Knie-Górna, Jadwiga

5. Z historie jubilejních roků: XV. století

Dne 29. ledna 1449 papež Mikuláš V. bulou Immensa et innumerabilia vyznačil cestu příprav a účasti v novém Svatém roku 1450. Tomáš Parentucelli dostal kardinálským klobouk sotva dva měsíce předtím, než byl 1447 zvolen papežem. K jeho volbě došlo jednomyslně. Mikuláš V. se vyznačoval vynikajícími dary rozumu a srdce. Měl značný vliv na intelektuály i umělce své doby. Byl to skromný humanista zamilovaný do antiky. On uvedl církev do doby renesance. Shromáždil velké množství knih, které se staly základem Vatikánské knihovny.

Mikuláš V. byl vzorem pro všechny, kdo připutovali do Říma na jubileum. Ač slabé konstrukce a chatrného zdraví, chodil bosý ulicemi Říma, aby navštívil baziliky. Nařídil každou neděli vystavovat v bazilice sv. Petra roušku Svaté Kristovy tváře a o sobotách v katedrále sv. Jana hlavy apoštolů Petra a Pavla. Kromě toho přikázal vystavovat a uctívat ostatky svatých ve všech kostelích města.

Poutníci přicházeli ze všech světových stran. Historické kroniky zaznamenávají, že jejich počet značně překročil počet poutníků z předcházejících let. Řím byl podroben těžké zkoušce, začaly se projevovat problémy s udržením veřejného, zdravotního i zásobovacího pořádku.

Rok 1450 byl nazván Jubileem svatých, neboť do Říma připutovali budoucí světci: Jakub z Marky, Jan Kapistrán, Petr Regalát, Didak z Alkaly, Ignác z Loyoly a Kateřina Boloňská, jakož i budoucí papež Pius II. - Eneáš Silvius Piccolomini.

Bulou Ineffabilis Providentia vydanou 19. dubna 1470 vyhlásil papež Pavel II. jubileum na rok 1475. Touto bulou byl ustanoven nový řád vyhlašování jubilejních roků, když po zvážení všech důvodů určením cyklu na 25 let rozřešil spor o časový odstup jubileí mezi stoupenci 50 let Klementa VI. a 33 let Urbana VI. Určil také, že každý Svatý rok - tento název nosí jubileum od roku 1475 - bude začínat a končit ve svatvečer Narození Páně.

Po jeho předčasné smrti 1471 byl zvolen papežem kardinál Francesco della Rovere. Na památku svatého papeže Sixta II., v jehož den památky 6. srpna začalo konkláve, přijal jméno Sixtus IV. Pocházel ze zchudlé, ale starobylé ligurské šlechtické rodiny; jeho matka zasvětila často nemocného chlapce ochraně jeho křestního patrona sv. Františka a prosadila proti vůli příbuzných, že byl již jako devítiletý dán na výchovu do minoritského kláštera, kde už zůstal. Vynikal moudrostí a vzdělaností, postupoval v řádových úřadech, až byl 1464 zvolen generálním ministrem. Na přímluvu kardinála Bessariona ho Pavel II. jmenoval 1467 kardinálem knězem; i jako kardinál zůstal chudý a věnoval se vědě. Když byl zvolen papežem, musel být nejdříve vysvěcen na biskupa. Také jako papež zůstal skromným, zbožným a mravně bezúhonným učencem, který neznal příliš svět a nechal se ovlivňovat lidmi svého okolí, často zpohanštělými humanisty.

Sixtus IV. potvrdil rozhodnutí slavit jubileum každých 25 let bulou Salvator noster Dei Filius vydanou 26. března 1472. Další bulou Quem ad morum operosi z 29. srpna 1473 k zvýšení prestiže jubilea přidal jedno důležité ustanovení: přerušil na tento rok všechny úplné odpustky mimo Řím.

Během tohoto jubilea byla použita nová technologie tisku vynalezená 1444 Johannem Guttenbergem, a jubilejní buly, instrukce pro den poutníka a povinné modlitby na svatých místech byly poprvé vydány tiskem.

Se Sixtem IV. a dalšími renesančními papeži je spojeno období mravního úpadku v římské kurii, korupce (simonie) a strýčkování (nepotismus) staly se obecnou praxí, a denní život papežského dvora byl často a veřejně označován jako "vatikánská fraška". Potřeby dvora, široké umělecké mecenášství, ohrožení Evropy a papežství z turecké strany přinesly značný růst vydání, a ctižádostivý papež byl nucen hledat nové zdroje příjmů. Dary zbožných poutníků, jejichž výše závisela na jejich dobré vůli, staly se pro papežství velmi vážnou otázkou.

Počet poutníků, kteří roku 1475 připutovali do Říma, nebyl ze dvou důvodů velký: vzhledem k válkám v mnoha evropských zemích, a kvůli rozvodnění řeky Tibery, která zatopila rozsáhlou část města a způsobila četné epidemie.

"Sixtus IV Urbis Restaurator", jak hlásá nápis z roku 1477 na novém vchodu do paláce na Kapitolu, rozhodl před jubileem opravit město a lépe je přizpůsobit potřebám poutníků. Přikázal vyhnat zloděje a lupiče na cestách do Říma, jakož i vyspravit a rozšířit cesty nejméně na 12 metrů. V místech podél cesty mohli poutníci vždy nalézt nocleh a stravu, a papež osobně vyhlásil kontrolu cen, které nesměly růst.

Papež dále vybudoval špitál Ducha svatého při Vatikáně, most Ponte Sisto na místě dávno zbořeného Monte Rotto, vodovod Acqua Virgo prodloužil od Quirinálu až do fontány Trevi, rozšířil desítky římských ulic a vybudoval Via Papalis  spojující Laterán s Vatikánem. Bulou z 15. června 1475 ohlásil založení Vatikánské knihovny. Sixtinská kaple vybudovaná ve Vatikáně ke cti Neposkvrněného početí Panny Marie připomíná dodnes jméno svého iniciátora a stavitele. V roce 1477 konstitucí Cum praeexcelsa ustanovil svátek Neposkvrněného početí Nejsv. Panny Marie.

Přelom XV. a XVI. století představuje poslední léta středověku a počátek novověké dezorganizace a mravních otřesů.

Rodrigo de Borja, narozený 1430 blízko Valencie, byl jmenován kardinálem 1456 svým strýcem Kalixtem III., papežem byl zvolen 1492 a přijal jméno Alexandr VI. Na začátku své vlády zabýval se energicky reformou správy církevního státu, v Římě zavedl pořádek, zdokonalil soudnictví, avšak také prodával úřady. Opevnil Řím, vybudoval nové cesty pro potřebu poutníků i Římanů. Byl mecenášem vědy a umění.

Alexandr VI. vydal více bul týkajících se jubilea 1500. První z nich Consueverunt Romani Potifices zdůrazňuje, že zásadním prvkem přípravy na jubileum má být duchovní obnova. Bula Inter curas multiplices popisovala obřad otvírání Svaté brány. Dispozice ceremonielu Svatého roku dodnes používané pocházejí vlastně z dob Alexandra VI.

Jubileum 1500 bylo okázalé, sjelo se mnoho poutníků. V roce 1501 bylo jubileum rozšířeno na všechny křesťanské země.

PRZEWODNIK KATOLICKI 21, 22, 23/1999

zpracovala Jadwiga Knie-Górna

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(stať o Sixtu IV. doplněna podle:

P. Alberti, Papežové, Přerov 1941)