Latini, Luigi OFM

2 Otče náš, jenž jsi v nebi

Člověk je poutníkem absolutna, je bytostí, která směřuje k Bohu. Ať se jeho Bůh nazývá jakkoli (Jahve, Allah, Manitou), člověk prožívá své dny v této závislosti na něm. Je totiž bytostí nedokončenou, která touží po plnosti, protože však jeho bližní jsou omezení jako on, toto úsilí o oporu se naplní jen když dosáhne setkání s Bytím, které má plnost.

Toto úsilí se nazývá náboženstvím, a náboženství je "bytím k", které podněcuje člověka, aby zbořil svoji náhodnost tím, že překoná dlouhý řetěz potřeb a podpor v pevném bodu, kterým je Bůh. Jestliže však tato cesta osvobození nedospěje k Bohu, skončí tak, že se zastaví u "náhražek Boha", které jej tím více poškozují, čím jsou vzdálenější od pravého Boha.

Člověk hledá Boha. První pravda, která se vynořuje z každého svazku dějin náboženství, je všeobecnost náboženské skutečnosti. Od mlh prehistorie, přes nejstarší historické a zeměpisné údaje, pozornost vzbuzuje jednoznačně zjišťované tvrzení o existenci vyšší bytosti. Této bytosti jsou připisovány vlastnosti prozřetelnosti, všemohoucnosti, nezničitelnosti, nekonečnosti.

Téměř všechna náboženství kladou svoje božstva do nebe anebo je ztotožňují s některým nebeským objektem: ten by mohl být pomůckou, třebas primitivní, pro vyjádření transcendence Boha. To platí i pro pokus vztahovat na Boha příčinnost povětrnostních jevů, stejně jako pro pojem prozřetelnosti, spravedlnosti, božského otcovství a dalších hodnot. Všechna tato religiozita je důležitá, jestliže si z jedné strany uvědomujeme velmi malou kulturní úroveň primitivních národů a dokážeme-li rozmotat hustou spleť legend a mýtů, z níž se vyklube náboženský fenomén.

Rovněž II. vatikánský koncil se dívá se zájmem na význam různých náboženství a potvrzuje jejich spojení s Kristovým velikonočním tajemstvím: "Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno, a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni" (Lumen Gentium 16).

Otče, jenž jsi v nebi. Ani víra neomlouvá od této práce, a proto křesťan, s vlastním odůvodněním, je podroben témuž putování. Když tuto cestu přeruší, je jako poutník, který se klame a myslí si, že už nalezl cíl. Po celou dobu, co jsme "na cestě" víry, jež je světlem v temnotách, nikdy si nemůžeme myslet, že už jsme dospěli do cíle. Bůh, kterého nikdo nikdy neviděl, ale Ježíš Kristus nám ho zjevil, je vždy dál. Člověk na zemi je "hledačem Boha", protože však každý podnět milosti vychází od Něho, lze tvrdit, že člověk je rovněž "hledaný Bohem". Je to nevýslovná pravda a měli bychom zmlknout, avšak mluvíme o tom, protože nejsme kameny. Ráj je to, "co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil" (1 Kor 2,9). Bůh je naše nebe. Víra už nebude cestou poslepu, ale viděním tváří v tvář. Naděje už nebude přáním, ale držením. Láska už nebude pokusem o život s Bohem, ale Bůh všechno ve všech.

Nebe jako příbytek Boha. Nebe je ohromným domem Boha, protože Bůh je nesmírný. Když Písmo mluví o nebi, není třeba, abychom je chápali jako téměř nekonečnou klenbu oblohy nad naší hlavou. Astronomické nebe slouží k naznačení velikosti Boha, ne abychom je umístili do určitého bodu prostoru. Nebe je společenství s Bohem navždy; je to synonym Boha; je to držení naší plnosti; je to svět vložený do Boha. Není to místo, po kterém bychom chodili, ale skutečnost lásky Boha, kterou zčásti prožíváme už na této zemi.

Nebe je setkání, se schopností být v druhých bez toho, že bychom ztratili vlastní totožnost; je to setkání s Bohem a nesmí být chápáno jako protiklad k tomuto světu, ale jako doplnění, jako osvobození od omezení času. Nebe je Bůh "všechno ve všech" a uvidíme ho jako začátek a konec všeho stvořeného. A uvidíme ho tváří v tvář tak, jak je.

Bůh blízký a vzdálený. Je v nebi, je však také náš Otec. Bůh je v nebi, na zemi a na každém místě, a tady se ukazuje duši jeho tvář imanentní a transcendentní, v nás a nad námi. Kristovo vtělení nese s sebou tajemství transcendence a imanence Boha v dějinách: Bůh, "který je v nebi", a Bůh, "který je s námi". A existuje-li blud všech dob, více zdůrazňovaný v naší době, pak je to právě toto: absurdní oddělování mezi Bohem přírody a Bohem milosti, mezi Bohem dějin a Bohem zjevení. Neboť vždy je to týž Bůh. Vzdáváme mu poctu, když se modlíme v kostele nebo doma. Je nezbytné vytvořit rovnováhu mezi těmito dvěma výsadami, neboť zdůrazňování imanence může degenerovat do sentimentality, a povyšování transcendence může živit myšlenku na Boha ztraceného mezi hvězdami. Vtělení nás poučuje, že Bůh "nesmírné vznešenosti" je rovněž Bohem mezi námi na slámě, u stolu s přáteli, na kříži, v hrobě. Zdá-li se ti to divné a dráždí to tvoji "dokonalost", jsou tvoje názory pomýlené: budeš-li věřit, že náboženství a život jsou dvě nesmiřitelné věci, skončíš buď hledáním zábav daleko od Otce, nebo budeš Otci sloužit v moři nudy.

Jsi domem Boha. "Boží království je mezi vámi" (Lk 17,21). Nové stvoření s ospravedlněním vykonaným Kristem. Pravda, která se chápe lépe na kolenou než přemýšlením.

Jsi nositelem Boha. "V něm žijeme, pohybujeme se a jsme" (Sk 17,28). Mimo Zjevení se mluví o Přírodě, Osudu, Ryzí ideji, Absolutnu, Nejvyšším Bytí. Ty ho však oslovuj se mnou "Otče náš" a jsme jeho zjevením ve světě. Je za závojem stvoření, avšak od té doby sestoupil mezi nás. A nyní věčný je v čase. A čas a věčnost se dotýkají.

Zabývej se záležitostmi Otce, jenž je v nebi a v tobě. Neplýtvej mnoha slovy, abys ho informoval o tom, co potřebuješ. On to všechno ví. Tvoje skutečné město je to budoucí, kde budeš přebývat, pamatuj však, že jeho ulice se rodí tady a teď, kde jsi nyní.

Luigi Latini OFM

VITA MINORUM 2/1999

z italštiny přeložil

Radim Jáchym OFM