Němcová, Jindřiška OSF

Cipísek

Dostaly jsme na oddělení ležících a málo pohyblivých dětí nového chlapečka. Přivedla ho sestra z ordinace s tím, že dosud neví, jak se jmenuje, ale jak přijdou papíry, hned nám jeho jméno oznámí. Hošík se hned stal středem pozornosti a oba chlapci pomocníci řekli: Vypadá jako Cipísek, budeme mu říkat Cipísek. Všem se to zalíbilo, i nám sestrám. Ani jsme neměli moc zájem, dozvědět se jeho jméno, to už byla záležitost kanceláře. Byl to Cipísek i pro sestru z ordinace. Přišla návštěvní neděle a sestra vrátná nám oznámila, že Cipísek bude mít návštěvu. Ona sice znala jeho pravé jméno, ale Cipísek jí také dobře sedělo. Chlapečka jsme vyfešákovaly a předaly sestře, která vodila děti do hovorny. Ta otevřela dveře a zavolala: Paní Cipísková! Ale nikdo se nehlásil. Zavolala znovu a chlapečka postrčila dovnitř. Vtom zezadu vyskočila jedna paní a radostně zvolala: Vždyť to je můj Jiříček! Bylo to radostné shledání, nikoliv však pro naši spolusestru. Vrátila se k nám na oddělení a vysvětlovala nám něco o prožité blamáži. Chlapci to poslouchali a Fanoušek nakonec dodal: Ať mu kdo chce říká jak chce, to je náš Cipísek! A zvláštní, jeho maminka nám ho přivedla a radosti měla plné oči.

Rády vzpomínáme na sestru představenou, která nám svými rozhodnutími tolik ulehčila práci v ústavu a svým ryzím františkánským zaměřením nás učila chápat a prožívat řeholní život a službu v duchu svatého Františka z Assisi. I přes všechny námahy a překážky jsme  její zásluhou a hlavně jejím příkladem  jsme byly stále radostnější a odolnější vůči všemu, čím nás zatěžovala nepřátelská rozhodnutí a provokace režimu. Když nám byl od MNV přidělen určitý úsek velkého řepného lánu k vypletí, sestra představená s námi vstávala ve tři hodiny ráno, modlila se s námi, a pak jsme vyrazily na pole. Vždy jsme se vrátily tak, abychom stihly mši svatou v naší kapli, a pak po snídani jsme nastoupily do služby u dětí. Byly jsme vždy první, kdo měl v pořádku přidělený úsek lánu. Že nám to nařídili naši nepřátelé, nehrálo žádnou roli, byla to pomoc bližnímu. Dnes mi toto minulé jednání připadá zcela v intencích koncilu.

Jinou a pro nás přitažlivější příležitostí byla snaha sestry představené, abychom zůstaly stále v dobré fyzické kondici. Vyhlásila soutěž o zdolání určitého počtu jarních kilometrů. Když se na nástěnce objevilo hlášení, že právě o půlnoci určitého dne tato soutěž začíná, jedna spolusestra navrhla, že bychom měly začít právě o půlnoci. Návrh se všem zalíbil a byl přijat, ovšem jen námi mladými, ostatní o našem odchodu z domu o půlnoci nevěděly.  A tak jsme vyrazily ve 24 hodin ze Slatiňan směrem na Chlumeček u Luže. Nikdo nic netušil, jenom psi ve všech vesnicích, kudy jsme procházely, si  o tom hlučně podávali zprávu. Kostel Panny Marie byl samozřejmě zavřený, pozdravily jsme tedy Pána a Pannu Marii před hlavním vchodem a vracely jsme se do Luže k autobusu, který nás zavezl domů. Při ranní modlitbě jsme byly všechny na svých místech a teprve po mši svaté a při snídani jsme udávaly počet kilometrů, které jsme zdolaly hned po vyhlášení soutěže. Pak už jsme musely jen zdolat službu u dětí. Stále se domnívám, že sestra představená byla s námi docela spokojená, možná že i šťastná, i když nám nikdy nic v tomto smyslu neřekla.

Také na jaře jsme chodily na dlouhé vycházky hlavně k získání kilometrů. Časté byly naše pochody na Hoješín a zpět. Na této trase jsme odmítaly všechny nabídky řidičů, že nás svezou. Odmítaly jsme s tím, že naše kilometry v tomto případě musí být poctivé. Někteří nás tedy moc nepřemlouvali, někteří si ťukali na čelo, ale my jsme se nikdy nenechaly zlákat.

