10 let od svatořečení sestry Anežky
Mlčoch, Lubomír OFS
Připomínáme si desáté výročí svatořečení Anežky České a listopadové události roku 1989, které přinesly našemu národu svobodu po půlstoletí nesvobody v nacistickém a komunistickém totalitarismu. V té době dokonce i někteří - jinak nevěřící - byli ochotni vidět příčinnou souvislost mezi kanonizací české královské dcery, k níž došlo po sedmi stoletích snah, a nenásilnou změnou společenských poměrů, jež přivodila pád systému zdánlivě nezměnitelného. Uplynulé desetiletí je příležitostí k bilancování toho, jak jsme s oním darem svobody tak trochu nezasloužené naložili. A skutečně jsme svědky záplavy mediálních hodnocení, politických a ekonomických analýz i konferencí historiků s tématem "10 let od sametové revoluce". Církev považuje za svou povinnost přispět k těmto bilancím svým vlastním, specifickým přínosem, tedy duchovním rozměrem dějinných událostí a principy sociálního učení, založeného na sociální etice křesťanství.
Kanonizace dcery královské, která dobrovolně zvolila cestu sv.Františka, cestu chudoby, čistoty a poslušnosti ve službě těm nejpotřebnějším, přišla již po zahájení "Desetiletí duchovní obnovy národa", které jasnozřivě již v lůně minulého systému založil František kardinál Tomášek blahé paměti. Sv.otec Jan Pavel II. vydal v samotném začátku společenských změn encykliku "Centesimus annus", která po sto letech moderního sociálního učení církve přinesla světlo Ducha sv. do období tak náročného na orientaci nás všech. Přesto nezbývá než konstatovat, že jako národ i jako církev jsme v minulém desetiletí nedokázali dostát daru tak nesmírnému, že jsme na život ve svobodě nebyli dost připraveni. Svoboda nevyvážená dostatečně odpovědností ve společnosti oslabené duchovně i morálně vyústila ve stav, který je označován jako krize: krize ekonomická, krize politických stran, krize mravní.
Anežka jako "světice jara, mládí, obrození" pomohla otevřít cestu k zasetí nové setby na národa roli dědičné. Pro závěrečnou dekádu našeho právě končícího století je typický svár dobra a zla ve vyhraněné podobě, mezi vlnící se zlatou pšenicí bují koukol, zasetý tím Zlým.
Proměněná tvář mnoha českých měst ukazuje obnovenou krásu architektonického dědictví našich předků a drobné živnosti a malé podniky prokazují životnost znovu navráceného soukromého vlastnictví, pokud bylo dobře pochopeno a rozvíjí se v souladu s Božím řádem. Naproti tomu je celá řada zvláště velkých průmyslových podniků v těžké krizi a v zemi roste nezaměstnanost. Tam, podobně jako v některých bankách, investičních fondech a jiných finančních institucích, byla privatizace zneužita k nemorálnímu obohacení skupin "správců nevěrných", a není náhodou, že zde tržní ekonomika nefunguje.
Svoboda vedla přímo k explozi duchovní literatury: stovky, ba tisíce knih s křesťanskou tematikou ukazují podobně jako rozkvět sakrálního umění výtvarného i hudebního na životnost evangelia i v naší zemi. V protikladu s tím jsou novinové stánky zavalovány bulvárními plátky, pornografií, a z obrazovek televizorů se na nás valí vlna násilí, pokleslé morálky a "kultury smrti".
