Němcová, Jindřiška OSF

Hábit dělá (nejen) sestřičku

Při prohlížení obrázků, na kterých jsme oblečeny ještě ve svých původních hábitech, se mi vybavují milé vzpomínky na naše děti, zvláště na jejich reakce na naše nové, změněné oblečení.

Jak jsme si všechny vážily svého řeholního oděvu! Při obláčce jsme dostaly sváteční hábit, který byl z krásné vlněné látky, z černého ševiotu. Nemačkal se a oblékaly jsme ho jen o církevních slavnostech a velkých svátcích naší  františkánské kongregace. Byly jsme na něj velmi opatrné – také pro jeho posvěcení. Pak jsme měly ještě další hábit, z horší látky, který se nosil běžně ve všední dny, k modlitbě a k ostatním duchovním a řeholním povinnostem. K práci jsme dostaly pracovní oblečení, které bylo sice stejného střihu, ale jen z klotu a bylo snadné je prát a žehlit. Bylo velmi lehké a dost praktické.

Náš řeholní šat byl dlouhý, sahal až na paty, rukávy byly široké, s velkou ohrnutou manžetou, na hlavě se nosil dlouhý černý závoj, okolo pasu černé cingulum s růžencem. Kdosi podotkl, že naše řeholní oblečení je sice starobylé, ale není to oblečení chudé ženy, nýbrž zámožné, vznešené paní. Nám to bylo celkem jedno, na toto oblečení jsme si zvykaly a rády jsme je nosily. Při práci jsme sukni vykasaly, vzadu sešpendlily a docela snadno se nám pracovalo. Bylo nám v něm celkem dobře, zvláště v zimě, v létě to bylo horší, ale poněvadž jsme byly mladé a zamilované do Krista a do jeho evangelia, dokázaly jsme leccos unést a obětovat.

Na vycházky do lesa a vůbec do přírody v době, kdy jsme měly volno, jsme oblékaly pracovní oblečení. Sestra představená dobře znala své sestry i jejich vycházky a vždy nám doporučovala vzít si  na sebe všední hábit. V jejím laskavém doporučení jsme vytušily její předpoklady, že jako obvykle nejen nějaké dobrodružství prožijeme, ale že si samy nějaké připravíme. Málokdy se mýlila. Jakoby vždy tušila co máme v plánu a my jsme všechny měly dojem, že je s námi i s našimi zážitky docela ráda.  Měla stále mladé srdce.

V létě, když krásně hřálo slunce, jsme chodívaly do lesa k řece Chrudimce nebo dál až ke slavickým rybníkům. Voda nám vždy připomínala Františkovu Píseň o slunci a také vábila k ochlazení, které obyčejně končilo v radostné a veselé pohodě. Abychom si zdůvodnily své rozhodnutí k ochlazení, citovaly jsme si biblickou píseň a žalm: Hospodin je můj pastýř…vodí nás k vodám, kde si můžeme odpočinout a vodí nás po správných cestách. To byl motiv. A už nic nebránilo, abychom – v hábitech – nevlezly do řeky. Široké sukně  vytvořily na hladině jakoby deštníky a dalo to dost práce, než jsme je dostaly pod vodu a vymáchaly. To byly tak veselé chvíle, na které rády vzpomínáme, a vůbec nám při těchto radostech nevadily starobylé hábity, dokonce je pomáhaly vytvářet. Při další chůzi příjemně chladily, pomalu usychaly a než jsme došly domů, byly suché.

V těchto sukních se i sportovalo. Nic sestřičkám nebránilo, aby si v nich nezalyžovaly.  V teplákách a vykasaných sukních sjely bez úrazu každý „držkopád“ v Orlických horách, jak uznale zjišťovali kluci, kteří jejich sjezdy sledovali a kritizovali. Byl to pro ně výkon v takových „dresech“.

V ústavu při službě u dětí jsme nosily bílé dlouhé pláště, na hlavě bílé dlouhé závoje zrovna takové, jaké měly naše sestry, dokud pracovaly v nemocnicích. Lidé i lékaři říkali, že byly velmi vkusné a nezávadné.

Do tohoto našeho klidného, ale spíše uzavřeného života zasáhla zpráva o vyhlášení koncilu papežem Janem XXIII. Jak radostně jsme všechny tuto zprávu přijaly a pomáhaly svými modlitbami a oběťmi k jeho uskutečnění. Vše jsme sledovaly, pokud to bylo za komunismu možné.

