Baroková, Terezie

První setkání s Františkem

Klára chystala do košíku jídlo. Tentokrát ho připravovala mimořádně pečlivě. Chtěla do něho dát ze všeho, co měla. Ale aby košík nebyl nápadný, nemohl být velký. Když bylo všechno připravené, vydala se spolu s Janinou k Porciunkule. Byla to jako jiná cesta za chudými, ale přece šlo o něco docela jiného.

Jak je bratři spatřili, přestali pracovat a spolu s Františkem jim šli naproti: „Vítejte! – Vítej, Kláro!“ pozdravil je František. „Přicházíš poprvé mezi chudobné v Porciunkule, kteří jsou odkázáni na dobročinnou pomoc jiných.“

„Ne,“ usmála se Klára. „Nepřicházím pomáhat. Sama hledám pomoc.“

„Slyšel jsem o tobě hodně dobrého, o tvé nezištné pomoci chudým,“ usmíval se František.

„Cítím, že to nestačí,“ řekla Klára, „i když mám pro to hodně nepříjemností s příbuznými. Myslí si, že se nesluší, abych chodila mezi chudé. Já však cítím, že to je málo, co dělám. Nestačí jim dávat, je třeba patřit mezi ně. Františku, ty také pocházíš z bohaté rodiny. Měl jsi opravdu velkou odvahu, když ses postavil proti svým příbuzným, proti společnosti, proti všem, a zůstal jsi sám. Sám i těmi, kteří ti tehdy ještě nebyli oporou.“

„Odvahu?“ podivil se František. „Pro mne to není žádná odvaha. Nechápu to tak. Jednoduše jsem poznal Boží lásku a šel jsem, dokonce jsem se za ní rozběhl. Jít za touto láskou, za dobrem, za krásou přece není těžké. K tomu není potřeba odvahy. To člověka samo nezadržitelně přitahuje.“

Klára a František ani nezpozorovali, že bratři se už dávno odebrali za svou prací a Janina se procházela po lese.

„Kláro,“ řekl František vážně, „také tebe Bůh vede svým zvláštním způsobem. Jen ho poslouchej a nech se jím vést. Důvěřuj mu! Buď si jistá, že to je jeho cesta, jeho duch, když přemýšlíš o tom, jak nejen chudým pomáhat, ale i patřit mezi ně.“

„Jenom nevím, jak to mám udělat,“ přiznala se Klára.

„On nás pomalu vede, krok za krokem. Když jdeme za ním, za jeho hlasem, postupně nám ukazuje cestu dál. Podívej se, ani já nevím, co budu dělat, až opravíme tento kostelík. Ale jsem přesvědčený, že až skončíme, Pán mi ukáže další cestu .“

„Mám trochu strach, že neporozumím jeho hlasu, že nepochopím jeho vedení.“

„Neboj se. Když nebudeme chtít jít jeho cestou, nechá nás jít tou naší vlastní. Ale jestliže my chceme, on ještě víc touží nás vést a přivádět k sobě.“

„Děkuji ti, Františku. Vím, už dávno to tak cítím, že není nic krásnějšího nad to, když sám Bůh nás vede a řídí náš život.  Dělá to pozoruhodnými okolnostmi, i přes lidi. Ale vždycky je za všemi událostmi.“

„Ano, Kláro, dobře to chápeš. Teď už znáš o jednu chudou rodinu víc, kterou vždycky potěší tvá laskavá návštěva i štědrá pomoc.“

„Nemluv tak, Františku. Dobře víš, že tvé úsilí a neúnavná pomoc je mnohem důležitější, než co mohu já udělat pro tebe.“

Při posledních slovech se vrátili k bratřím úplně zaujatým prací.

„Mějte se tady dobře,“ pozdravila je Klára a spolu s Janinou vykročila zpět k Assisi. František dlouho hleděl za odcházejícími. Potom vešel do lesa, ukryl se mezi stromy a hustými keři a dlouho se  modlil.

 

 

Klářini chudí

Klára si  velmi oblíbila rodinu Rusconiho. Často k nim chodila a bavila jejich pět malých dětí. Ty ji měly rády a jak k nim přišla, obklopily ji, všechny chtěly být  co nejblíže u ní. Klára si tedy sedla mezi ně a vypravovala jim  pohádky.

