ne tak, jak bych si byl přál. Byl pozván jeden kapucín, ale ten 14 dní před misií vystoupil z řádu. Tak jej zaskočil provinciál, jenže ten ještě nikdy misie nekázal, a tak to všechno bylo moc abstraktní, moc intelektuální, moc komplikované. No lidi byli ohromeni, že jaký je to učený pán, ale moc tomu nerozuměli. Já bych byl chtěl něco populárnějšího. Tak teď káži misii já: Každou neděli si připravím něco, o čem bych byl chtěl, aby ten misionář mluvil.

V červnu 1983 však náhle dostal zápal plic, po něm trombózu v nohou, a když se sraženina dostala do plic a vznikla plíseň, byli již lékaři bezmocní. Pán si ho sobě povolal dne 12.6.1983.

Závěrem snad ještě jeden živý doklad jeho humorné intuice, který pochází z roku 1980. Tehdy napsal do vlasti dopis, v němž uvádí: »Jeden člen naší provincie, John Corriveau, se stal Generálním Definitorem pro anglicky mluvící svět. Je to můj žák, já ho přijal do řádu. Je mladý (40 let), velmi chytrý, velmi zbožný. Já myslím, že má velkou budoucnost a že se možná stane i generálem.« V roce 1994 se tento jeho odhad stal skutečností.

br. Pacifik Matějka OFMCap