Co máme dělat, bratři? (Sk 2, 37) - Odpustky jubilejního roku

Alexa, Petr OFS

Odpustky jsou jedním ze základních prvků Jubilea. V nich se projevuje plnost milosrdenství Otce, který všem vychází vstříc svou láskou, vyjádřenou především odpuštěním vin. Obvykle uděluje Bůh Otec své odpuštění skrze svátost smíření. Dosažené smíření s Bohem ale nevylučuje přetrvávání některých následků hříchu, od nichž je nutno se očistit. A právě v této oblasti nabývají důležitost odpustky. Skrze odpustky je kajícímu hříšníkovi prominut časný trest za hříchy, které mu již byly odpuštěny jako vina. Hřích má totiž dvojí následek: na prvním místě, je-li hřích těžký, zbavuje člověka společenství s Bohem, a následně vylučuje z účasti na věčném životě. Bůh však ve svém milosrdenství uděluje kajícímu hříšníku odpuštění těžkého hříchu a prominutí věčného trestu, který z něho vyplývá. Na druhém místě, každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá časný trest za hřích, jehož odpykáním se odstraňuje to, co brání plnému společenství s Bohem a bratry. Křesťan není na cestě svého obrácení sám. Skrze Krista je jeho život spojen tajemným poutem s životem všech ostatních křesťanů (srov. 1 Kor 12,12-27). Mezi věřícími tak nastává úžasná výměna duchovních hodnot, ve které svatost jednoho napomáhá druhým mnohem víc než škoda, kterou by druhým mohl zapříčinit něčí hřích. Jsou lidé, kteří po sobě zanechávají jakoby přebytek lásky a snášeného utrpení. Je to skutečnost zástupnosti, v níž spočívá celé tajemství Krista. Jeho nezměrná láska nás všechny zachraňuje. Stejně tak patří k velikosti Kristovy lásky to, že nás nenechává v postavení pasivních adresátů, ale zapojuje nás do svého spásonosného díla, zvláště do svého utrpení (srov. Kol 1,24). Všechno pochází od Krista, ale protože my patříme jemu, pak i to, co je naše, se stává jeho a nabývá uzdravující síly. Právě toto máme na mysli, když hovoříme o pokladu církve, jímž jsou dobré skutky svatých. Modlit se za dosažení odpustků znamená vstoupit do tohoto duchovního společenství, a tedy se úplně otevřít ostatním.

 

 

Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým. Získávají se prostřednictvím církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem nechce církev pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, ale touží ho i pobídnout, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky. Proto je získání odpustků na určité skutky vázáno. Protože také zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat také tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů za své hříchy.

 

 

Učení o odpustcích tedy učí na prvním místě, jak je to zlé a trpké, že člověk opustil Boha (srov. Jr 2,19). Když totiž získáváme odpustky, uvědomujeme si, že bychom svými silami nemohli napravit zlo, které způsobili hříchem sami sobě a celému společenství. Pravda o společenství svatých, které spojuje věřící s Kristem a mezi sebou navzájem, nám pak říká, jak může každý pomáhat druhým - živým i zemřelým - aby byli stále důvěrněji spojeni nebeským Otcem.

 

 

Podle buly Incarnationis mysterium  a Katechismu katolické církve připravil Petr Alexa OFS

 

 

(pokračování v příštím čísle)