Němcová, Jindřiška OSF

Při úklidu kostelů jsme zažily i jiné chvíle. V jednom kostele nebylo vůbec zavedeno jakékoliv světlo. Musely jsme si při práci svítit svíčkami, vodu jsme nosily z nádrže pod dřevěným mostem. Tento kostel byl celý ze dřeva a byl navštěvován jako kulturní památka. Jednou nás tam zastihli dva pánové z Památkové péče a jeden z nich nás politoval: Nesvítí vám světlo?!  Na to mu spolusestra odpověděla: Již 600 let! Oba rychle odešli, neboť byli z úřadu, který měl být dokonale  informován o stavu památek, které mu byly svěřeny.

Děti z jednoho zájezdu nám násilím otevřely pokladničku a peníze vybraly. Další měsíc jsme však dostaly od dětí milý dopis a 50.-Kč, které prý byly v pokladničce. Myslím, že měly dobrého průvodce. Naše děti v ústavu takové jednání dost chápaly a buďto se s námi radovaly,  nebo se také zlobily. Ale všichni jsme se měli rádi.

I před nepříznivé okolnosti jsme u kostelů prožily chvilky humoru  a smíchu. Přihodilo se nám, že jsme v kruté zimě  čekali u vchodu do kostela na kostelníka, který měl přinést klíče. Pan vikář připomněl, zřejmě aby překonal pocit chladu, že u nás při své návštěvě dostal k občerstvení výborné koláčky a dodal: Vaše sestra kuchařka musí mít jistě skvělo průpravu, když dovede dělat tak dobré věci. Ale ano, dodala jsem, než přišla do kuchyně, krmila deset lez ústavní vepře. Všem bylo z toho teplo a kostelník právě přicházel.

Práce na odděleních, kterých bylo několik a na kterých jsme se střídaly, byla celkem radostná, i když někdy vyčerpávající. Na každém oddělení sloužily dvě sestry a měly k výpomoci chlapce, na dívčím oddělení děvčátko, kteří byli schopni dojít se vzkazem na ordinaci nebo do kuchyně či pomáhat při krmení dětí.  Sloužila jsem právě na oddělení ležících a méně pohyblivých chlapců, kde nám pomáhal Pepíček a Fanoušek. Pepíček byl lehký imbecil, Fanoušek trochu těžší případ imbecility. Dětem neubližovali, což jsme vždy ostře sledovaly, při  práci sestry v koupelně spolehlivě upozornili na případný neklid na oddělení. Jednou se mi přihodilo, že jsem ráno přišla na oddělení a obrátila jsem se na Pepíčka s nářkem, že té práce už mám dost, že se seberu a půjdu někam  do hájovny a bude mi dobře. Pepíček poslouchal a pak řekl: To vás přejde. Ale skuhrala jsem dál. Pepíček toho měl za chvíli dost a povídá: Tak si jde do hájovny, ale stejně budeš hned zpátky! Zbystřila jsem pozornost a ptám se: Proč myslíš? A Pepíček ze sebe vychrlil: Jen si jdi! Sestra představená zavolá do televize panu Červinkovi a ten bude večer hlásit: Hledejte po hájovnách, je  malá, tlustá, má ráda sýry a nejí kaši. A budeš zpátky! Nahlas jsem se rozesmála a Pepíček taky, i v refektáři jsme obdivovaly Pepíčkovu logiku. Pak  už jsem si před dětmi nikdy na nic nestěžovala.

Pepíček býval někdy smutný a zaražený. Měl na dívčím oddělení ještě sestru a toto děvčátko jejich tatínek navštěvoval, ale za Pepíčkem se nikdy nepřišel podívat. Pepíček plakal a svěřil se mi: Táta říkal, že jsem zavinil, že maminka zemřela, a tak  za mnou nechodí. Ale  já přece za nic nemohu. Viděla jsem jaký smutek může být v duši mentálně postiženého dítěte a jaká bolest ho může provázet, zvláště když je méně rozumově zatížen. Naklonila jsem se k němu a řekla jsem mu: Pepíčku, nemysli na to, tohle je i můj případ a vím, jak je to těžké. Ale budeme si oba pomáhat, abychom to lehčeji unesli. Pepíčkovi zazářily oči, že už v tom není sám. Měli jsme se opravdu rádi a byli jsme si blízcí. Po mém odchodu z ústavu  často vzkazoval, že mě pozdravuje, já jsem mu oplácela také tak, i nějakým menším obdarováním. Když naše kongregace slavila svou stoletou cestu právě v ústavu ve Slatiňanech, sešli jsme se spolu a oba jsme měli radost. Avšak za týden po této slavnosti Pepíček zemřel. Bylo mi těžko, ale i útěšně, že mám u Pána mocného přímluvce.