Přes omezené finanční možnosti církve a české společnosti vůbec došlo k obnově stovek kostelů, kaplí a klášterů. Současně máme jako národ smutný primát ve vykrádání kostelů a kulturních památek, jako bychom se stali barbary, kterým už není nic svaté. Politické reprezentace tohoto státu nedokázaly za deset let vyřešit vztahy mezi církvemi, náboženskými společnostmi a státem, a někdy dávají najevo i úplné nepochopení pro nezastupitelnou roli duchovní v životě občanské společnosti a ve fungování parlamentní demokracie. Svoboda náboženská, z níž se můžeme těšit, je z hlediska moci politické větší než kdykoli v minulosti, avšak ideologický tlak byl vystřídán tlakem ekonomickým a mediálním. Přesto je pro uplynulé desetiletí typické obnovení sociálních, charitativních i vzdělávacích aktivit křesťanských církví, řeholí a kongregací, ale i laických iniciativ. Svatou Anežku tak můžeme duchovním zrakem rozpoznávat v řeholnicích, které podávají chléb bezdomovcům, které ošetřují nemocné a staré lidi v nemocnicích a domovech pokojného stáří a které v hospicích prokazují své umění doprovázet na cestě ke konečnému setkání s Kristem.
Svatá Anežka byla nadána i duchem prorockým a bývala vzývána zvláště v dobách pro národ zlých. Český národ dnes není ohrožován zvenčí díky příznivé mezinárodní konstelaci. Naopak nabízí se nám perspektiva přijetí do širší rodiny evropských národů, k níž jsme patřili již ve středověku a k níž chceme patřit v nastávajícím novém století a tisíciletí. Jediné, čím jsme jako národ dnes ohrožováni, jsme my sami: je to naše oslabená národní identita a mravní integrita. Naše budoucnost je ohrožena zevnitř, naší ztrátou historické kontinuity, naší neochotou vypořádat se s našimi selháními v minulosti, nevůlí k přiznání vlastních vin, nedostatkem dobré vůle k pokání. Vzdálili jsme se jako národ Bohu a nedáváme dost najevo otevřené srdce pro návrat k Bohu. Proto v době dohledné nemůžeme čekat žádný snadný a laciný obrat k lepšímu v českých poměrech. "Pýcha předchází pád" zní staré české přísloví a "poznání vede k domýšlivosti, láska však buduje", říká apoštol Pavel. Poměrně velká část české společnosti, rodiny s dětmi a lidé v důchodovém věku, přirozeně především rodiny nezaměstnaných, ti všichni nesou tíhu dne ekonomických poměrů, a nedostatek začíná doléhat. Duch dobrovolné chudoby, kterému jsme zůstali ledacos dlužni v minulých letech, může nabýt podoby chudoby nedobrovolné. Svatá Anežka nám může být vzorem ve statečném snášení i krajního nedostatku, který byl typický pro mnohé historické periody středověku, a kterému i dnes musí čelit obrovská část světové populace v rozvojových zemích.
Připravme se duchovně na to, že budeme muset přinášet oběti. Stále ještě patříme do skupiny bohatších zemí ve světovém měřítku. Sociální učení církve je skrytým pokladem, který umožňuje společnosti nalézt cestu i ke zlepšování hmotných, materiálních podmínek, aniž bychom museli propadnout duchu Mamonu. Je na nás, křesťanech, abychom toto sociální učení církve dovedli české společnosti zprostředkovat. A protože jde o principy poukazující jen a jen na sociální dimenzi evangelia v soudobých společenských poměrech, je jen jedna cesta k nové evangelizaci, a tou je naše aktivně prožité křesťanství, naše viditelná ochota k obětem a nezištné službě bližním. Plenární sněm katolické církve, jehož příprava již probíhá v řadě odborných skupin i ve sněmovních kroužcích, má za svůj ústřední cíl právě toto usilování, aby se církev Kristova "stala živým nástrojem evangelizace a obnovy, světlem světa, kvasem a solí země".
