Z Čech až na Havajské ostrovy

Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Duhová vesnice

Naše vojenská usedlost se oficiálně jmenuje RAINBOW  VILLAGE neboli  DUHOVÁ VESNICE. Název je celkem výstižný, poněvadž zde dost prší a někdy vidíme dva až tři duhové oblouky vedle sebe. Je zde i dost větrno. Na druhé straně jsme zbaveni dusivého letního vedra a nepotřebujeme ani klimatizační zařízení.

Toto naše „sídliště“ je asi padesát malých domků situovaných 300-500 metrů na stráních za gigantickým vojensko-lékařským komplexem, který se nazývá TRIPLER AMC. V běžném hovoru se hovoří o  RUŽOVÉM SLONU (PINK ELEPHANT), zřejmě kvůli nevkusně růžové fasádě, kterou je tento megalazaret proslulý.

Lazaret zabezpečuje odbornou lékařskou péči pro americké námořníky, letce, námořní infanterii i pozemní síly.

Naše „duhová vesnice“ je rozdělena neviditelnou, ale úzkostlivě dodržovanou hranicí mezi důstojnickými a poddůstojnickými domky. Náš Edmond tuto hranici respektuje minimálně a celkem bez obav se stýká s kamarády z poddůstojnické čtvrti.

Stále více a více domků je dekorováno kostlivci, lebkami, netopýry, černými kočkami a čarodějnicemi na košťatech, což znamená, že se blíží konec října a s ním také svátek HALLOWEEN. Co je to? Halloween je zkratka, která znamená Svatý předvečer. Původně to souviselo s přípravou na svátek Všech svatých.  Radikální puritanismus anglických kolonií nenáviděl vášnivě jakoukoliv zmínku o svatých a svátek Všech svatých byl úplně a beze zbytku ze severoamerické tradice vymazán. Paradoxem je, že místo křesťanského svátku se ujal pohanský rituál, jehož kořeny jsou již zapomenuty a který se, nevím proč, nazývá Halloween. (Jeho tradice je irská. Irové věřili, že skřítkové o Halloweenu tropí různé neplechy, a svou legendu si přivezli do Ameriky – pozn. red.) Svatého na tomto večeru není nic. Americké děti mají ovšem tento svátek rády. Přestrojují se za příšery všeho možného druhu, chodí od domu k domu a dostávají bonbony a čokoládu. Tedy jakási směs mezi koledou a pálením čarodějnic. Místní obyvatelstvo přijímá tento zvyk spíše vlažně. V tropickém klimatu působí cize, stejně jako, Bohu žel, Vánoce.

Některé obchodní domy mají už od října vánoční stromky a pana a paní Mikuláše (!). Podobné výstřelky jsou dědictvím bláznivých šedesátých a sedmdesátých let.

Ale i na nás (myslím mou paní, mne a Edmonda) více než dvacet let života ve vojenském prostředí vykonalo své. Díváme se na okolí trošku jinak než před dvaceti lety. Říkalo se tomu  v Čechách v šedesátých letech  CEMENTOSA MILITARIS  neboli „zelený mozek“. Není to sice příliš zdvořilé, ale něco na tom je.

I zde, myslím tím vlastní kontinentální Spojené státy, jsou děti z vojenských rodin nazývány  ARMY BRATS a civilní obyvatelstvo má dost obtíží je někam zařadit. Nemají totiž typický lokální přízvuk. Neustále je Edmond dotazován lidmi v USA odkud je. Když vysvětlí, že je  ARMY BRAT (armádní uličník), pousmějí se a pokývají hlavou.

Jinak jsou děti z vojenských rodin někdy pravým postrachem učitelů z civilních škol. Naprostá většina totiž prožila značnou část života v cizině a nebojí se bez respektu rozbíjet strnulá „dogmata“ americké kultury. Vzpomínám si například, jak kamarád našeho Edmonda silně znervóznil paní učitelku zeměpisu, která popisovala  (tehdy ještě) Československo  jako krásnou zemi na březích moře (!), do které průmyslová revoluce ještě nezavítala.  Edmondův kamarád, sympatický „černoušek“ z Floridy (jeho otec je náhodou velikým obdivovatelem pražského baroka) vstal  a ohodnotil přednášku paní učitelky slovy: „Slečno Lilian, větší nesmysly jsem ještě neslyšel, ani v  televizi ne!“ Umíte si představit to gaudium ve třídě.

Zatím co píši, dostala moje paní na Internetu zprávu od anglických sekulárních františkánů z Londýna. Na našem ostrově, myslím Oahu, sekulární františkáni nejsou. Je to  zajímavé, protože je zde nepřeberné množství katolických organizací a na Velkém ostrově (Big Island)je sdružení sekulárních františkánů dost velké. Jsou také na ostrově Kaui.  Ale i přes Internet se dozvíme hodně nového. O tom zas až příště.

Jaroslav J. Pechatý