Houška, Petr Alk. OFM

Pán Ježíš, kněz navěky podle řádu Melchizedechova,
se obětuje pod způsobami chleba a vína (z liturgie)

Každoročně vycházejí z našich katedrál noví kněží, kteří vkládáním biskupových rukou dostávají podíl na jediném věčném velekněžství Ježíše Krista, jediného prostředníka mezi nebeským Otcem a lidmi. České křesťanství má již za sebou pouť jedenácti staletími a za tu dobu bylo u nás vysvěceno bezpočtu kněží: od cyrilometodějských žáků na Velké Moravě až po dnešní novokněze. Byl by to velmi dlouhý, takřka nedohledný průvod svěcenců, který bychom nechali defilovat před naším duchovním zrakem.

Kněžství je veliký Boží dar pozemské církvi. Rozeznáváme obecné kněžství věřících vyplývající ze křtu a biřmování, které však je ne pouze stupněm, ale podstatně odlišeno od kněžství služebného čili svátostného, o něž nám jde v tomto zamyšlení.  Svátost kněžství byla ustanovena Kristem při poslední večeři, jak shodně svědčí synoptická evangelia a 1. Pavlův list Korinťanům spolu s tradicí církve. 

Ježíš Kristus – jediný věčný velekněz Nového zákona – chce posvěcovat své věřící prostřednictvím lidí, které vyvolil. V listu Židům čteme: „Nikdo si nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón“ (Žid 5,4). Proto i k účasti na Kristově kněžství je třeba povolání; nikdo nemá nárok na tuto účast a ten, kdo je povoláván, dostává tu milost bez svých zásluh na základě tajemného odvěkého Božího úradku. Platí zde obdobně Boží slova, která čteme u proroka Jeremiáše: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě…“ (Jer 1,5).

To že někdo je volán, není pochopitelně stvrzováno nějakým zjevením, ale Bůh probouzí touhu lidského srdce, srdce mladého muže, a vnější okolnosti tomu nějak přisvědčují. Konečný objektivní úsudek o tom, zda je někdo povolán, přísluší ovšem církevní autoritě.

Pán Ježíš jednou řekl, když pocítil soucit se zástupy: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ (Mt 9,37-38). A brzy nato vyvolil z učedníků svých dvanáct apoštolů.

Tato Ježíšova slova jsou velikou výzvou. Žeň je hojná. Mnoho lidí je třeba přivést ke spáse, ano, Bůh chce spasit všechny, ovšem člověk se může vzpírat. V cestě stojí i neznalost Božích pravd. Proto apoštol Pavel píše: „Každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen. Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni“ (Řím 10,13-15)?

Avšak zvěstovatelská aktivita je pouze jednou stránkou kněžské služby. Je zde i dimenze svátostná. Ve zvěstování mohou kněze nahradit pověření laici, avšak svátostná služba kněží je nenahraditelná. Čím by byl život věřících beze mše svaté a bez ostatních svátostí?

Podstatou poslání kněze je služba bratřím a sestrám, a to služba obětavá po vzoru Kristově, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mt 20,28). Kněz nechce být osobou privilegovanou, ale zato kněžským svěcením se stává intimním přítelem a spolupracovníkem Kristovým. Povolání ke kněžství je největší milost po svatém křtu. Církev při obřadu svěcení  připomíná Kristova slova apoštolům: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15). Kněz jedná in persona Christi, když ve mší svaté zpřítomňuje nekrvavě Kristovu oběť uprostřed shromáždění věřících. Mše svatá má svou objektivní hodnotu, ale kněz sám z ní čerpá natolik, nakolik sám chce osobně vstoupit do obětního mystéria, nakolik je ochoten vložit na obětní misku a do kalicha svou angažovanost pro Krista, svou lásku, své oběti, opravdovost svého života. Biskup při předávání obětních darů říká svěcenci: „Přijmi dary Božího lidu pro přinášení oběti. Snaž se pochopit, co budeš konat a připodobňuj svůj život tajemství Pánova kříže!“

Život kněze je tajemně spjat s Kristovou obětí, a proto není myslitelný bez sjednocení s křížem. Právem se říká: „Kněz – druhý Kristus, ukřižovaný jako Syn Mariin.“ Toto niterné sjednocování s Kristem se obnovuje a upevňuje vždy znovu každou mší svatou. Mše svatá je vrcholným bodem kněžského života.

Kněz nechce a nemá na sebe poutat víc pozornosti, než je třeba. Farnost není jeho majetkem. Kněží přicházejí a odcházejí, ale ten, kdo zůstává, je Kristus, jediný a věčný velekněz. O knězi platí podobně jako o Janu Křtiteli, že on se musí menšit, ale Kristus růst (Jan 3,30). Věřící nepochybně potřebují duchovní vůdce a rádce, ale prvořadá u každého je vazba na Krista. Duchovní vůdce má postupně vychovávat i k určité samostatnosti, aby později měl více a více místa Duch svatý.

Duch svatý sice vane, kam chce (Jan 3,8), ale jistě podle běžného řádu jsou přiměřeným prostředím pro kněžské povolání křesťanské rodiny, které mají být podle Druhého vatikánského koncilu první školou víry a modlitby a domácí církví (viz Lumen gentium). Rodiče nemohou a nesmějí ke kněžství nutit, ani nepřímo, ale mohou se mnoho modlit. To je úkol zvláště matek. Každé povolání musí být promodleno. V neposlední  řadě tím, kdo myslí, že je volán. Cesta ke kněžství je rozložena na řadu let a někdy se stane, že někdo zaváhá před cílem. Stává se to zejména tam, kde je nějaké manko v duchovním životě kandidáta a malá modlitební podpora ostatních. Povolání je možné ztratit.

V našich diecézích působí asi sto polských kněží kromě i některých jiných cizinců, protože naše domácí rezervy nestačí pokrýt potřeby farností. Kněžím odjinud přísluší uznání a dík, avšak je zároveň třeba prosit i za domácí dorost. Žádné laické charisma nemůže vyvážit význam a cenu kněžství.

Staří a nemocní mohou ve věci kněžských povolání vykonat mnoho modlitbou a oběťmi. A také je třeba prosit za kněze již po léta působící, aby – jak řekl kdysi sv. Řehoř Veliký – působili požehnaně. Vždyť i kněz navzdory vysokému ideálu je podroben lidské slabosti. A ten, komu bylo mnoho dáno, má větší odpovědnost.

V našem končícím století mezi řadou horlivých, ano svatých kněží, vyniká osobnost františkána Jana Evangelisty Urbana (1901-1991). Často prý říkával: „Jsem především kněz a považuji za své hlavní poslání všechny kněžské služby: především slavení eucharistie a stejně tak udělování svátostí a zvěstování evangelia.“ Život tohoto kněze-františkána krátce vystihuje jeho epitaf: „Pravdivostí svého kněžského života přivedl mnohé k Bohu.“

Petr Alk. Houška OFM