Padesát let kněžské služby
Sleziak, Matouš OFM
Dne 14. června oslavili mší svatou v kostele Panny Marie Sněžné v Praze padesát let své kněžské služby otcové Vít Husek, Řehoř Mareček a Bedřich Smištík. Tuto slavnost nám znovu připomenou snímky a homilie otce provinciála:
Jubilea kněžských svěcení se slavila už v pátém století. Byl to papež Lev Veliký, který řekl, že „slavnost kněžského jubilea je radostí pro všechen Boží lid“. – Dnes to platí pro nás.
Naši bratři Bedřich, Řehoř a Vít slaví padesát let své kněžské služby. To je příležitost a důvod vzdát dík Bohu za dar kněžství, k němuž je Pán Ježíš Kristus povolal a posvětil.
Není to jenom jejich osobní svátek, ale, jak říká papež Lev, je to radost celého Božího lidu, celého našeho společenství. Je tomu tak proto, že žádný kněz nebyl vysvěcen sám pro sebe, ale jeho život je veden výzvou a požadavkem být pro druhé. To je skrytý zákon života samotného Ježíše, který v tu noc před svým utrpením rozdával svým učedníkům Chléb se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19).
Když kněz slaví eucharistii, smí jménem a v osobě Krista říkat tato slova. Bere tím na sebe povinnost vydávat svůj život „za vás“.
Knězem se nikdo nestává sám pro sebe, ale „pro druhé“ lidi. Proto je slavení kněžského jubilea radostí celého Božího lidu. Kněžské svěcení je darem církvi, je to dar pro nás pro všechny. Kněžství zprostředkuje přítomnost Krista mezi námi.
V posledních letech bývá povolání kněze kriticky zpochybňováno a mnozí ho posuzují ovlivněni mnoha předsudky. Když si dnes někdo zvolí kněžské povolání, nevyvolá to někdy ani mezi jeho blízkými spontánní radost, a to přesto, že je kněží nedostatek. Zdá se, že si už nejsme plně vědomi, co kněz vlastně je a k čemu ho církev potřebuje.
Když jsme zde řekli, že kněžské svěcení je DAR, vzpomeňme také krátce, v čem tento dar spočívá. Kněžské svěcení je svátost, tj. viditelné znamení jisté duchovní skutečnosti. Kněz zástupně zpřítomňuje a reprezentuje v církvi Krista. V jeho jménu hlásá Boží slovo, uděluje svátosti a sjednocuje společenství věřících.
Je to dar, který nám Bůh skrze kněžství nabízí, skrze službu kněze je Kristus stále přítomen mezi námi. Proto je kněžství nepostradatelné, je znamením, že církev nepovstala a není „sama ze sebe“, ale „z Krista Ježíše“.
Právě v době narůstajícího nebezpečí vytvářet si církev podle vlastních lidských představ je třeba pamatovat na tuto závislost na Krista skrze kněze.
Katolické kněžství je třeba chápat jako trvalou službu „pro Krista“ a „pro společenství věřících“. Takovou duchovní službu potřebujeme.
Už kdysi svatý Augustin vypočítával, co ta služba obnáší a říká: „Uvádět na pravou míru strůjce neklidu a nepokoje, povzbuzovat malomyslné, ujímat se slabých, pomáhat chudým, usmiřovat svárlivé, nadnášet břemena, přemáhat zlo a – vzdychá Augustin – všechny milovat.“
Jak toto všechno kněz dokáže, to ví jen Bůh, a každý si jistě uvědomuje, jak zaostává za těmito úkoly, ale zvláště o ten posledně zmiňovaný, „všechny milovat“, se musí po celý život usilovně namáhat. Aby mohl říci jako svatý Pavel: „Všechny vás nosím v srdci, protože vy máte účast v milosti mi svěřené, když hájím a utvrzuji evangelium“ (Flp 1,7).
A když tomu tak je, pak chápeme pravdivost toho výroku papeže Lva, že „slavnost kněze je radostí pro celý Boží lid“. Je radostí z Božího daru nám všem. Skrze svátostné kněžství církve se radujeme z přítomnosti Krista mezi námi.
A k radosti připojujeme také dík našim bratřím – kněžím, za jejich kněžskou službu ve věrnosti a lásce ke Kristu a k církvi.
Pro církevní obec je dobrý kněz požehnáním, ale také naopak, církevní obec je Boží dar pro kněze. Naše radost i dík se tak uzavírá a ústí do přítomného slavení eucharistie. To je velkou chválou a díkůčiněním církve. Dnes ji slavíme s našimi jubilanty za padesát let kněžské služby, slavíme ji společně a z celého srdce, neboť je skutečně radostí nás všech.