Koncil i čas ubíhal a přinesl nám Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života. Každá z nás dostala k prostudování jeden výtisk. Měl 25 článků. Článek 17 zní: Řeholní oděv je znamením zasvěcení. Ať je jednoduchý a skromný, chudý a slušný. Mimoto ať vyhovuje zdravotním požadavkům, ať odpovídá časovým i místním poměrům a také potřebám služby. Oděv jak mužů tak žen, který se nesrovnává s těmito směrnicemi, je třeba změnit.

Najednou jsme poznaly, že naše oblečení, v kterém chodily celé generace řeholních sester u nás i v cizině, neodpovídá těmto směrnicím. A poněvadž naše sestry představené i sestry na vedoucích místech byly vždy věrné papeži a biskupům, začalo se v komunitě a pak v celé kongregaci o našem oděvu uvažovat a podávaly se návrhy na jeho přizpůsobení těmto požadavkům. Také se stalo, že menší skupina sester se postavila proti tomuto rozhodnutí a chtěla hájit a ubránit dosavadní oblečení. Avšak sestra provinciální prohlásila: Sestřičky, Řím promluvil – a my poslechneme! Tím všechny dohady ustaly. A pokračovalo se v práci na návrzích. Nejdříve se zjednodušily závoje a pokrytí hlavy, o něco později došlo k radikální změně našeho řeholního oděvu. Byl zvolen zcela jednoduchý, chudý a skromný a přitom docela slušný oděv, s předepsanou délkou šatů, s bílým ohrnutým límečkem a s bílým olemováním černého závoje. Rovněž bílé zdravotnické oblečení se přizpůsobilo těmto požadavkům. Na nové oblečení jsme si rychle zvykly, usnadnilo nám každodenní službu. I lidé venku – až na ojedinělé výjimky – nás chválili, což nás těšilo.

Samozřejmě, že ponejprv v novém oblečení jsme šly poněkud rozpačitě k dětem na oddělení. Sloužila jsem právě u ležících chlapců a zde jen očka některých na mne udiveně zírala, větší, nepohybliví, sedící chlapci mě zvědavě okukovali, ale nezůstala jsem jim cizí, to jsem radostně vycítila, když jsem je pomalu a citlivě obcházela.

Po první službě v novém oděvu mě k sobě pozvala jedna z mých spolusester, která byla stejně laděná jako já. Velmi jsme si rozuměly a rády si sdělovaly své dojmy a zážitky. Ptala jsem se jí na reakci dětí, u kterých sloužila, a ona mi s pohnutím vyprávěla: Představ si, že byl šla po louce, kde se  pasou ovečky a jehňátka. Všichni by se přestali pást a zvedli by hlavičky, aby se zvědavě na tebe podívali, co jsi zač. Zrovna tak to bylo, když jsem vstoupila na pracovní oddělení dětí. Všechny ztichly, zvědavě koukaly, kdo to přišel, pusinky měly otevřené a ani se moc nehýbaly. Z jejich chumlu se však vybatolil malý Honzík, šel ke mně, tleskal ručkama a pomalu ze sebe soukal: Ty … ty máš uši … ty máš vlasy … ty máš nohy … ty seš maminka! Věř, že mě ohromilo, jak Pán dává v tomto okamžiku setkání Honzíkovi prožít radostné poznání a šťastnou chvilku při vzpomínce na maminku, kterou mu vyvolalo Monika Jellušová nové oblečení. Nikdo nikdy ke mně tak krásně nepromluvil. Napadlo mě, že Pán ústy tohoto ubohého drobečka stvrzuje rozhodnutí koncilu a mně připomíná, že i já -–jako řeholní sestra – mám být především matkou. Bylo mi sladce i bolestně zároveň. Objala jsem Honzíka a se slzami v očích jsem šla pohladit všechny děti, jedno po druhém, tak opravdově, jak jsem to ještě nikdy neučinila.

Jak jsem naslouchala vyprávění své spolusestry! Když se odmlčela, pohlédla jsem na ni a ona měla oči plné slz. A já – já s jásavou a překypující radostí v srdci jsem plakala s ní.

Ke cti a slávě Boží a k chvále svatého Františka.

S. M. Jindřiška Němcová OSF