Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Starosti se školní výukou

 

Upřímně řečeno, nečekal jsem po svém odchodu z ČSSR, že se budu školskou problematikou někdy zabývat. Jenomže přišel na svět Edmond zvaný Monty, a problémy amerického školství  podstatně zasáhly do našeho života a dokonce ho v určitých aspektech změnily.

Začalo to znenáhla. V roce 1988 bylo Edmondovi šest let a my jsme uvažovali, zda ho poslat do německé nebo americké školy. moje paní tehdy sloužila v Armádním lékařském středisku v Landstuhlu a já u zásobovací divize v Kaiserlautern. Bylo to tehdy na konci studené války. Podle tehdejších představ měla rozhodující bitva mezi vojáky NATO a Varšavské smlouvy probíhat někde na březích Rýna. Samotné město Kaiserlautern bylo největší US středisko na světě. Kromě nás zde byli pochopitelně Francouzi, Kanaďané, Holanďané, německý Bundeswehr, Lucemburčané a Angličané. Připadalo mi to jako novodobé stěhování národů.

Z důvodů převážně praktických jsme se konečně rozhodli pro školu americkou, tzv. DoD, to znamená školu Ministerstva obrany. Škola byla situována v Landstuhlu a Theresa měla Edmonda na dosah ruky. To rozhodlo.

První třída vypadala celkem dobře. Třídní učitelka Mrs. Milwer byla solidní dáma. Jenomže koncem února se její matka vážně roznemohla a ona musela zpátky do Chicaga. Do konce roku byla první třída v rukou šesti nebo sedmi suplujících učitelek a děti se mnoho neučily. Domnívali jsme se, že druhý ročník bude jiný, a také byl – zoufalý. Třídní učitelka byla, jak jsme zjistili bohužel až na konci roku, doslova pologramotná. Na konci druhého roku Edmond neuměl ani hláskovat základní slovíčka. Nejhorší na tom bylo, že tato učitelka byla u rodičů velmi oblíbená, poněvadž udržovala ve třídě kázeň, ale to bylo všechno.

Theresa byla v této době přeložena na vojenskou fakultu Michiganské univerzity a já na (nyní zavřenou) leteckou základnu K. I. Sawyer nedaleko jejího působiště. Bydleli jsme tehdy v městečku Marquette, nazvaném po francouzském jezuitovi P. Jacques Marquette, který zde v 18. století působil jako misionář a badatel.

Protože DoD školy (tj. školy Ministerstva obrany) na území vlastních Spojených států nejsou, měli jsme dvě možnosti: veřejnou (public) nebo soukromou církevní školu.

Zde bych se chtěl poněkud zastavit a popsat problémy, které církevní, resp. katolické školy (někdy se jim říká parochiální) v USA řeší nebo se snaží řešit.

Koloniální školy nikdy nebyly vynikající. To bylo jasné všem katolickým misionářům. Jedním z nich byl váš veliký krajan Jan Nepomuk Neumann, jehož kanonizaci jsem byl v roce 1977 v Římě přítomen. Tito misionáři začali v minulém století pomalu a cílevědomě budovat katolické parochiální školy. Jejich neúnavná práce byla úspěšná a koncem minulého století byly americké školy téměř na evropské úrovni. Katolické školy byly nejlepší. Pokud mohu soudit podle učebnic, jejich úroveň byla překvapivě dobrá. Tato situace trvala asi do konce druhé světové války.  Potom došlo ke zlomu. Důvody byly různé. Já osobně vidím jen jeden, zato pořádný. Je to rozklad amerického rodinného života. Zhruba 53 % amerických rodin je každoročně rozváděno a důsledky pro děti jsou dalekosáhlé. Stát se to snaží řešit „americky“, tj. „dolarovou pumpou“. Nefunguje to. Katolické školy tedy přijímají děti z takovýchto rodin – disfunctional family nebo single parenting.

Svobodné matky žijí z podpor a děti vychovává ulice a gangy. Tyto děti samozřejmě potřebují zvláštní péči, jenomže školy rodinu nahradit nemohou, ať se snaží jak chtějí. „Nejlepší seminář je křesťanská rodina,“  kdysi napsal zemřelý kardinál Tomášek, a měl pravdu.

Katolické školy samozřejmě (!) nedostávají žádnou finanční podporu ani daňovou úlevu, třebaže na ni mají právo. Rodiče, jejichž děti chodí do katolických škol, totiž platí daně, které však jdou do zubožených veřejných škol. Navíc musí rodiče platit školné, které je dost vysoké. Sociální aspekt a „slídivé oči“ televize znemožňují zvyšovat školné na ekonomicky rozumnou hranici a důsledek toho je, že si katolické školy nemohou příliš dovolit a ani pořádně zaplatit své učitele. Někteří učitelé pracují v noci  například u benzinových pump.

Tyto zkušenosti jsme postupně získávali během dvou let, kdy  byl Edmond v církevní škole St. Michael v Marquette a hlavně potom, kdy byl v parochiální škole v El Pasu, která se jmenuje St. Patrick School. Tady, na hranicích s Mexikem, je celková problematika komplikována tím, že 80 % žáků mluví doma španělským dialektem, tzv. tex-mex. Dovezení učitelé ze Španělska jsou bezradní, protone tyto děti jsou pologramotné v obou řečech, tedy v angličtině i španělštině. Eufemisticky se nazývají bilingvární.

Americká společnost je tím unavena a stále větší procento rodičů kapituluje a řeší tento problém po svém. Prostě učí děti doma. Uvažovali jsme o tomto východisku velmi dlouho, až konečně moje paní požádala stát Texas o povolení vyučovat Edmonda doma. Povolení nám bylo překvapivě rychle uděleno a Edmond je už šest let tzv. Home studentem neboli Home schooler – je vyučován doma.

Po příchodu na Havaj (jsme zde nyní už podruhé) jsme byli překvapeni, že vojenská správa toto vyučování doma intenzivně podporuje. Když jsme uviděli školy na Havaji, poznali jsme proč. Krátce a dobře – jsou drahé a zoufale špatné. Maturanti neumějí číst (!) složitější anglický text a neznají základní aritmetické operace. Přitom školné na jeden rok činí 12 000 dolarů (!)

To je realita Havaje, tohoto tropického ráje v záplavě květů!

Je pochopitelné, že toto domácí vyučování je pro nás oba značným časovým a částečně i finančním břemenem, ale upřímně řečeno, nelitujeme toho. Pokud jde o osnovy, tady tomu říkají Curriculum, držíme se zhruba starého poctivého gymnázia. Zatím to funguje, občas také zaskřípe.

Promiňte, že jsem se trochu rozpovídal, ale domníval jsem se, že vás to může zajímat.

Jaroslav J. Pechatý