VII. „Já jsem cesta“

 

            29. Každý věřící může hledat i nalézat v rozličnostech i bohatství křesťanské modlitby, jak ji předkládá církev, svoji vlastní cestu. Nicméně všechny tyto osobní cesty nakonec ústí na onu cestu k Otci, o níž Ježíš Kristus řekl, že je jí on sám. Při hledání své vlastní cesty se tedy každý má nechat vést ne tolik svými osobními zálibami, jako spíše Duchem svatým, který přivádí člověka skrze Krista k Otci.

 

            30. Tomu, kdo se poctivě snaží, nastanou doby, v nichž se mu bude zdát, že bloudí po poušti a že přes všechno svoje úsilí „nepociťuje“ od Boha naprosto nic. Takový člověk si musí uvědomit, že žádný, kdo bere modlitbu vážně, není těchto zkoušek ušetřen. Neměl by však tuto zkušenost, jíž procházejí všichni modlící se křesťané, ihned označovat za mystickou „temnou noc“. V těchto údobích bude takovému člověku každopádně modlitba, kterou se bude ze všech sil snažit udržet, připadat jako něco „umělého“, byť ve skutečnosti se jedná o cosi úplně jiného: modlitba je totiž právě v těchto okamžicích výrazem věrnosti Bohu, v jehož přítomnosti chce takový člověk přebývat i tehdy, když není odměňován žádnou vnitřní útěchou.

 

            V těchto na první pohled negativních okamžicích se jasně ukazuje, co modlící se člověk opravdu hledá: zda hledá skutečně Boha, který ho ve své nekonečné svobodě vždy přesahuje, anebo jestli hledá jenom sebe sama a není přitom schopen jít nad svoje vlastní „zkušenosti“, ať už ty, které mu připadají jako pozitivní „zakoušení“ jednoty s Bohem, nebo ty, které se mu zdají negativními „zkušenostmi“ mystické „prázdnoty“.

 

            31. Boží láska, jediný předmět křesťanské kontemplace, je skutečností, jíž se není možno „zmocnit“ pomocí žádné metody nebo techniky; spíš musíme stále upírat své zraky na Ježíše Krista, v němž Boží láska kvůli nám došla na kříži až tak daleko, že Ježíš na sebe vzal dokonce stav vzdálenosti od Otce (srov. Mk 15, 34). Musíme tedy nechat na Božím rozhodnutí to, jakým způsobem nám chce dát podíl na své lásce (amoris). Nikdy a žádným způsobem se však nemůžeme snažit o to, abychom se stavěli na stejnou úroveň jako nazíraný předmět, tedy svobodná Boží láska (amori). A to ani tehdy, když je nám z milosrdenství Boha Otce prostřednictvím Ducha svatého seslaného do našich srdcí postupně darován v Kristu jakýsi smyslový odraz této Boží lásky (amoris) a cítíme se přitahováni pravdou, dobrotou a krásou našeho Pána.

 

            Čím více je dopřáno nějakému tvoru přiblížit se Bohu, tím více v něm roste úcta před Bohem, který je třikrát Svatý. V tomto smyslu lze rozumět slovům svatého Augustina: „Ty mě můžeš nazývat přítelem, já se však cítím být služebníkem“.[1] Další slova jsou nám ještě bližší, protože je vyslovila ta, která se těšila nejvyšší důvěrností s Bohem: „shlédl na svou nepatrnou služebnici“ (Lk 1, 48).

 

 

            Nejvyšší ponitifik Jan Pavel II. během audience, již poskytnul níže podepsanému kardinálu prefektovi, potvrdil tento list, o němž bylo rozhodnuto na plenárním zasedání zmíněné kongregace, a nařídil jeho zveřejnění.

 

 

            Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 15. 10. 1989, v den svaté Terezie do Ježíše.

 

 

 

            JOSEF KARD. RATZINGER, prefekt

 

            + ALBERTO BOVONE,titulární arcibiskup z Caesareje v Numidii,  sekretář

 

 

Český překlad: C. V. Pospíšil OFM

---