Také nikdy nezapomenu na dovolenou v Rokytnici v Orlických horách. Vyjely jsme v černém oblečení, tenkrát ještě  nepřizpůsobeném  požadavku koncilního dekretu o řeholnicích.  Vezly jsme si však bílé zdravotnické pláště pro vycházky do přírody. Byly jsme čtyři a byly jsme ubytovány u rodičů jednoho známého kněze. V okolí Rokytnice byla nádherná příroda, a tak jsme hned začaly  plnit své předsevzetí, že ji budeme ochotně poznávat. Paní domácí nám toto předsevzetí schválila a radila nám, kam se vypravit. Jednoho dne jsme tedy vyjely autobusem do stanice Deštná, odkud jsme se chtěly pěšky vrátit domů. Bylo to koncem května, byl krásný teplý den. Měly jsme na sobě bílé pláště, čímž jsme budily pozornost, a polobotky. Po vystoupení z autobusu a po informacích získaných od řidiče jsme vystupovaly do svahu k Šerlichově chatě. Když jsme tam dorazily, byla asi jedna hodina. Daly jsme si kávu, koupily pohlednice, zdržely se chvíli na hranici s Polskem, a pak jsme se vydaly Jiráskovou stezkou k Rokytnici. Lidé v chatě byli poněkud udiveni, že máme jen polobotky, upozorňovali nás, že na cestě je ještě hodně sněhu a varovali nás, že se můžeme setkat s divočáky, kterých prý je tam hodně.  Sestra Elvíra zajásala: Mám v sáčku něco z párků, kdybychom je potkaly, dala bych je malým selátkům, ta jsou přece tak roztomilá! úplně zapomněla, že jejich máma by asi v tomto případě moc roztomilá nebyla. Obrátila jsem se na spolusestru, s kterou jsem se držela trochu v pozadí, a řekla jsem jí: Přečetla jsem téměř všechny kniky od Tomečka, velmi často tento spisovatel popisuje setkání s divočáky, někdy o tom vypráví mile, jeden výstražně, a tak vím, že setkání s divočáky zvláště nyní na jaře předpokládá určitý sportovní výkon a já jsem nepěstovala ani šplhání po stromech ani maraton.  Mrazí mě při pomyšlení na toto přání sestry Elvíry. Na to mi spolusestra odpověděla: Neboj se! My dvě teď budeme ve svém srdci prosit Pannu Marii a svatého archanděla Rafaela, aby nás chránili, abychom se s nikým a s ničím nesetkaly a sestru Elvíru nechme, ať se raduje se svou nadějí. A skutečně, naše prosba byla tak mocná, že na dlouhé a namáhavé cestě lesem a sněhem jsme  se s nikým nesetkaly a nepotkaly jsme nikoho  ani ve chvíli, kdy jsme si tolik přály někoho vidět. Bylo to v místě, kde Jiráskova  stezka vyústila na okresní silničku právě pod tabulí: Rokytnice v Orlických horách – 12 kilometrů. Bylo 7 hodin večer.

A tak jsme šly dál, skoro mlčky, skoro bosé, naše polobotky to prostě nevydržely. Domů jsme dorazily hodně  po desáté hodině. Paní domácí nás již toužebně vyhlížela. Přiznala, že se už chystala jít na VB, aby nás šli hledat. Do podkroví jsme se doplazily téměř po čtyřech, zbytky bot jsme dosušovaly na elektrickém vařiči, čímž jsme urychlily jejich úplný zánik. Druhý den jsme dýchaly čistý horský vzduch Orlických hor jen na domácí zahrádce. Ale po návratu do komunity jsme byly z krásně prožité dovolené štěstím skoro bez sebe. Mohu potvrdit, že všechny naše společné dovolené měly tento ráz a tolik rády na ně vzpomínáme.

Tak jsme prožívaly svůj řeholní život v době totality, v omezené osobní svobodě, ale ve svobodě vnitřní, kterou nám zajišťovalo okouzlení evangeliem a síla blahoslavenství i celého horského kázání, radostnost Františkova řádu, a také pokorně a kajícně prožívaný řeholní život. Nyní nastupuje nová generace, její identita je dnes určována znameními doby, koncilními dokumenty a také vlivy z vnějšku, uvnitř by však měla zůstat věrná ideálům svatého Františka. Toto františkánské zaměření by nemělo být opomíjeno a nahrazováno jinými spiritualitami, mělo by být zjevné v jejich každodenním snažení. A my bychom jim chtěly sdělit je to, co nyní ve svém stáří jasně poznáváme: Kdo se v mládí rozhodl následovat Krista, přijal výzvu Pána, ten prožil pravé mládí. Ten, koho toto nikdy ani nenapadlo anebo po nastoupení na cestu zasvěceného života z této cesty odešel a vrátil se do světa, ten si musí přiznat, že nikdy v duchu a pravdě mladý nebyl. To vám potvrdíme my, co už máme život za sebou a nový před sebou.

Sestra Jindřiška OSF