Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Boha Otce XI)

     V závěru předešlého pokračování našich úvah o tajemství Boha Otce jsme se zmínili o Boží pokoře, a v této záležitosti rozhodně nepanuje mezi jednotlivými telogickými školami jednota. Je tedy třeba alespoň velmi stručně daný výrok vysvětlit.

     V první řadě je velmi potěšitelné, že nejsme zdaleka sami, kdo hovoří o Boží pokoře, můžeme se odvolat například na autoritu svatého Augustina[1] a na slova svatého Františka:

     "Tys všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země ....

     Tys pokora ..."[2]

      Velmi zajímavé v souvislosti s nadpisem tohoto článku je to, že František hovoří nejen o pokoře Boží, ale dokonce o pokoře Boha Otce. Navíc hovoří na rovině "cesty nejvyšší míry",[3] není tedy pochyb, že podle něj je Bůh sám v sobě od věčnosti pokorný. Jedná se o hlubokou intuici, kterou však František nevysvětluje.

     Jak se k celé záležistosti staví největší představitel františkánské školy, svatý Bonaventura? V první řadě je třeba říci - a Bonaventura si to plně uvědomuje - že výraz pokora je víceznačný, ono totiž existuje víc druhů této ctnosti. Jestliže budeme definovat pokoru jako "pohrdání sebou", můžeme rozlišit dva motivy zmíněného postoje: jednak kvůli vědomí vlastní hříšnosti, to by byla pokora hříšníka, jednak kvůli vědomí vlastní stvořenosti a závislosti na Stvořiteli, to by byla pokora pravdivosti. Tento druh pokory se musí nacházet nejen v člověku během jeho pozemského života, ale i ve svatých v nebi a v andělech.[4] Je to tedy základní stavební kámen společenství svatých a Božího království. Jestliže první druh pokory má přechodný a terapeutický význam, Bůh rozhodně není pokorný v tomto slova smyslu, Bůh nemá proč pohrdat sebou samým.[5]

     Pokora pravdivosti je však cosi trvalého a jestliže svatí v nebi jsou dokonale podobní Pánu, měla by mít tato pokora v Bohu nějaký základ. Jestliže se jedná o pravdivé přijetí vlastního místa ve společenství, pak Bůh je pravdivý a zaujímá ve společenství svatých to místo, které je v souladu s jeho bytím. Bůh je pravdivý, a proto i svrchovaně pokorný. Jestliže se Věčný a Nekonečný dorovolně sklání k člověku a stvoření, jestliže dobrovolně přijímá úlohu být Pánem Abrahámovým, Izákovým, Jákobovýn, Ježíšovým, nepřijímá tím místo ve společenství se svými tvory a není to originální projev pokory? Jistě ano.[6]

     K lepšímu pochopení toho, co jsme právě řekli, je třeba zamyslet se nad opakem pokory, tedy nad pýchou. V zásadě je pyšný ten tvor, který ze sebe sama falešně činí boha. Důsledkem tohoto strašlivého sebeklamu je samota, vyřazení se ze společenství s Bohem a se všemi ostatními.[7] Pýcha je tedy vpodstatě lež. Jak je to s Bohem? Musíme si uvědomit, že bu_ je někdo pokorný, nebo je pyšný, bu_ je spolu s ostatními v pravdě, nebo zůstává sám v temnotách lži. Bůh Otec vší Pravdy,[8] Bůh Otec, který se dobrovolně sklání ke svým tvorům a přijímá je za svoje syny a dcery v Kristu, je také nevyhnutelně vzorem vší pokory a Otcem pokory. Ježíš z Nazareta je tedy vtělená Boží Pravda,[9] vtělený Syn věčného Otce, a proto i vtělená Pokora Boha Otce.

         ">>Slovo se stalo tělem<< stojí v první kapitole Janova evangelia (1,14). Těmito slovy se vyjadřuje nebeské tajemství a jeho podivuhodné vyjádření, je to skutečně úžasné Boží dílo a veliké dobrodiní, že věčný Bůh se pokorně sklání k blátu naší přirozenosti a sjednocuje ji se svou osobou."[10]

     Jestliže je Bůh pravdivý, pak musí jednat tak, jak je, jinak by jen cosi předstíral, a to by nebylo ve shodě s pravdivostí. Z toho plyne, že Bůh, který jedná pokorně v dějinách spásy, musí být také pokorný sám v sobě. Podle Bonaventury je tedy Bůh Otec skutečně pokorný, ale slovu pokora je přitom třeba přikládat správný význam. Pokud bychom pokoru chápali pouze jako pohrdání sebou, pak Bůh pokorný není.

