Jáchym, Radim OFM

 úvodem několik vymezujících poznámek. Především chceme, můžeme a měli bychom soudobou krizi manželství a duchovních (řeholních a kněžských) povolání zkoumat společně, tím se vyvarujeme jednostrannému zdůrazňování specificky náboženských kořenů krize duchovních povolání a dostaneme se na jejich příčiny lidské, přesněji: osobnostní.

 Dále, nehodláme se vypořádávat s daným problémem v celé jeho šíři - to naprosto přesahuje možnosti článku do časopisu i zaměření POUTNÍKA - ale omezíme se na dvě hlediska typicky dnešní, třebaže (jak ukážeme) se vyskytovala vždy, ovšem v současné době nabývají rozměru smrtelné hrozby pro myšlení dnešního člověka vůbec. Přesněji řečeno, jde o jedno hledisko, druhé je s ním spojeno a je jeho důsledkem a znásobením.

 Ale už dost obecných úvah a mluvme konkrétně. V současné době se často upozorňuje na to, že dnešní člověk žije ne v reálném, ale ve virtuálním světě. Oč jde?

 Z latinského mnohovýznamového slova virtus byl z jeho odvozeného smyslu moc, schopnost, možnost vytvořen moderní mezinárodní výraz virtuální ve významu schopný, možný, ale také myšlený, domnělý, zdánlivý. Nebo přímo - neskutečný.

 Díky daru rozumu dokáže člověk poznávat nejen konkrétní svět kolem sebe, ale i - pomocí daru řeči a sdílení - svět vzdálený, a také svět minulý, který sám nepoznal. Vždy byli poutníci a bardové, kteří seznamovali druhé s tím, co viděli a zažili v dalekých krajích nebo ve vzdálené minulosti, a tyto tradované zvěsti se předávaly z generace na generaci: vzpomeňme jen na řeckého Homéra, či na staré slovanské báje. Nebylo ovšem nikde záruky, aby se do těchto zvěstí nevplétaly informace přibájené nebo přímo vymyšlené, neboť jejich účelem nebylo jen vzpomínat na to minulé a upozorňovat na to vzdálené, ale formovat, vychovávat to přítomné. Tak byly také chápány a plnily svou úlohu. Sem patří i pohádky, v nichž dobro vždy vítězí nad zlem.

 Tyto zprávy se šířily postupně nejen ústně, ale i písemně v knihách, a s vynálezem knihtisku je dána dostupnost většího okruhu takových informací pro každého a ovlivňování myšlení člověka jejich prostřednictvím, především však individuálního přístupu k jejich zdroji, bez korektury společenstvím, jaká tu byla např. když všichni společně poslouchali vyprávění barda. Vidíme to u sv. Ignáce z Loyoly, když v nucené nečinnosti po zranění v pampelonské bitvě místo rytířských románů dostane do ruky životopisy svatých a podle jejich příkladu prožívá své obrácení. Také sv. František z Assisi touží ve vysněných bitvách získat si rytířské ostruhy, až docela reálné zajetí, nemoc a setkání s malomocným přivede ho na zem. Sám jsem to prožil, když jsem se v padesátých a šedesátých létech seznamoval s františkánstvím prostřednictvím životopisů sv. Františka (kláštery byly zrušené), a když jsem se konečně setkal s novicmistrem o. Aloisem, uzemnil mne poznámkou: "Máte asi o našem životě romantické představy!"