I náš druhý pomocník Fanoušek se někdy postaral o nějaké povyražení.Byl náruživý montér. Jednou přišla na naše oddělení zpráva, že u pavilonu je perfektně rozmontované jízdní kolo a že to má pravděpodobně na svědomí náš Fanoušek. Ani nezapíral, byl šťastný,  že se mu práce vydařila. Jenom se  trochu ohradil tím, že byl špatně hlídán,a my jsme také musely uznat, že byl opomenut dozor. Fanouškovi jsem to vyčítala a abych ho nějak usadila, dodala jsem: Fanoušku, já tě roztrhnu jako herynka! Máme zase takovou nepříjemnost kvůli tvému montování. Ale Fanoušek usadil mne, když dodal: To nedělej, byli by Fanoušci dva a robě stačí jeden! To měl tedy pravdu. Fanoušek dorůstal a svými výroky a činy se stával v ústavu populární. Na jiném oddělení měl ještě rodného bratra a když jejich maminka zjistila, že oba chlapci dovedou leccos dobře udělat, vzala si je domů.

Často jsem odcházela do služby k dětem s myšlenkou na svatého Františka. Vyčítala jsem si, že on pomáhal malomocným, kteří jeho milosrdnou lásku dovedli ocenit, kdežto my, řeholní sestry, nenáviděné komunistickým režimem, ani u dětí nenalezneme nějaké ocenění. Naše děti naši službu nechápou. Uvědomovala jsem si, že právě toto je ryzí služba pro Pána a že takto sloužit může jen žena, které v něho hluboce věří. Jistě to byla úvaha o mém osobním vztahu k Pánu. Pán mi však chováním některých našich dětí naznačil, že o naší službě dobře ví a že  i naše ubohé děti, alespoň některé, ji vnímají. Často jsme si mezi sestrami sdělovaly některé neobvyklé reakce dětí. Přihodilo se mi, že jsem nakrmila chlapečka, který měl rozštěp páteře a celkem na nic nereagoval. Když jsem v jeho postýlce dala všechno do pořádku – bylo to večer – a již jsem chtěla odejít, tento chlapec mě chytil za ruku a dlouho ji držel. Bylo to tak milé a nečekané, že mi vyhrkly slzy do očí. Vždyť on o něčem určitě věděl a chtěl něco projevit. Také Jeníček byl ležící bez jakýchkoliv známek lidských projevů. Jednou po upravení postýlky a po přikrytí malého tělíčka jsem otevřela okno – jeho postýlka byla u okna. A tu jsem uviděla, jak se Jeníčkova tvář rozzářila a jak se začal usmívat. Upozornila jsem na to spolusestru a ta se o tom také přesvědčila. Obě jsme se vždy snažily, pokud to bylo jen trochu možné, tímto způsobem Jeníčka rozradostnit. Tyto naše postižení děti leccos vnímaly, ale nebyly schopné to dát nějak najevo. Ale my jsme si zvykly vidět v nich člověka sice poškozeného, ale přece cítícího a nám svěřeného do péče a lásky.

Noční služby u dětí byly poměrně náročné. Bylo naprosto vyloučeno, aby si noční služba zdřímla, nanejvýš mohla na chvíli číst anebo dělat to, co bylo pro náš řeholní sestry tak důležité: modlit se. Jinak jsme musely být stále ve střehu.

Sloužila jsem na holčičím oddělení v prvním patře, druhé patro bylo klučičí oddělení. Obyčejně jsme procházely dlouhou chodbou, ze které vedly dveře do denních místností pro děti – ty však byly v noci zavřené, u ložnic byly dveře v noci otevřené. Sestra se mohla také zdržovat v poslední místnosti, v šatně, která byla poněkud lépe vybavena a kde byl klid a ticho. Ale nejspolehlivější bylo stálé procházení chodbou a nahlížení do ložnic, poněvadž některé děti byly neklidné.

Přihodilo se mi, že jsem měla noční službu se spolusestrou, která sloužila jako vrchní sestra u chlapců. Předpokládala jsem, že bude mít určitě u sebe kávu a že mi jistě nabídne. Překontrolovala jsem děti v  ložnicích a potichu se vypravila do druhého patra s nadějí, že hned u vchodu ucítím vůni kávy. Ale ucítila jsem docela jinou vůni, dokonale nesympatickou, která s vůní kávy neměla vůbec nic společného. Šla jsem tedy po této vůni a došla jsem k otevřeným dveřím umýváren a klozetů. A tam jsem spolusestru uviděla. Měla odmontovanou klozetovou mísu, na rukou gumové rukavice a dlouhým silným drátem vytahovala z odpadové roury různé předměty a hadry. Na otázku, zda i tato práce  spadá do jejího učebního oboru – byla totiž profesorkou ruštiny a polštiny – odpověděla se smíchem: To je moje přidružená výroba a je velmi užitečná a nikdy jí není málo. Rozhodně mě zaměstnává víc než můj obor. Sestřička tenkrát netušila, že toto byla pro mne lekce z řeholního života, kterou mi žádná novicmistrová nemohla názorněji předvést. Měla jsem o čem přemýšlet a poznala jsem, co znamená ztrácet život pro Krista. A služba u dětí, někdy dost nepříjemná, mi nebyla těžká. Verba movent, exempla trahunt!

(pokračování)

S. M. Jindřiška Němcová OFS