Mlčoch, Lubomír OFS

Pamatuji ještě z dob, kdy jsem býval pravidelným návštěvníkem kostela u sv. Matěje, že už od poslední srpnové neděle byla mše sv. zakončována chorálem Svatý Václave, a celý měsíc září se tak nesl v jakési duchovní přípravě na připomínku mučednické smrti našeho národního patrona. S vděčností se hlásím k této dobré tradici: letos – přijmeme-li rok 929 jako historicky nejpravděpodobnější pro přijetí našeho milého světce do nebeského dvorstva – je tomu již plných 1070 let! Ale protože vládnutí patrona české země nepodléhá toku historického času, zůstává jeho duchovní obraz stále týž a na jeho profilu se jakoby na projekčním plátně promítají aktuální historické události a problémy našeho národního společenství.

L. P. 1999, na samém konci století a dva tisíce let po Kristu, a pouhých deset let od znovunabytí politických, občanských a náboženských svobod, klade svatý Václav svým životem před nás velice naléhavé otázky: je politika – ať už domácí či zahraniční – slučitelná s usilováním o křesťanskou dokonalost, o svatost? Je dobrota a šlechetnost srdce projevem duchovní síly, anebo slabosti a zbabělosti? Je v politice místo pro rytířskost? Jaké je vůbec místo české země v širší rodině evropských zemí – kam patříme a chceme patřit?

Václav je prototypem světce, který svému křesťanství porozuměl jako příležitosti k angažovanosti ve světě zachováním věrnosti své světské profesi, jakkoli výjimečné, tedy roli panovníka. V tomto smyslu může být též pravzorem i pro nás, františkány žijící ve světě: ostatně francouzský král sv. Ludvík VIII., patron našeho sekulárního řádu, žil o více než tři století později, ale své světské panování chápal až nápadně podobně jako svatý kníže Václav! (V tomto smyslu bychom my, sekulární františkáni v Čechách, mohli svátek sv. Ludvíka 25. srpna považovat za začátek „duchovní přípravy svatováclavské“.)

Všimněme si Parléřovy sochy sv. Václava v kapli katedrály, která dnes již nese i jeho jméno: jak milý a dobrotivý je tento zjev středověkého rytíře ve zbroji, z níž mohou mít strach jen duchové Zla! Václav je zde vyobrazen jako „herold velikého Krále“, přesně tak, jak své roli rytíře ducha rozuměl náš otec sv. František: kdo stojí v čele, nechť je služebníkem všech! Takový vůdce je schopen a ochoten nasadit sám sebe za své bratry, a to ať už jde o bratrovražedný konflikt mezi kmeny Čech 10. století, anebo o náboženskou „svatou válku“ mezi křesťanským a muslimským světem doby Františkovy. Jaký propastný rozdíl mezi světem tehdejším a dnešním: rytířskost ustoupila chladnému kalkulu rozumu a ti kdož rozhodují o válce jsou sami mimo riziko vlastního ohrožení. Svět křesťanský (či post-křesťanský) vede válku za lidská práva, ale pod přísným omezením, že by to – pokud možno – nemělo stát život dokonce ani řadového vojáka. My moderní lidé jako bychom ztráceli již smysl pro oběť v té její podobě mezní, oběti vlastního života…

Když v euforii polistopadového vývoje naši poslanci rušili staré státní svátky a uvažovali o zavedení svátků nových – v jakési shodě, že jako národ bychom přece jen nějaké svátky měli mít – svatý Václav se již tehdy do národního konsensu nevešel. Přitom se k tomuto aktu zdála být mimořádná příležitost: vždyť Václavské náměstí a okolí sochy sv. Václava se již nějakou dobu před a pak ve dnech rozpadu reálného socialismu stalo místem veřejných shromáždění a zdánlivě i místem mobilizace ducha národa. Avšak to bylo mnohdy jen zdání, které klame! Jak jsem zaslechl v té vzrušené době od jednoho mladého revolucionáře: s příslušníky bezpečnosti se tehdy „bojovalo o koně“… Rozhodně bych se nechtěl dotknout citu nikoho z těch, kdož byli a jsou k soše sv. Václava vedeni těmi nejhlubšími duchovními pohnutkami. Chci jen konstatovat, jakou váhu měli ti i oni v národním společenství – a to ukázal další vývoj…