     Otázka Boží pokory v Bonaventurově teologii dále ještě souvisí s jeho velmi originálním kruhovým trinitárním schématem vycházení Syna z Otce a Ducha svatého ze Syna i Otce, o němž se na tomto místě mohu zmínit opravdu jen letmo. Jestliže kříž Ježíše z Nazareta představuje v kruhovém schématu vyjití z Otce a návratu k Otci (srov. Jn 16,28) hlubinu vtěleného Boha, pak toto vyjití z Otce a návrat k němu v imanentní Trojici obsahuje rovněž hlubinu, hlubinu, již od věčnosti zkoumá Duch Boží (srov. 1 Kor 2,10-11). Pokora je skutečně věčná hlubina Boží, která je pravým základem každého Božího sklonění se k tvorům, každého "sestupu", kénoze. A tato hlubina se nepřekonatelným způsobem zjevuje v kříži Ježíše z Nazareta.[11]

     Nyní o Boží spravedlnosti a o Božím milosrdenství. Víme již velmi dobře, že to, jak je Bůh sám v sobě spravedlivý a milosrdný, nemohou být dvě vzájemně odlišné vlastnosti[12] a že úkon Boží spravedlnosti a Božího milosrdenství by měl být totožný s úkonem Božího bytí, poznání a chtění. V našem běžném životě se však spravedlnost a milosrdenství neprojevují jako jedna skutečnost, nýbrž velmi často se dostáváme do konfliktu - potrestat podle spravedlnosti, nebo odpustit podle milosrdenství.

Jak se projeví Bůh na konci našeho života, bude spíš spravedlivý - tedy trestající, anebo spíš milosrdný - tedy odpouštějící? Spočívá-li naše svatost ve spodobení s Hospodinem, máme přednostně trestat, nebo odpouštět?

     Jistě není nezajímavé, že jak Starý zákon (srov. např. Ex 34,6-7), tak islám,[13] jednoznačně upřednostňují Boží milosrdenství. Zmíněná skutečnost může souviset s tím, co si běžně v souvislosti s Boží spravedlností neuvědomujeme, totiž že slovesný tvar odvozený od slova "spravedlnost" není "potrestat", ale "ospravedlnit". Jestliže Bůh je spravedlnost sama, pak ospravedlnění znamená, že Hospodin někomu uděluje zcela nezasloužený dar podílu na své vlastní spravedlnosti, dokonalosti, svatosti, pravdivosti, shovívavosti, milosrdnosti a lásce.[14] Proto "milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění". Dar nové spravedlnosti, dar ospravedlnění je zároveň darem milosti, tedy projevem milosrdenství (srov. Řm 5,17).

     Ukazuje se tedy, že v daném případě je milosrdenství a spravedlnost totéž. Jak je tomu ale s trestající Boží spravedlností? V tomto případě se milosrdenství a spravedlnost jeví jako skutečně dva kompletně protikladné způsoby, jak řešit situaci lidského provinění. V Písmu jistě nechybějí popisy posleního soudu, na němž Pán pronáší jednak osvobozující, jednak zavrhující rozsudek (srov. např. Mt 25,31-46). Ovšem rozhodně není bez zajímavosti, že v teologicky nejhlubším ze čtyř evangelií se s podobným popisem posledního soudu nesetkáme, a přece se v něm o soudu a odsouzení hovoří relativně velmi často.[15] Tento rozhodující soud a toto definitivní odsouzení se podle Jana odehrává již v době Ježíšova života[16] a především v okamžiku Jeho povýšení (srov. Jn 3,14), oslavení (srov. Jn 17,1-5), ukřižování.[17] Podstatu tohoto soudu odhaluje sám Boží Syn ve svém rozhovoru s Nikodémem.

         "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé" (Jn 3,17-19).

