Armellada, Bernardino OFMCap.

1.      Totožnost dogmatické a spirituální teologie

Jednou ze základních věcí, kterou je třeba si uvědomit, je skutečnost, že v prostředí, v němž žije a vyučuje Duns Scotus, je teologické myšlení také spiritualitou a spiritualita je teologií. Ještě nevznikl, ale již se připravoval onen dualismus mezi dogmatickou teologií a spiritualitou, který byl podle Hanse Urs von Baltasara „největší katastrofou v dějinách církve“[1]. Jistěže tato teoretická jednota neodstraňovala nebezpečí – staré tak jako člověk – oddělení myšlení od života. To věděl dobře svatý František, když psal Antonínovi, a bylo to jasné celé františkánské tradici, k níž Duns Scotus plně patří. Teologie nejenže neměla bránit modlitbě a kontemplaci, ale měla pokud možno podporovat více je než všechny ostatní práce bratří.

Spekulace bez dopadu na praktický život modlitby nebyla vůbec františkánská. Svatý Bonaventura často povyšuje lásku nad teologickou vědu, např. když říká v Collationes in Hexaemeron: „Stařenka, která má malou zahrádku, neboť má pouze lásku, obdrží lepší plody než velký učitel, který má obrovskou zahradu a zná tajemství i povahu věcí“[2]. A o něco dále zdůrazňuje: „Není tedy jistý přechod od vědy k moudrosti. Je třeba vložit sem ještě střední pojem, a tím je svatost“[3]. Na jiném místě Collationes mluví o filozofovi, který říká, že zakouší velké zalíbení, když ví, že úhlopříčka obrazce je v asymetrii k jeho straně. Bonaventura to komentuje s ironií: „Ať je to zalíbení jeho. Jen ať se tím nasytí“[4].

Duns Scotus je ještě ostřejší v negativním hodnocení spekulace bez praktického uplatnění, jež dovádí nezřízené zalíbení v geometrických řešeních až ke hříchu neumírněnosti. A kategoricky tvrdí: „Je absolutně třeba dávat přednost lásce bez vědomostí před vědomostmi bez lásky“.

Tento Scotův františkánský soulad mezi myšlením a praxí je dokumentován zvláště v časti dokumentu Kongregace pro svatořečení Positio super virtutibus (o ctnostech), v části IV., Křesťanské ctnosti v myšlení Duns Scota. V každém bodě popisované Scotovy teologicko-spirituální nauky je možné najít odkazy na Františka i na další františkánské autory, což podtrhuje jeho soulad myšlení i postojů.

 

 

2. Teologie, věda podstatně praktická

V linii tohoto františkánského souladu mezi teorií a praxí můžeme uvažovat o programové Scotově tezi, podle níž chápe teologii jako „praxis“. V prologu ke spisu Ordinatio výslovně tvrdí, že o Bohu „není možná spekulativní věda“[5], tedy poznání, jež si neuchovává podstatný vztah k vůli, které ukazuje božské dobro a zve ji k láskyplné odpovědi na toto nekonečné dobro. Mohlo by se zdát, že některé spekulace, například o vztazích v Nejsvětější Trojici, nemají téměř nic společného s touto Scotovou praktičností. A přece on sám i v tom zdůrazňuje praktičnost. „Když se trvá – píše – na obtíži, kterou představují pravdy evidentně teologické a ne metafyzické, například «Bůh je trojí», «Otec plodí Syna», odpovídám, že takové pravdy jsou praktické. Ta první («Bůh je trojí»), v sobě virtuálně obsahuje sdělení o spravedlnosti (rectitudo) v lásce, která existuje mezi třemi osobami, a to tak, že jestliže by v takovém aktu láska směřovala jen k jedné osobě a vyloučila tu druhou (jak by to udělal nevěřící), takový akt by nebyl spravedlivý (rectus). Druhá pravda («Otec plodí Syna»), v sobě obsahuje sdělení o přímosti (rectitudo) aktu, který je mezi dvěma osobami, z nichž jedna vychází z druhé“[6].