 Uvádím to všechno zeširoka, abych ukázal, že "virtuální" svět tu byl vždy, ovšem jaksi okrajově, a u člověka obvykle představoval přechodnou fázi, kterou reálný život brzy korigoval. Dnes však žijeme v takové informační záplavě prostřednictvím "médií" - tisku, rozhlasu (méně), televize (nejvíce) a (nejnověji) internetu, že člověk od nejútlejšího dětství vstřebává do sebe virtuální svět a "nemá čas" na svět reálný: děti už si nehrají, ale jen sedí před televizí, nebo honí počítačové hry. To vše by nebylo tak nebezpečné, kdyby onen virtuální svět byl určitou umělecky zpracovanou variantou reálného světa. Poptávka však je tak velká, že reálný svět nestačí dodávat náměty; a poptávka je po tom nejsenzačnějším, nejnapínavějším, nej... Hrdiny nejsou už ti, kdo něco sami dokážou, ale kdo mají nadlidské schopnosti (odkud je vzali, nikoho nezajímá), kdo procházejí životem bez námahy, bez skrupulí, bez lásky - i ve vztahu k druhému pohlaví. Jenže každý opravdový vztah mezi mužem a ženou je originál - a nelze jej kopírovat podle vztahu virtuálních hrdinů z obrazovky. Virtualizovaný člověk se (snad) dokáže pro něco nadchnout (ovšem z jakých motivů?), ne však déle, než skončí seriál. Atd.

 K tomu přistupuje druhé, doplňující hledisko. Televize má jeden praktický doplněk: dálkový ovladač. Nelíbí se mi program? Cvak - a jsem jinde. Ani tam to není ono? Cvak - třetí, ... osmá nabídka. Případně cvak - zpět na první program. A tak mohu přeskakovat celý večer, vidět toho moc - a nevidět a neprožít vlastně nic. Na internetu je to surfování - podstata je stejná, jen ještě širší. A tohle přepínání a surfování přenáší dnešní virtualizovaný člověk do svého života: Setká se s partnerkou/partnerem - je zajímavá/ý. Po čase začne nudit - maličkost, cvak! Objeví nějaké duchovní společenství, nadchne se, vstoupí, ve svém elánu by všechno nejraději zreformoval - nejde to? Cvak! Proč by se tu měl nudit? A dokonce celý život? S jednou ženou/mužem, v jednom klášteře?

 Zde snad je i vysvětlení, proč dnes (u nás) velká část duchovních povolání jsou konvertité. Tradičních prostředí, odkud dříve povolání přicházela, je málo, a konvertité jsou plní nadšení (jinak by nekonvertovali). Jistě, mnohým vydrží elán po celý život, nejeden však začne hledat "jiný program". S obměnou to platí i o manželství.

 Kde hledat řešení? Nevím. Přesněji řečeno, nevím "řešení" v běžném, to je: světském smyslu. Nemůžeme zakázat tisk, televizi, internet, to by ani nebylo účelné - nakonec bychom museli "zalézt zpět do jeskyní". Řešením by bylo znechutit (po určité době) lidem konzumování virtuálních nesmyslů. Sám jsem se po čase televizní mánie přejedl, a dnes se divím, co na tom lidé mají; není však každý takový realista. Stejně jako není všeobecný lék proti kouření, alkoholu, drogám, tak není ani lék proti touze po virtuálním životě.

 Je ovšem jeden lék: "Proste Pána..." On nám také říká, že "dělníků je málo", a zdá se, že měl na mysli to, že jich bude vždy málo - právě proto, abychom je nepřijímali jako samozřejmost a starali se o ně. Musíme ovšem začít každý od sebe. Ne tím, že každý půjde do kláštera či semináře, ale že každý bude prosit. Jak? Proste, abyste poznali, jak prosit!

 A proč jsem vůbec psal toto pojednání? Mám rád heuristiku: řečeno velice zjednodušeně, je to nauka o tom, jak soustavně hledat v novém oboru neznámá řešení, na která není ještě "rovnice". Heuristika nás také učí, že definovat (to je vymezit) jasně problém, na který neznám řešení, je už jeho polovičním řešením. A ještě jedno - buďme skromní: kdyby tento (či jiný) článek přinesl jedno dobré manželství, jedno dobré povolání, tak nebyl napsán a vytištěn zbytečně.

 Radim Jáchym OFM