     Jediné, co činí Bůh Otec, je fascinující nabídka spásy, úchvatný projev lásky vůči stvořenému světu a slabému člověku. Otec - vždyť Bůh, o němž se hovoří, dává svého Syna - nemá nic se souzením a posuzováním, neposílá Syna soudit, ale spasit, zachránit. Otec tedy vlastně nemá nic se zlem trestu a trestání.[18] Zlo je v tom, že lidé podanou ruku nepřijímají. Ten, kdo ve skutečnosti soudí, je člověk, který zavrhuje Ježíše a tím pádem i Toho, kdo jej poslal.[19] Z určitého hlediska tedy smíme říci, že Hospodin vlastně nesoudí, anebo lépe řečeno: nesoudí tak, jako soudí lidé. Jedná jako milující, darující, odpouštějící, zachraňující Otec. V něm opravdu není ani nejmenší stopa zla, v něm je pouze světlo, tedy plnost bytí, dobra, pravdy, krásy a není v něm žádný stín (srov. Jak 1,17).

     Jestliže si uvědomíme, že spása je dokonalé spodobení člověka s Bohem, pak toto Boží jednání plné lásky, která odpouští a nehledí na utržené rány, je pro křesťany zákonem a jedinou pravou mírou zbožštění. Kdo chce dojít spásy - zbožštění, musí napodobovat Boha Otce, který nemá nic společného se zlem hříchu, dokonce ani to, že by přímo trestal a soudil tak, jako soudí rozhněvaný člověk. Cožpak neplatí, že se spodobujeme s Bohem tehdy, když vůbec nesoudíme? Nedopadne naše souzení druhých na naši vlastní hlavu (srov. Mt 7,1-5)? Nestáváme se dokonalými po vzoru našeho nebeského Otce, když milujeme i své odpůrce a nepřátele (srov. Mt 5,43-48)? Nečiní z nás tento způsob jednání skutečné Boží syny a Ježíšovy bratry? Vždyť každý pravý Boží syn stejně jako jediný Boží Syn nemůže dělat nic jiného, než co vidí konat Otce (srov. Jn 5,19). Nemáme odpouštět stejně velkoryse, jako odpouští sám Nejvyšší? Není snad soud v tom, že neodpustíme (srov. Mt 18,21-35)? Koneckonců starší bratr v podobenství o marnostratném synovi může vejít dovnitř, usednout ke stolu a radovat se jedině tehdy, když napodobí milujícího otce, který je ve vyprávěném příběhu znamením Boha Otce (srov. Lk 15,11-32). Nebudeme snad jednou souzeni především podle toho, jestli jsme napodobovali Boží otcovskou lásku k člověku, jestli jsme ji zjevovali světu a v tomto světě svým jednáním zpřítomňovali (srov. Mt 25,31-46)? Bůh Otec opravdu chce spásu každého člověka a nepřeje si zatracení nikoho z nás (srov. 1 Tm 2,3-4). On je láska a poznává Ho jenom ten, kdo miluje jako On (srov. 1 Jn 4,8). Tato jeho láska - nepřekonatelně zjevená a lidským způsobem naplněná na kříži - je pro nás skutečným zákonem a mírou zbožštění, proto máme také povinnost dát život za bratry (srov. 1 Jn 3,16).

     Můžeme tedy klidně říci, že Bůh Otec je skutečně pramenem všeho milosrdenství, vší nesobecké lásky, a tato láska a toto milosrdenství jsou zároveň skutečným zákonem,[20] podle něhož budeme souzeni. On nesoudí, protože On sám je mírou našeho zbožštění, a tedy také soudem. úkon spravedlnosti, úkon milosrdenství, úkon ospravedlnění, to všechno je totožné s jediným úkonem Božího bytí, a soud nad člověkem spočívá v přímém setkání se s naprosto jednoduchým a nekonečně dokonalým a mocným Bohem.

     Bůh Otec je také odpuštění samo, protože odpuštění znamená, že poškozený je naprosto svobodný od jakéhokoli zla, i od zla nenávisti a touhy po pomstě vůči poškoditeli. Odpouštíme-li tedy, osvobozujeme se z pout zla, a to prospívá na prvém místě nám samým. Ten, kdo zakusil opravdovou křivdu, ví velmi dobře, že odpuštění není čímsi pouze lidským; odpuštění je vpravdě božské, je to vítězství nad zlem hříchu, nelásky a nepodobnosti s Tím, kdo je plností života, bytí, lásky a také velkorysosti odpuštění. Bůh se přece nenechá ve své lásce k člověku determinovat hříšným úkonem tvora. On je odpuštěním natolik, nakolik je opravdu svobodný. Proto také dává vzcházet Slunci nad dobrými i nad zlými. Kříž Ježíše z Nazareta představuje jakoby generální absoluci Boží nad všemi hříchy světa, je znamením nepřemožitelnosti Boží lásky, svátostí bezmezné Boží svobody, a tedy také absolutní všemohoucnosti.

