Alexa, Petr OFS

Jako „kající bratři a sestry“, ze svého povolání podněcováni dynamickou silou evangelia, ať svůj způsob myšlení a jednání uvádějí v soulad s Kristem naprostou a dokonalou vnitřní proměnou, kterou samo evangelium nazývá „obrácení“ a kterou je pro lidskou křehkost třeba denně uskutečňovat. Na této cestě obnovy je svátost smíření výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti. (Řehole 7)

Konstituce doplňují: Sekulární františkáni ... mají často přijímat svátost smíření a účastnit se na jejím společném slavení, ať už v rámci bratrského společenství, nebo se všemi věřícími. (Konst. 13,1)

Ježíšova výzva k pokání, k obrácení, začíná upozorněním na blížící se Boží království: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15) Pán očekává naši odpověď na tuto výzvu. Obrácení, řecky meta-noia (doslova po-poznání) znamená vlastně uznání poznaného a vyvození důsledků z toho: Poznáváme chybný směr naší cesty (svůj chybný postoj, uvědomujeme si a uznáváme svou vinu; k tomu nám pomáhá dobré zpytování svědomí, jehož smyslem je poznání, jací opravdu jsme před Bohem, že jsme hříšníci; je to záležitost poznání, posouzení svého chování na základě přijatých morálních hodnot, ne pocitů, jinak by šlo o falešný pocit viny, jako je např. strach o ztrátu dobré pověsti, zloba vůči sobě), uznáváme, že takto dál pokračovat nemůžeme, změníme tedy své smýšlení o správnosti dosavadní cesty (svého jednání), obracíme se a nastupujeme nový směr. Co to znamená, to nám krásně ukazuje podobenství o milosrdném otci či marnotratném synu (Lk 15,11-32): Mladší syn se vymanil z otcova vlivu, odchází od otce. V nouzi jde do sebe a nakonec se rozhodne, že se k otci vrátí. Bůh čeká a vyhlíží každého hříšníka. Jakmile vyjádříme jen sebenepatrnější přání vrátit se k němu, běží nám naproti. Když byl (syn) ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. (Lk 15,20) Otec je rád, že je syn zase doma. Objetím a políbením mu dává najevo své odpuštění a vyjadřuje svou nezištnou a bezpodmínečnou lásku, své úplné přijetí. Daruje svou lásku úplně zadarmo. Tato nezištnost Boží lásky je nejdokonaleji vyjádřena v ukřižovaném Ježíši. Jedinou odpovědí z naší strany může být přijetí této lásky. A pouze toto od nás Bůh očekává. Synovi dochází, kdo je a co vlastně udělal: je syn a zároveň hříšník. Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. (Lk 15,21) Setkání s Boží láskou vede k vědomí hříchu - bolesti, kterou jsem způsobil Bohu. Ale samotné vědomí hříchu nás neuzdraví. Také Jidáš vyznal svou vinu, ale jeho vyznání bylo zoufalé: šel a oběsil se. (srv. Mt 27,4-5) Uzdravuje nás až zkušenost Božího milosrdenství, které nám bylo prokázáno právě v naší hříšnosti, uzdravuje nás přijímající a odpouštějící láska. Po srdečném přivítání otec okamžitě udílí služebníkům příkazy: Honem přineste nejlepší šaty ... A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen! (Lk 15,22-24) Otec je ten, kdo jedná. Marnotratný syn se pouze otevírá jeho iniciativě a přijímá všechny projevy otcovy péče a dobroty.

Při přípravě na svátost smíření klademe někdy přílišný důraz na samo vyznání hříchů (nevyznávat pocity, ale poznané hříchy!) a při jejím prožívání se pak často příliš soustřeďujeme sami na sebe a na své jednání, a zapomínáme přitom na Boží působení (především tehdy, když naše vyznání provází strach a na svátost smíření se vlastně netěšíme). I když je vyznání hříchů nutnou podmínku k prožití této svátosti, jejím jádrem je radostné setkání s milosrdným Otcem, s jeho přijímající a odpouštějící láskou. Svátost smíření je slavností odpuštění: Otec má radost z mého návratu. A celé nebe se raduje s ním: Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci. Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. (Lk 15,6-7) Jak bych tedy mohl být při slavení svátosti smíření smutný? Když se znepokojen vracím ke hříchům z minulosti, znamená to, že jsem doposud neuvěřil v Boží odpuštění. Sám si vyčítám vlastní hříchy, to Bůh nedělá. Jeho odpuštění mne vede k usmíření se sebou samým, s Bohem i s bližními.

Petr Alexa OFS