Delcambre, Odile

V kapucínském noviciátu

 

 

Interview s novicmistrem, br. Lorim, který má na starosti spojený noviciát kapucínů pro všechny francouzsky mluvící země.

 

 

 

            V Bourg-en-Bresse (Ain) v jedné kapucínské komunitě se čtyři novicové, z nichž jeden je františkán[1], připravují po jeden rok na život v řádu sv. Františka z Assisi. Přitahováni životem v bratrském společenství, zkoumají jeho požadavky i radosti. Silný čas odevzdání se Bohu. Bez uhýbání.

 

 

 

Novicmistr br. Lori vysvětluje:

“Novic, je jako strom. Přijde do období podzimu, kdy je bohatý na mnohost teplých barev; strom vypadá na pohled vskutku krásně: je ještě plný světáckého života a iluzí …

Poznenáhlu strom ztrácí své listí, až do chvíle, že se zdá mrtvý. Období opadávání, čistého hledání Boží vůle. Období boje o zřeknutí se svých světských tužeb, představy, kterou má každý o sobě a jednat podle pravdy. To předpokládá život intenzivní modlitby. Strom se zdá být mrtvý, ale míza v něm proudí. Uvnitř.

Když přijde jaro, propukne život, nový život v Kristu, aby se došlo k létu, období plodů, ke chvíli časných slibů a odchodu.”

Bratře Lori, jak byste charakterizoval novou generaci?

Jejich chování je spontánnější. Jejich vztah k autoritě je poznamenán demokratickým duchem. Svévolná rozhodnutí nepřipadají v úvahu. Je třeba odůvodňovat, a to není lehké pro starší členy komunity! Novicové jsou rovněž více strozí.

Více strozí, co tím chcete říci?

Mají silnou touhu žít bez předvídání budoucnosti, v nejistotě. A žijí to velmi intenzivně.

Jste ve Francii teprve sedm let. Asi není snadné rozumět mladým Francouzům …

Musel jsem vzít v úvahu stydlivost a rezervovanost Francouzů. Pochopil jsem, že není třeba klást jim příliš mnoho otázek, ani za nimi chodit, aniž by vás o to požádali. V ostatních věcech zde není tak velký rozdíl proti Brazílii. Kristus je tentýž zde i tam.

Říkáváte, že noviciát je privilegovaný čas boje za pravdu o sobě. Jak se to uskutečňuje?

Spočívá to v stálém připomínání: “Co dělám? Čím bych se chtěl stát podle svého povolání?”

Zvláště tehdy, když se v člověku usadí pochybnost, je třeba si připomínat: “Pán se mne dotknul. V tuto chvíli nejsem rozzářený, ale nechci se nechat vláčet chvilkovými vzplanutími citu. Chci znovu objevit příčinu svého hledání, to, k čemu jsem byl povolán. Jsem pravdivý?”

To vyžaduje ověření od ostatních. Je třeba přijmout jejich pohled: nejsem sám. To vyžaduje především trpělivost a čas, spoustu času.

 

 

Zítra budou novicové konfrontováni s apoštolátem. Zde však  nemusí čelit zodpovědnosti, shonu, stresu … 

Stres, toho je tu ovšem mnoho, neboť kráčet svou cestou zakotven v Bohu, na úrovni lásky, přesvědčování, poslušnosti, to znamená mobilizovat všechnu energii v procesu hlubokého(vnitřního) obrácení.

Co se týká přípravy pro apoštolát, vím, že v noviciátu je slabá. Nejde však všechno dělat hned. Příští rok, po složení časných slibů, půjdou letošní novicové do St. Etienne. Tam budou vrženi doprostřed rvačky. Ve Francii není snadné poznat jak zaměřit misionářské úsilí. V Brazílii je to jasné: Není tam jiná církev než ta, která se obrací k chudým.

Ve Francii však pro toto není třeba být řeholníkem. Není tedy dostatečně jasné, kde je poslání. Hledáme, čemu budeme povoláni, na co budeme moci odpovědět. Bratři jsou staří. Je jen málo mladých. Je to tvrdé. Ale právě tato nejistota je jedním ze způsobů jak žít minoritu: odevzdat se tomu, který volá.

Oni vědí, že dávají v sázku svůj život, celý svůj život. Jsou si vědomi své křehkosti. Někteří se neangažují. Chtějí být autentičtí, ale nejsou si jisti, zda jsou věrni až na dno. Od roku 1983, tedy během patnácti let, zde bylo 43 noviců. Z tohoto množství jen nějakých 12-15 v současnosti žije se sliby.

Skočit po hlavě do naprostého spolehnutí na Boha, v tom spočívá boj noviciátu.

 V čem spočívá vaše role na tomto pochodu?

Já, tam uvnitř, nejsem vůbec ničím. Čím jsem ve vztahu k Bernardovi? Je starší než já a lépe než já se vyzná ve filozofii a teologii … ^[2]

Na tom však nezáleží. Mojí úlohou je naslouchat. Mohu jen nazírat na Boží dílo. Jsem svědkem boje každého z nich. Dívám se, poslouchám, snažím se pochopit, žasnu nad Božím slovem, které dostalo podobu skrze každého z nich. A co je fantastické, jsem jen třetí (stranou trojúhelníku) mezi Bohem a bratry.

Douška překladatele na závěr

Když tak píšu tyto řádky o františkánském novici Bernardovi mezi kapucínskými novice v noviciátu francouzsky mluvících zemí (APEC), uvědomuji si, že zrovna v témže měsíci říjnu rozhodli generální představení všech čtyř mužských větví františkánské rodiny o ustavení dvou interfrantiškánských komunit (v Betlémě a v poustevně Carceri poblíž Assisi), které během jubilejního roku 2000 mají být místem modlitby, svědectví a kontaktu s poutníky. Věru, zajímavá myšlenka. Že by nové vanutí Ducha svatého? Nebo snad výzva pro české koumáky: »Jdi a jednej podobně!?« Bůh suď!

Sr. Odile Delcambre

Mission messages, 78  année, N  433, p. 2-7,

Z franštiny přeložil br. Pacifik OFMCap.

 

---