Jinde vysvětluje příkladnost této lásky. Popisuje plody osob v Bohu jako akt, který pramení z plnosti dokonalosti a ne z nutnosti se zdokonalovat, a vidí odlesk toho ve svobodném lidském skutku, jenž vychází směrem k druhému bez nějakého sobeckého zájmu[7].

Nacházíme se před typicky skotistickým pojetím lásky, o kterém budeme mluvit později. Četl jsem, že podle Kanta by se v křesťanském životě nezměnilo nic, kdyby se zrušila nauka o Trojici. Duns Scotus by tak určitě nemyslel. Ve zjevení nic není nadbytečného, ani v teologické snaze, abychom pochopili lépe to, v co věříme. Tomu odpovídají modernější výrazy jako „Boha není možné poznat, aniž by ho člověk zkoumal“, to znamená, aniž by si člověk uvědomil existenciální kompromis, který jeho existence s sebou nese.

 

 

3. Scotus dělal teologii modlením

To je vidět například na jeho díle De primo principio (O prvním počátku), které začíná takto: „Pane, První Počátku všeho bytí, dej, ať věřím, myslím a vyjádřím to, co se líbí tvému majestátu a co slouží k povznesení naší mysli ke kontemplaci“[8]. E. Gilson připomíná zvolání sv. Františka a říká o Scotovi: „Také on má impulsy duše a srdce“. „Ty jsi dobrý bez hranic – vyznává Scotus Pánu mezi mnoha jinými výrazy obdivu – Ty velmi svobodně sdílíš paprsky své dobroty, k Tobě, nejmilejšímu Bytí, se všechno vrací jako ke svému poslednímu cíli“[9]. Pro Mauricia Ibernica, známého skotistu a biskupa, jsou hluboké Scotovy spekulace plodem velmi vysoké kontemplace, každodenní modlitby a neobyčejné svatosti života. Neváhá proto a nazývá ho Divus (nebeský, božský). Kromě toho se zdá, že přesvědčení Mauricia Ibernica je sdíleno obecně i mezi ostatními, kteří studují nauku subtilního doktora. Nauka tak vznešená a hluboká, jež inspiruje velmi účinně ke zbožnosti a lásce k Bohu, nemůže než pocházet od člověka ctnostného a svatého. A Pavel VI. řekl: „Serafický žár a překrásná forma dokonalosti sv. Františka z Assisi se skrývají a žhnou v díle Jana Duns Scota, kde vědění je podřízeno dobrému životu“[10].

 

 

4. Svědectví o souladu duchovního života u Duns Scota

Tento soulad mezi věděním a životem není u Duns Scota holá, dobře myšlená dedukce z četby jeho děl. Máme jeden cenný životopisný dokument, který pochází z období plné lidské a intelektuální zralosti subtilního doktora. Generální ministr řádu, Gonzalo de Balboa de España, který ho měl za žáka, píše v roce 1304 františkánským představeným v Paříži, aby i Jana Duns Scotus obdržel doktorát na pařížské univerzitě. Text je tento: „Svěřuji vaší lásce v Kristu milovaného otce Jana Duns Scota, o jehož chvályhodném životě, znamenité vědě, jemném důvtipu a jiných výtečných kvalitách jsem plně informován, zčásti z dlouhé vlastní zkušenosti a zčásti díky pověsti, která je o něm všude rozšířena“[11]. Není snadné vykreslit výstižnější a bohatší portrét člověka, který dělal z teologie modlitbu a z modlitby teologii.

A pár let po mistrově smrti píše Antonio Andrés, Duns Scotův žák: „Následoval jsem nauku tohoto nejjemnějšího a nejznamenitějšího doktora, jehož pověst a památka je v požehnání“[12].

(pokračování)

Bernardino de Armellada OFMCap.

Z časopisu Laurentianum 34 (1993)

přeložil Petr Regalát Beneš OFM