Alexa, Petr OFS

Jedním ze základních prvků, na kterých spočívá učení církve o odpustcích (jak jsme o tom psali v minulém čísle Poutníka), je rozdíl mezi hříchem a jeho odpuštěním a následky hříchu (tzv. časné tresty pro toho, kdo se hříchu dopustil; a také následky, které musí nést lidé kolem i celé stvoření). Krásně nám tento rozdíl ukazuje následující pohádka O bílém domečku od Renaty Ferstové:

 

 

Byly jednou tři děti a ty bydlely úplně samy v lese. Byli to dva kluci a jedna holčička. Jmenovali se Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka a nebyli větší než hrnec na polívku.

 

 

Nejdřív  děti neměly vůbec žádný domeček. Spaly v trávě, z trávy si upletly taky peřinky, a když pršelo, schovaly se třeba do díry ve stromě nebo pod nějaký šikovný kámen. Tak to dělaly v létě. V létě totiž hodně svítí sluníčko a je skoro pořád teplo. Jenže pak přišel podzim. Na podzim je všude krásně, protože na podzim mají stromy červené a žluté listí. Sluníčko ale už tolik nesvítí a je větší zima. Děti si tedy řekly, že si budou muset najít nějaký domeček.

 

 

Pohlížely všechny díry ve stromech i díry v zemi, ale protože byla teď větší zima, v každé díře už někdo bydlel - buďto myška, nebo kuna, nebo jezevec, nebo nějaké jiné zvířátko. To trvalo několik dní a děti už byly celé smutné, až jednou potkaly veverku. A představ si, že ta veverka nebyla ani červená, ani černá, ale bílá. Potkat bílou veverku, to se snad ještě nikdy nikomu nestalo. A tahle veverka jim řekla, že má krásný domeček, ale že už v něm nebude bydlet, protože jde na návštěvu ke své tetě do jiného lesa a asi už tam zůstane. Zeptala se jich, jestli by ten její domeček nechtěly. To se ví, že děti chtěly, a měly velikou radost.

 

 

„Ten domeček je ale takový,“ řekla jim potom veverka, „že zčerná, když v něm někdo zlobí. Na to byste si museli dát pozor.“ „To nevadí,“ volaly děti, „my stejně vůbec nezlobíme.“ Veverka je tedy zavedla ke svému domečku. Byl skutečně krásný - celý bílý jako z cukru. Také uvnitř bylo všechno bílé - bílý stoleček a bílé židličky, bílá skříňka a v ní bílé hrníčky a talířky, bílá kamínka a bílá postýlka. Peřinky byly taky bílé a byly na nich malinké červené kytičky. Kolem domečku byla zahrádka.

 

 

Děti veverce moc děkovaly a veverka jim pak řekla ahoj a odešla k tetě. Potom děti začaly pracovat. V domečku byla totiž jen jedna postýlka, protože tam bydlela jen jedna veverka, ale děti byly tři, a tak potřebovaly ještě dvě postýlky. Natrhaly tedy mech a udělaly ještě dvě postýlky z mechu. Byly to pěkné měkoučké postýlky a krásně voněly, ale ta bílá postýlka byla přece jenom hezčí. A tak se stalo, že všechny děti chtěly spát v té bílé postýlce.

 

 

Nejdřív si do ní vlezla Rozmarýnka. „To je moje postýlka,“ řekla. „Né, moje,“ řekl Lupínek a tahal ji dolů. Kmínek byl zrovna venku. „Netahej mě!“ křičela Rozmarýnka. „Já chci bílou postýlku!“ křičel Lupínek. A tak se strkali a tahali, až oba spadli na zem a Lupínek ošklivě řval a Rozmarýnka taky ošklivě řvala a ještě k tomu dupala. Vtom si ale všimla, že se jim na zdi udělala veliká černá skvrna a je pořád větší a větší. Rozmarýnka se lekla. Honem přestala řvát a řekla: „Tak dobře. Bude to tvoje postýlka.“ Lupínek byl rád a taky přestal řvát a skvrna přestala růst. Jenže vtom přišel zvenku Kmínek. „Co do tý postýlky lezeš?“ řekl Lupínkovi. „To je moje postýlka.“ „Né, moje!“ křičel Lupínek. „To je Lupínkova postýlka!“ křičela Rozmarýnka. „Moje!“ křičel Kmínek. A tak se hádali zas a všichni ošklivě řvali a Kmínek dokonce Rozmarýnku bouchnul. A nepřestali, dokud neměli černou celou zeď a celý strop a ještě kousek podlahy. Pak se hrozně lekli a honem se domluvili, že v postýlce bude spát Rozmarýnka, protože je to holka. Potom dali do kyblíku vodu a zkusili si domeček zase umýt. Drbali ho důkladně kartáčem, mýdlem a pískem, ale nešlo to. Domeček zůstal černý, jak byl.