     Nicméně naše spása závisí na smíření s Bohem (srov. 2 Kor 5,18-21), protože usmíření je obnovou společenství mezi poškozeným a poškoditelem. Usmíření znamená, že poškozený přijímá hlubokou pravdu sám o sobě (srov. Jn 8,32) a že tím samým přijímá Boží milosrdenství, Boží odpuštění - osvobození od zla, Boží věrnost a lásku až za hrob. Proto ve svátosti smíření není problémem Boží odpuštění, ale dispozice penitenta. Lítost kajícníka pak není ničím jiným než pohledem na sebe sama jakoby očima poškozeného a soucítěním provinilce s poškozeným. Tímto způsobem se obnovuje jejich společenství, láska se ukazuje silnější než nenávist, sobectví, oddělení, smrt. Obrazně smíme říci, že výhonek, který se jakoby oddělil od vinného kmene, je nyní znovunaroubován, roubování se ale vždycky děje >>ránou na ránu<<. Kdo se uzavírá Božímu milosrdenství a odpuštění, tomu není pomoci a takový hřích opravdu nebude odpuštěn (srov. např. Mk 8,28-29).

     Bůh tedy netrestá jako člověk, nechce zlo trestu, ovšem jeho láska není jenom divukrásná, úchvatná, ale také strašlivá. Trest spočívá v tom, že Bůh důsledně respektuje, když jej člověk odmítne, a nechá ho žít a být tak, jak to vyplývá z jeho skutků. Peklo je nevyhnutelnou možností, která vyplývá z lidské svobody a tato svoboda je nevyhnutelnou podmínkou toho, aby člověk mohl dojít věčného spodobení s dokonale svobodným Bohem. Bůh je dokonale milosrdný, ale jakožto míra lidské dokonalosti je zároveň nevyhnutelně také dokonale spravedlivý.[21] Uvědomme si, že Bůh Otec bere své dítě a jeho svobodu smrtelně vážně. My bohužel velmi často nebereme vážně ani sebe samé, ani Boha. To bývá tragický a osudový omyl.

     Řekli jsme, že Boží láska je divukrásná, ale i strašlivá a hrůzostrašně mocná. Boží milosrdenství není slabostí, je to přemíra síly, bytí, lásky a dokonalé svobody. Kdo obstojí tváří v tvář této strašlivé moci otcovské Boží lásky, která je jako oheň a která je silnější než smrt (srov. Pís 8,6)? Tento žár spaluje všechno, co není ohněm, všechno, co není v člověku proniknuto Boží milosrdnou láskou. Svaté Boží tento oheň nespaluje, ale stává se jim světlem slávy, v němž vidí Boha tváří v tvář (srov. 1 Kor 13,12). V nedokonalých spaluje to, co ještě není proniknuto touto milosrdnou Boží láskou, a tak se jim stává očistným ohněm.[22] Bůh ale nepřestává milovat ani ty, kdo se k němu definitivně obrátili zády,[23] a ve své věrnosti až za hrob jim neustále daruje ono bytí, proti němuž se zavržení bouří a jež v jeho nejhlubší podstatě odmítají. Právě tak se jediná a nezměnitelná Boží láska stává i ohněm, který spaluje zavržené. Mělo by tedy být naprosto jasné, že:

         "Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem" (Jak 2,13).

     Máme tedy velikou naději, vždyť On je skutečně Otcem veškerého milosrdenství, jak to slyšíme při každé svátosti smíření při rozhřešení.[24] Můžeme tedy s radostí v srdci zakončit naše úvahy o nevýslovném tajemství Boha Otce slovy čtvrté eucharistické modlitby:

         "Děkujeme ti, svatý Otče, a vyznáváme, že jsi veliký a žes všechna svá díla učinil v moudrosti a lásce."[25]

 

 

 

 

 

 

         C. V. Pospíšil OFM