Ve svatořečení blahoslavené Anežky České před deseti lety byla spatřována příležitost ke přijetí světla a síly Ducha svatého k náboženskému obrození našeho národa. Pamatuji, že i otec Alois Moc OFM, náš nezapomenutelný duchovní asistent a vůdce - jinak zdrženlivý k euforii tehdejší doby - řekl, že "Anežka teď na nějakou dobu vystoupila z kruhu českých světců, aby nám přišla na pomoc, ale poté zase ustoupí do pozadí". Někteří z nás podléhají pesimismu doby a zdá se jim, že sestra Anežka "ustoupila do pozadí" příliš brzy. Či spíše, že my sami jsme na nabídnutou pomocnou ruku nové světice příliš brzy rezignovali. Setkal jsem se i s názorem, že mezi kanonizací Anežky Přemyslovny a převratem listopadu L.P. 1989 není vůbec žádná spojitost, snad jedině ta, že svatořečení bylo zneužito k cílům, s nimiž křesťan nemůže mít nic společného!
Namísto jednoznačné odpovědi na otázku, nakolik jsme my křesťané v Čechách uspěli či selhali v našem snažení minulého desetiletí, nabízím něco jiného. Mons. Jan Lebeda, biskup nadaný mystickým zrakem a básnickým jazykem, připravil tehdy "Novénu o kanonizaci blahoslavené Anežky Přemyslovny". Dovolím si zrekapitulovat z této novény závěrečné přímluvy jako podnět k našemu dnešnímu zamyšlení o sobě a o naší době:
- Abychom svatořečením ….. byli povzbuzeni k důslednému životu podle evangelia.
- Dobrý pastýři, oslav mezi námi svou věrnou služebnici a k našemu povzbuzení vlož na její skráně už zde na zemi gloriolu svého zalíbení, svatozář úsměvu.
- Duchu svatý, přijď k nám svatořečením naší blahoslavené Anežky a dej v ní i pro budoucnost nově rozzářit svůj chrám, který jsi naplnil svou letnicovou přítomností.
- Snoubenko Ducha svatého, Matko bolestná a Panno věrná, která jsi vzývána jako Hvězda jitřní, učiň, aby památka naší blahoslavené Anežky mezi námi jejím svatořečením nově zazářila a vdechla nám ducha tvé věrnosti ke Kristu a jeho církvi.
- …aby Anežka byla svatořečením vřazena k našemu duchovnímu prospěchu do počtu svatých a světic celé katolické církve.
- Svatý Františku, Chudáčku Boží, dovoláváme se tvého duchovního otcovství, aby i tvým zásahem pomáhala naše blahoslavená Přemyslovna … celé církvi obnovovat úctu k důstojnosti a posvátnosti každého člověka.
- Svatá Kláro, přimluv se, aby naše Anežka, dokonalý paprsek tvého osobního jasu, zazářila v celé církvi až do plnosti,...abychom se zaradovali a zaplesali v Duchu svatém.
- Svatá Ludmilo,…která jsi označována jako bolestná matka naší země… aby svatořečením
blahoslavené Anežky nastal v našich rodinách úsvit hlubšího náboženského života a aby bylo víc nadpřirozeného smýšlení v názorech a činech.
Anežko, přijď ve svém svatořečení jako nový letnicový plamen a také naší snahou a spoluprací proměňuj úzkostnou tvář země v radostný úsměv všelidského míru a pokoje!
A na závěr nechme ještě jednou promluvit biskupa Lebedu z jeho úvahy o smyslu svatořečení: "Anežčinu kanonizaci nelze chápat jako manifestační závěr našeho tisíciletého domácího křesťanství. Je to výzva ke vstupu do nového tisíciletí v duchu svatoludmilského a svatováclavského úsvitu podle evangelia žitého do všech důsledků. Svou kanonizací se Anežka Přemyslovna zjevuje jako jitřní hvězda přicházejícího tisíciletí, jako nápověď a výzva k dovršování Sluncové písně, která velebí zdejší život a tíhne k všelidskému smíření a setrvávání v pokoji. V tom lze tušit hlubší smysl Anežčiny kanonizace a jejího možného zásahu do duchovních dějin našeho domácího křesťanství."
Lubomír Mlčoch OFS