 

 

„To je hrozný,“ říkaly si děti a byly celé smutné. „Teď už nesmíme vůbec zlobit, vůbec, ani trošičku.“ Jenomže druhý den zlobily zas a další den také a tak pořád, až byl celý domeček úplně černý. Černé byly i židličky a stoleček, černé byly i hrníčky a talířky, takže si na ně děti radši vůbec nedávaly jídlo, protože potom nebylo dobré, a černá byla i ta krásná postýlka. Teď v ní nechtěl spát nikdo a tak radši udělaly ještě jednu postýlku z mechu.

A jak zlobily dál, byl domeček pořád černější a černější. Když na něj člověk sáhl, umazal si ruku, takže i děti byly teď už skoro celé černé. A pak začal domeček i smrdět. Nejdřív jenom trošku, ale pak víc a víc, až jednou Rozmarýnka povídá: „Já už nemůžu ani v noci spát, jak to tu smrdí.“ „Já už taky ne,“ povídá Kmínek. „Budeme se asi muset vystěhovat.“ „Ale kde budeme bydlet?“ povídá Lupínek. „Venku už bydlet nemůžeme, už je moc zima.“ A tak nevěděli, co dělat, a byly celé smutné.

 

 

„Já vím co,“ vzpomněla si ale pak Rozmarýnka. „Poprosíme Pána Ježíše, aby nám pomohl.“ „No jasně, to je dobrej nápad,“ řekl Kmínek. „On umí všechno, on nám určitě pomůže.“ „Ba ne, nepomůže,“ povídá Lupínek. „Ten se na nás zlobí, protože jsme zlobili.“ „Tak ho poprosíme, aby se nezlobil,“ povídá Kmínek. „Musíme to aspoň zkusit.“ „Tak jo,“ povídá Lupínek. „Zkusíme to.“ A tak řekli: „Pane Ježíši, prosíme tě, nezlob se na nás a pomoz nám.“ Potom se podívali na domeček, ale domeček byl pořád černý. „Tak vidíte,“ povídá Lupínek. „Zlobí se a nepomůže nám.“ „Já si ale stejně myslím, že se nezlobí,“ povídá Rozmarýnka. „Pán Ježíš je ze všech nejhodnější.“ „No jo, ale co s domečkem?“ „No, já bych řekla, že bychom ho teď mohli zase zkusit umýt. Třeba to půjde.“

 

 

A tak zase dali do kyblíku vodu a zkusili domeček umýt. Drbali ho důkladně mýdlem a kartáčem - a vida: šlo to. Trvalo jim to celý den a byla to veliká práce, ale nakonec byl domeček zase celý bílý. Potom ještě umyli nádobí a vyprali peřinky z postýlky. A pak nalili do vany vodu a pořádně umyli i sebe. To vám byla krása, mít zase všechno čisté! Děti měly takovou radost, že běhaly po domečku, skákaly, smály se a dělaly kotrmelce. A potom řekly: „Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nám pomohl.“

 

 

Přeji nám všem, abychom v tomto Jubilejním roce s pomocí pokladu zásluh Krista a svatých, který nám církev prostřednictvím odpustků otevírá, umyli domeček našeho srdce od následků všech našich hříchů, pomáhali umývat domečky našich zemřelých bratří a sester v očistci, a také s pomocí dalších bratří a sester umyli domečky našich společenství, farností i celé církve, aby opět zářily bělostí.

Petr Alexa OFS