„Je to velmi málo, co jim dávám,“ uvažovala Klára vždycky, když k nim přišla, i když pokaždé přinesla i něco do kuchyně. Kláru téměř fascinovala chudoba. Přitahovala ji. Chápala ji jako dar, který můžeme dát Bohu, protože i sám Ježíš Kristus ji pro nás snášel. Ale zároveň viděla, že malé děti to může poznamenat na celý život.

„Jak bych jim jen mohla pomoci?“ často  přemýšlela.

„Že jsem na to nepřišla dřív!“ napadlo ji jednou. „Vždyť mám přece doma bohaté věno!“ Od toho dne při každé návštěvě jim vždycky z věna něco přinesla.

Klára často posílala jídlo i malomocným, kteří bydleli v osadě za hradbami Assisi. Jídlo se položilo na dohodnuté místo, od kterého se zdraví rychle vzdálili, aby se s malomocnými nesetkali a nenakazili se. Občas k nim chodila i sama Klára. Jednou při takové návštěvě zůstala opodál a pozorovala nemocné. Viděla, že mnozí nemají rány vůbec ovázané, nebo jen velmi chatrně.

„Asi nemají obvazy,“ pomyslela si  a při nejbližší návštěvě přinesla i prostěradla a různé látky, které se daly rozstříhat a použít jako obvazy.

Skříň s věnem se pomalu vyprazdňovala. Když se vdávala Jana, pro kterou chudí rodiče neměli výbavu, vybrala Klára i zbytek své výbavy a poslala jí to.

„Nemám už nic, co bych mohla dát chudým,“ pomyslela si, „a přece ještě nejsem chudobná.“

 

 

Příprava na vdavky

„Tak, Kláro, doufám, že jsi spokojená se ženichem, kterého jsme ti spolu s rodiči vybrali,“ povídal při jedné návštěvě strýc Monaldo. „Rainieri je nejlepší chlapec z celého okolí. Je ze vznešené rodiny, je bohatý a má i dobrou pověst.“

„Ráda bych si sama vybrala ženicha,“ řekla tiše, ale rozhodně Klára.

„Co tě to napadlo?“ rozhněval se strýc. „Všechna ostatní děvčata jsou spokojená se ženichem, kterého jim vyberou rodiče. Ostatně, myslíš,  že bys našla někoho lepšího? Už o tom nechci slyšet ani slovo! Vezmeš si toho, koho jsme ti vybrali! Vybrali jsme ti Ranieriho a už o tom nechci ani slyšet! Máme s tebou až moc velkou trpělivost!“

Jen co strýc odešel a Klára se ještě nestačila vzpamatovat z tohoto rozhovoru, někdo zabouchal na bránu. Protože nikdo ze služebnictva nebyl nablízku, šla otevřít Klára. Byl to sám ohlášený Ranieri.

„Přichází mi otevřít sama slečna Klára. Jaká čest pro mne,“ uctivě se uklonil. „Kláro, už dávno vás obdivuji,“ začal Ranieri přátelsky. „Velmi si vás vážím a rád bych s vámi občas hovořil.“

„Je mi líto, pane Ranieri, ale to nebude možné. Nechci vám  dávat zbytečné naděje. Už mám společníka, s kterým chci  strávit svůj život. Říkám vám to otevřeně, i když naši rodiče mají s námi jiné plány.“

„Myslíte, Kláro, že bych pro vás neměl dost porozumění?“

„Ano,“ usmála se Klára. „Mám příliš velké nároky. A ty nemůže splnit žádný člověk.“

„Já vám nerozumím. Co tedy chcete?“

„Je tu ještě Bůh. Někdo, kdo je mi velmi blízký, bližší než nejdůvěrnější přítel.“

„Moc vám nerozumím, ale dobře se to poslouchá. Mohli bychom si o tom častěji povídat?“

„Ne, pane Ranieri. Když opravdu chcete o Bohu víc slyšet, běžte za Františkem. Já jsem vám řekla o svých plánech a budu ráda, když je budete respektovat. Mějte se dobře, pane Ranieri.“

Ranieri odešel od Kláry smutný i zamyšlený.  A Klára, jen co za ním zavřela dveře, řekla si: „Je opravdu nejvyšší čas udělat nezbytný krok. Musím se co nejdříve sejít s Františkem.“

(pokračování)