Baroková, Terezie

Přípravy na útěk

„Bono, pojď se mnou do Porciunkuly,“ oslovila Klára svou důvěrnou přítelkyni.

„Teď, Kláro? Byly jsme tam před několika dny. Lidem to už bude nápadné.“

„Musíme jít hned,“ odvětila vážně Klára. „Nemohu čekat.“

„Tak pojďme“, řekla s porozuměním Bona. „Vidím, že tvá rodina ti dělá stále větší těžkosti.“

„Františku, podívej se, někdo k nám jde,“ upozornil ho Bernard, který  jako první dívky  zpozoroval.

„To je Klára,“ zaradoval se František. „Vítejte! Vidím, Kláro, že jsi ustaraná. Stalo se něco?“

„Ano i ne, Františku,“ odpověděla Klára a vykročili do šeřícího se lesa. „Nátlaky příbuzných na můj sňatek jsou stále silnější. Myslím, že už je potřeba udělat rozhodný krok. Konečně, je mi už osmnáct, tak už můžu sama rozhodovat o svém životě.“

„Ano, Kláro. Mám velkou radost, když vidím, že Pán tě vede stejnou cestou jako mne, že ti dává stejné ideály. Jen musíme najít vhodný způsob, jak to uskutečnit."

„Františku, je jisté, že z této situace se nedostanu jinak než útěkem z domu. Nedávno mě napadlo, že brána mrtvých, kterou se vynášejí zemřelí z domu, je zavřená jen na závoru. Je sice zatarasená dřevem a kameny, ale není jich zas tak moc.“

„Dobře, Kláro. Měla bys odejít v noci, když tě nikdo neuvidí. Nebudeš se bát?“

„Ne. Vím, že náš Pán je stále se mnou. On mě bude provázet.“

„Ano, Kláro. Sám náš Pán nám ukazuje cestu a je stále s námi.  On ti je velmi blízko. I tehdy, když ty ho nevidíš a necítíš. A teď k útěku. Budeme tě čekat. Zapálíme oheň. Podle něj nás zdaleka uvidíš. Přijmeme tě do tvého nového života modlitbami a zpěvem, a potom tě doprovodíme do kláštera sv. Pavla. Už jsem o této možnosti hovořil se sestrou představenou a ještě to s ní přesně dohodnu. Co na to říkáš?“

„Už se na to moc těším,“ usmívala se Klára. „Ale mou největší touhou je žít v co nejdůvěrnějším spojení s Pánem. Jen s ním se mi zdá život dostatečně bohatý. Vždyť přece on je pramenem všeho dobra a veškerého bohatství.“

„Mám z tebe radost, Kláro. Správně to chápeš. Vím, že on sám tě povede a já zase budu rád tvým průvodcem na této cestě. Na kdy naplánujeme útěk?“

„Ráda bych už Velký pátek prožila na novém místě.“

„Vhodný den by byla Květná neděle. Je to příležitost se všemi se rozloučit na slavnostní mši svaté, kterou bude mít sám biskup. Budeš už na to připravená, Kláro? Je to už zanedlouho! Víš, že tvoji příbuzní se s tím jen tak nesmíří. Očekávej od nich velké, velké nepříjemnosti.“

„Ano, Františku. Počítám se vším, ale především s pomocí našeho Pána, bez které bych se neobešla. Tak tedy na Květnou neděli, až budou všichni spát.“

„Na shledanou, Kláro,“ řekl František, když se vrátili k bratřím. Rozloučili se a děvčata se ubírala k Assisi. František se stáhl do samoty a modlil se.  Chtěl být  sám s Pánem.

 

 

Setkání i rozloučení

Bratři přivítali Kláru v Porciunkuli velkým ohněm a hlasitým zpěvem, tak jak to František slíbil. Pokračovali v modlitbách a zpěvu, když jí František stříhal vlasy jako symbol toho, že už patří do nové rodiny. Klára si zakryla hlavu připraveným závojem, jaký tehdy nosily vdané a zadané ženy. A potom se všichni společně vydali lesem k benediktinskému klášteru sv. Pavla. Klára a František zrychlili krok, aby mohli nerušeně rozmlouvat.