Patron české země i po tisíciletí svým životem svůj národ rozděluje: je dále milován, uctíván a vzýván, ale i opovrhován, znevažován a dokonce nenáviděn. Ten „zrádce národa!“ – i takové osočení jsem už musel vyslechnout. Jakoby – v jakémsi hlubokém dějinném a duchovním smyslu – byl náš český národ stále na začátku národních dějin a na začátku svého přijetí křesťanství. V zemi mají dále velkou moc pohanští velmožové, na cestách není příliš bezpečno, neboť lapků a dokonce loupeživých rytířů stále přibývá. A vedeme vzrušené debaty, zda do sjednocené Evropy ano či ne a za jakých podmínek, oháníme se národním zájmem a národní suverenitou, pro kterou se přece nebudeme nikomu podřizovat… Za národní zájem se pak příliš často skrývá nedostatek dobré vůle a ochoty podřizovat se „pravidlům hry“, které v Evropě přece jen ještě křesťanské jsou navyklí respektovat… Naše novodobé pohanství stavěné jako základ národního zájmu či snad dokonce hrdosti!? Zase tak trochu „proti všem“, jen abychom nemuseli poslouchat Boží zákony! Je tedy v naší konkrétní historické situaci na konci druhého milénia po Kristu možno vůbec dělat „křesťanskou politiku“? Odpověď zní: jistě, ale nutno počítat i s možnými důsledky, včetně těch krajních.

L. P. 1939, před šedesáti lety, v době nejvyšší národní úzkosti před nacistickým ohrožením, postavili tehdejší vlastenci a katolíci sochu sv. Václavovi na rozcestí mezi obcemi Nebušice a Přední Kopanina, dnes na Praze 6. Místo to bylo zvláště vhodné, jakási duchovní křižovatka několika významných středisek spojených s životem Václavovým. Přední Kopanina snad byla místem působení jeho babičky sv. Ludmily a jedním z jejích vdovských lén, návrší podle legend ještě s pohanským obětištěm, ale zcela jistě s výhledem do kraje až směrem k Budči. Na druhou stranu vede cesta na Levý Hradec a zpátky pak k Pražskému hradišti, ve všech případech jde o místa prvních kostelů v Čechách a o cesty, po nichž mladý kníže jistě kráčel nebo jezdil koňmo.

Krátce po potlačení „pražského jara“ v jedné z prvních normalizačních zim, za nichž „mráz vanul z Kremlu“, se socha sv. Václava zřítila do příkopu. Vytesána z místní „zlaté opuky“, z níž byly rovněž stavěny první rotundy a z níž jsou až dosud opravovány, podléhala postava světcova rychle zubu času. Opuka je kámen teplý, dobře se opracovává, ale je příliš měkký. Pozorovával jsem se zármutkem v srdci, jak zejména tvář světce ztrácela postupně lidské rysy, ač přitom s hlubokou duchovní logikou stále více připomínala „muže bolesti“. Václav ležel na zemi s pokorou, poslušností a odevzdáním se do vůle Boží, jaké sv. František dával za příklad svým druhům u mrtvoly člověka…

 V letech osmdesátých se stalo tradicí, že mladí adepti sochařského umění dostávali příležitost k týdennímu „studijnímu pobytu“ v Přední Kopanině: opukový lom jim byl zdarma k dispozici pro první kreace. Shodou okolností to býval jeden z týdnů měsíce září, doba svatováclavská. V září onoho roku 1989, kdy společenské změny byly již na spadnutí, tedy před deseti lety, souhlasila jedna mladá adeptka sochařství, že se pokusí – podle svého – vytesat nového svatého Václava na podstavec mezi Kopaninou a Nebušicemi. Předseda místního národního výboru, který s jakýmsi dojemným místním patriotismem lnul ke kopaninské románské rotundě, se nezdál být proti. Avšak věci dostaly docela jiný spád a předseda byl ušetřen úvah, jak s ním naloží straničtí mocipáni za podporu náboženských přežitků. Přišla sametová revoluce a po ní už prostě na znovupostavení sochy sv. Václava nedošlo. Jako i v řadě jiných případů, duchovní aktivity a záměry konce let osmdesátých byly pozapomenuty či postupně ochably, neboť se otevřel nepřeberný rejstřík možností pro naše angažování se ve světě, možností až dosud netušených… Mladá sochařka se ztratila ve víru událostí… Na rozcestí mezi Přední Kopaninou a Nebušicemi splynul sv. Václav s rodnou zemí, ale na podstavci lze stále ještě docela jasně přečíst: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!“

Zastavil jsem se zase po delší době na tomto místě, a protože mne tíží pocit viny z nedůslednosti ve věci jednou započaté, položil jsem si otázku: Neměl bych se přece jen pokusit o nápravu, lépe pozdě než vůbec? Najde se po deseti letech – dnes už asi mladá paní sochařka, která měla kdysi tento dobrý úmysl? Nebo snad někdo úplně jiný? Jak se k tomu postaví dnešní obecní zastupitelstva obou sousedních obcí? Budou mít aspoň tu dobrou vůli, která člověku říká, že je snad lepší procházet kolem sochy světce než míjet pahýl jeho torza? Avšak při těchto pochybnostech a nevíře v sebe i bližní jedno se mi zdá nade vší pochybnost: náš národ při vstupu do dalšího milénia potřebuje naléhavě přímluvy svatého Václava. Kníže náš, nedej nám zahynout! Žádáme si tvé pomoci! Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison.

Lubomír Mlčoch OFS