Baroková, Terezie

Nový život

Do  Favaronova domu přicházeli už od rána hosté. Rodiče pozvali příbuzné na oslavu Klářiných dvanáctých narozenin.

 První přišel strýc Monaldo, nejstarší syn Offreduccia, a proto hlava všech bratrů, mezi které patřil také Klářin otec Favarone.

 Přišla i rodina Guelfuccia s dcerami bonou a Pacifikou, také Martin Kokorano s dcerami Amátou a Balvínou. Děvčata byla nejen sestřenice, ale i velké přítelkyně.

Nechyběl ani   bratranec Rufín, s kterým Klára ráda hovořila o vážných věcech.

Každá řekl Kláře pár milých slova přinesl něco pěkného.  Klára jim všem s milým úsměvem děkovala.  Po těchto gratulacích přišla řeč na to, o čem se v těch dnech hovořilo po celém Assisi.

„František provedl svůj nový vrtoch,“ začal strýc Monaldo. „Lituji jeho rodiče. Chudák Bernardone. Tvrdě se nalopotil a nachodil po světě, než nasbíral všechno to bohatství, které má. Ale syn nejen že ho štědře rozdává jednou kamarádům při denních i nočních zábavách, jindy zase chudým, asi podle nálady, ale ještě mu udělá i takovou hanbu.  Prý se zřekl i svého otce.“

„Tvrdou ruku nad sebou potřebuje,“ přisvědčil strýc Kokorano. „Všechno mu dovolovali a příliš ho rozmazlovali.“

„Řekl, že začíná nový život. Že ten, který žil doposud, dobrý nebyl,“ vmísil se do rozhovoru Rufín.

„Tím, že si vysvlékl i šaty a vrátil je otci, chtěl asi říci, že opouští cosi staré a začíná nové,“ pověděla Ortolana.

„Ano,  už dlouho žil kdesi u sv. Damiána. Prý se tam v tom kostelíku v lese modlíval. Snad to byla příprava na tento nový život,“ dodala Róza Guelfucciová.

„Čas ukáže, co se v něm skutečně ukrývá,“ zasmál se Favarone. „Jisté je, že teď z něho rodina radost nemá.“

„Aspoň má Assisi zábavu. Ale zdá se, že to ještě není konec,“ pokrčil rameny strýc Guelfuccio.

„Večer, po tom setkání u biskupa, s ním hovořili  jeho bývalí kamarádi z ulice. Přidal jsem se k nim,“ znovu začal vyprávět Rufíno. „Byl jsem zvědavý, jak vysvětlí své chování.“

Klára pozorně poslouchala celý rozhovor, ale teď už ani nedýchala.

„Často opakoval,“ pokračoval Rufín,  „že chce začít nový život. Prý doposud žil prázdným životem, beze smyslu a hodnoty. Říkal, že objevil Boha. Boha jako někoho blízkého, dobrého, pro kterého jako jediného se vyplatí žít.“

„K tomu, aby žil podle  Božích příkazů, přece nemusí předvádět tohle divadlo,“ přerušil ho Monaldo. „Všichni přece chodíme do kostela, dáváme almužnu chudým a děláme všechno, čemu nás učí církev a kněží.“

„Možná přitom zapomněl na čtvrté přikázání, které hovoří o úctě k rodičům,“ dodal přísně Kokorano.

„Nezdá se mi, že by se choval neuctivě k rodičům, jen jim chce dát najevo, že nechce, aby mu překáželi v jeho novém životě,“ pokračoval Rufín.

„František nám nestojí za to, abychom si s ním pokazili pěknou oslavu,“ přerušil ho Favarone. „Na zdraví! Co je lepší než dobré spoletské víno!“

Když hosté vstali od stolu, přišla Klára k Rufínovi: „František povídal, že tím, co udělal před biskupem, chce začít nový život.“

Rufín se zamyslel: „Možná to k tomu patří. Moc hezky hovořil o Bohu. Ještě nikoho jsem neslyšel tak hovořit. Ani kněze, ani biskupa.“

„Co říkal?“ Klára z něho nespouštěla oči.

„Říkal, že Boha neznáme. Že o něm máme nějaké představy, které jsou často daleko od pravdy. Říkal, že Bůh je stále s námi a že nás má rád. Ne nějak nepochopitelně, vzdáleně, tak, že bychom tomu nemohli rozumět, ale že nám je lidsky blízko. Prožívá s námi radosti i bolesti, chce, abychom byli šťastni, chce, abychom žili radostně a svobodně…“

Rufín nedokončil. Hosté se už rozcházeli a Klářininu otci se nelíbilo jeho nadšené vyprávění o Františkovi. Proto je přerušil a začal hovořit o tom, jaká bude v tomto roce úroda hroznů a oliv.

„Přijď mi dokončit, co říkal František,“ prosila Klára, když Rufína vyprovázela. „Také já přece hledám Boha. A někdy se mi zdá, jako by František měl stejné myšlenky jako já.

„Přijdu, až bude tvůj otec na cestách,“ zasmál se Rufín.

Ale Rufín nepřicházel. Klára se od příbuzných dozvěděla, že celé dny tráví u Františka, že mu pomáhá opravovat zchátralý kostelík v lese. Domů chodil čím dál méně často.

 

 

     Almužny

Klára měla stále větší touhu lépe poznat Františka, jeho myšlenkový svět, jeho názory.

V té době už poznala hodně chudobných, kterým ráda dávala almužny. Často však nemohla k nim jít sama, a tak posílala jídlo po někom, kdo pracoval v jejich domě.

„Dnes běž k Porciunkule,“ poprosila jednou Klára Janinu, která jí v nošení almužen ráda pomáhala. „Dones toto jídlo těm, kteří tam pracují na opravě kostela.“

„Kdo nám to posílá?“ usmál se na  Janinu František, když mu podala košík plný jídla.

„Klára sama vám to připravila,“ odpovědělo děvče.

Právě v tu chvíli šel okolo Rufín, který nosil ke kostelíku kameny. Když uslyšel řeč o Kláře, zastavil se: „Znáš ji, Františku? Bydlí blízko kostela sv. Rufína. Říká se o ní hodně dobrého. Že upřímně hledá Boha a je soucitná k lidem. Žádný chudý člověk prý nepřejde kolem ní bez almužny. Ale to nejsou jen řeči.  Ve skutečnosti  je  ještě lepší, než se o ní říká. Znám ji dobře, vždyť to je má sestřenice. Její hledání Boha je skutečně upřímné. Jednou jsme dokonce hovořili o tobě. Moc ji zajímají tvé názory, tvé hledání Boha.“

„Možná se někdy naskytne příležitost, že se setkáme a pohovoříme,“ dodal František.

Po této poznámce se Janina rozběhla do Klářina domu. Celou cestu utíkala. Věděla, jakou radost udělá Kláře touto Františkovou poznámkou.

Klára se opravdu velmi zaradovala: „Příště mu zaneseme jídlo spolu,“ řekla Janině.

Také Rufín jí vzkázal, aby přišla někdy před polednem. V té době je František téměř vždy u  Porciunkule.

(pokračování)