„Kláro, kráčíš v ústrety tvrdému životu,“ začal rozhovor František. „Všichni tví příbuzní a známí tě odsoudí. Budou se na tebe hněvat a především budou chtít třeba i násilím změnit tvé rozhodnutí.“

„Ano, Františku, uvědomuji si to. Také ty jsi to zažil. Pán tě ale přece vedl a tak ti žehnal, že dnes tě nejenom mnozí rádi poslouchají, ale už máš i následovníky a oddané bratry.“

„Bůh sám si povolává koho chce a kdy chce. Je to jeho milost, že mi dává bratry, a jsem za tuto milost nesmírně vděčný. A teď, teď mi dává i první sestru.  Mám však obavy, že v klášteře sv. Pavla se nedá žít podle našich ideálů. Ale tento klášter má právo azylu. To ti hodně pomůže, když tě budou chtít příbuzní odtud odvést. Kláro,“ František zvážněl a na chvíli se zastavil, „zůstaneš v tom boji sama! Ale vlastně ne. Pán, který vede náš život, tě bude spolehlivě provázet. Já vím, že jako vede a povede mé kroky, tak jistě bude provázet i tebe. Jistota, že jsi v jeho milujících rukách, ti dává odvahu odejít…  Vždyť nehledáme svou cestu, ale jeho,“ pokračoval po chvíli František.

„Podívej se, Františku!“ zvolala  Klára a ukázala na klášter, ke kterému se blížili. Oba zůstali stát v němém úžasu. První sluneční paprsky prodírající se korunami stromů  stříbrně ozařovaly zahradu a budovu kláštera.

„Milá Kláro, ať tě Bůh ochraňuje. Ať je vždy a všude s tebou! Ve všech životních situacích. Potom naplno procítíš jeho blízkost a lásku,“ řekl František a podal jí ruku.

„I tebe, Františku, ať Pán vede a provází na tvých cestách. Ať je tvou neustálou ochranou a jistotou. Já tě budu ve svých myšlenkách a modlitbách neustále provázet.“

Klára se rozloučila se všemi bratry a  pak odhodlaně zabouchala na velkou bránu kláštera.

 

 

 

V klášteře sv. Pavla

„Pěkně vítám, paní Kláro,“ uklonila se sestra, která přišla otevřít bránu. „Už na vás čekáme! Jenže teď právě máme společnou modlitbu, takže matka představená se vám hned nemůže věnovat.  Počkáte na ni v hovorně, nebo se půjdete s námi modlit?“

„Půjdu se s vámi modlit,“ tiše odpověděla Klára a sestra ji zavedla do klášterní kaple.

„Vítejte, paní Kláro! Je mi líto, že jste musela čekat,“ řekla sestra představená, když vyšly z kaple. „Teď vás provedu po klášteře a ukážu vám, kde budete bydlet.  Kapli jste už viděla, vedle ní je společná jídelna a kuchyň. Tato část budovy je pro sestry,  které se věnují duchovnímu životu, modlitbě, rozjímání.  Tady bude vaše místo. Teď přicházíme do části, která je určena pro sestry, které uklízejí, vaří a starají se o všechno potřebné.“

„To jsou sestry, které pocházejí z chudých rodin, že ano?“ ptala se Klára.

„Ano, Kláro.“

„Chtěla bych vás o něco poprosit. Je to pro mne velmi důležité. Kdybyste byla tak hodná a umožnila mi být v  části chudých sester.“

„Co vás napadá, Kláro?! Vždyť to by bylo nespravedlivé! Sestry, které přinesou do kláštera věno, mají přece právo na určité výhody.“

„Myslím, že jsou mezi námi ještě nejasnosti. Musím vám říci, že moji příbuzní nepřinesou věno. Ono už není. Rozdala jsem je chudým.   Ráda bych bydlela s chudými sestrami kláštera a sloužila ostatním sestrám. To totiž souvisí s celým mým povoláním a pochopením mé budoucnosti. Já vidím svou životní cestu právě v tom, být chudá, poslední a sloužit všem.“

Sestra představení si nedůvěřivě prohlížela Kláru: „S něčím takovým jsem se ještě nesetkala. Zdá se, že tu něco není v pořádku.“

„Možná, že to tak vypadá,“ odpověděla Klára. „Chci následovat našeho Pána. A on přece přišel sloužit v chudobě. Jako poslední. Také on se ponížil. Sestoupil ze svého postavení, když se stal člověkem, a vybral si podmínky chudého člověka.“

„Kláro, dohodneme se takto,“ rozhodla představená, „můžete bydlet v chudé části kláštera, ale v kapli a v jídelně budete mít místo mezi sestrami, které se věnují duchovnímu životu.“

„Pane Ježíši,“ vzdychla si Klára, „takhle to dopadlo. Víc jsem však pro svůj ideál, který jsi mi vnukl, teď udělat nemohlo. Takže přijímám místo, které mi určili. Věřím však, že mi ukážeš způsob, jak žít to, k čemu mě voláš.“

(pokračování)